[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Rozhovor s právničkou Helenou Svatošovou nejen o CzechTeku


2005-12-25, 7:07:00 • Média
Kdo hlídá hlídače?
(Lukáš Rychetský, Týdeník A2, 26. října 2005)

Téma ztráty soukromí uzavírá rozhovor s Helenou Svatošovou, která vede nevládní právnickou organizaci Iuridicum remedium, jež se ochranou soukromí na internetu, v zaměstnání a na veřejných prostranstvích dlouhodobě zabývá.

Oblast lidských práv nebývá pro dostudované právníky příliš lukrativní. Co vás právě k této problematice přivedlo?

Ta oblast možná není zajímavá profesně, ale třeba moji spolužáci, kteří pracují v lukrativních právnických firmách, se o ni přesto zajímají a řada z nich bezplatně pomáhá. Skutečnost, že práce není zajímavá finančně, přece neznamená, že je nezajímavá celkově.

Mou vlastní motivací byly už mé studentské zkušenosti poznání toho, jak je u nás těžké domáhat se vlastních práv proti zvůli státních úřadů nebo silných komerčních subjektů. Prvotním impulsem byla právní bitva, kterou jsem spolu s několika jinými vedla v lokalitě, v níž bydlím, proti tehdy ještě vznikajícímu komplexu Centrum Černý Most. CČM porušovalo celou řadu předpisů na úkor svého okolí a my jsme proti nim začali vést několik řízení, přičemž některá jsme sice po dlouhé době, ale přece jen dovedli k úspěšnému konci.

Ochrana lidských práv je často zužována na aktivity několika málo pomatených idealistických jedinců. Setkala jste se ve své praxi s tímto zjednodušením?

Při vší úctě k práci lidskoprávních aktivistů musím říci, že my se snažíme o maximálně profesionální přístup, jejž považujeme za efektivnější. Skutečností je, že sousloví „ochránci lidských práv“ získalo pejorativní význam a mnozí pod ním vidí jen jakési věčně nespokojené kverulanty. Snad nemusím zdůrazňovat, že tento názor považuji za hloupý.

Působíte v nevládní právnické organizaci Iuridicum remedium. Čím se zabýváte?

Doslova to znamená „právní lék“ a jde o právnickou organizaci, kterou jsme dali dohromady ještě v době našich studií. V současné době zde placenou práci vykonává šest lidí, přičemž jádro se zná už ze školy. Stále ale přibývají dobrovolní a příležitostní spolupracovníci. Jde o tzv. watchdog organizaci, která je zaměřená jednak na bezplatnou právní pomoc, ale i lobbing proti právním předpisům, které považujeme za nebezpečné pro základní lidská práva. Máme tři programy. Lidská práva a technologie, kde se zaměřujeme na ochranu soukromí a zneužívání nových technologií, s čímž souvisí naše osvětová kampaň, a zároveň i soutěž Big Brother awards. Jde o udílení anticen největším slídilům v oblasti ochrany soukromí ve státní i komerční sféře. Nominace jsou otevřené veřejnosti, ale udílení anticen je garantováno odbornou komisí. Ta soutěž probíhá na národní úrovni v osmnácti zemích, vznikla v roce 1998 v reakci na rostoucí tendence států sledovat vlastní občany. Další program se jmenuje Sociální vyloučení a jde v něm o poskytování bezplatné právní pomoci lidem, kteří na právníka normálně nemají, a zároveň tam je nějaký prvek veřejného zájmu, třeba nečinnost úřadů. Právní pomoc začíná konzultací, ale může vést až k několikaletému zastupování. Z velké většiny jde o spory v rámci bytového a pracovního práva.

Poslední program se nazývá Lidská práva a veřejná správa; v jeho rámci například zastupujeme několik obviněných a poškozených z letošního CzechTeku.

Jste jediná organizace, jež se zabývá ochranou soukromí. Co se tím soukromím vlastně rozumí?

V praxi jde převážně o ochranu soukromí zaměstnanců, tudíž o kamerové systémy na pracovištích i na veřejných prostranstvích a neoprávněné nakládání s citlivými osobními údaji. Dá se říci, že naše agenda je stejnoměrně rozdělena mezi soukromou sféru a státní orgány, kde se pracuje spíše na legislativní úrovni.

Není náhodu právo na soukromí v době vzrůstajícího počtu teroristických útoků jakýmsi právem na luxus, který si nemůžeme dovolit?

Rozhodně ne, právo na soukromí je zmíněno už na začátku ústavy v rámci elementárních práv. Je třeba si uvědomit, že je samo podmínkou realizace dalších lidských práv. To, že plošný monitoring nebo sledování má negativní dopad na chování lidí, jichž se týká, je neoddiskutovatelné. Třeba na realizaci jejich ústavních práv, například svobody slova.

Ztrátu soukromí vidíte v přímé souvislosti s válkou proti terorismu. Zřejmě nejvíce patrné jsou tyto postupy v Americe, lze najít nějaké analogie u nás?

Zrovna před týdnem projednala bezpečnostní rada státu národní akční plán boje proti terorismu, jenž předpokládá novely mnoha zákonů, které povedou jednoznačně k drastickému omezení našeho soukromí.

O co konkrétně jde?

Například o povolení odposlechů bez souhlasu soudu a posílení pravomocí tajných služeb a policie. To je průlom, který povede třeba k snazšímu získávání bankovních a profesních tajemství. Už se realizovalo prolomení mlčenlivosti advokátů, co se týče praní špinavých peněz.

Důvodové argumenty jsou stále stejné, zdůrazňuje se, že jde o postupy, jež se začínají uplatňovat po celém světě, ale ne vždy jde o harmonizační povinnost. Odpor vůči těmto tendencím je patrný v celé Evropě, kde se tomu věnuje množství organizací i publicistů. Například petici proti nejnovějšímu návrhu na dlouhodobé uchovávání informací o všech hovorech, e-mailech či navštěvovaných stránkách na webu celé populace podepsaly již desetitisíce Evropanů. Je jisté, že teroristé ohrožují demokracii, ale demokracii ohrožují i tyto kroky. Sledování soukromé komunikace či jiných aktivit celé populace řešením problému terorismu není. Člověka ihned napadne otázka: „Kdo hlídá hlídače?“ Již nyní víme, že běžně dochází k zneužívání nebo přímo prodeji státních databází, jakou je například evidence obyvatel. Ta je přístupná policii a masově se zneužívá pro komerční účely, když je prodávána detektivním agenturám, bývalým policistům a mnohým dalším. Přitom jde o tu nejjednodušší databázi, takže si lze představit, jak by se zacházelo s důležitějšími informacemi. I z ní však lze vyčíst bydliště, příbuzenské vztahy, dřívější jména a další.

Jaké jsou kategorie jednotlivých anticen udílených v rámci soutěže Big Brother awards?

Kromě anticen udílíme i jednu pozitivní cenu za přínos k ochraně soukromí. Máme anti­ceny „úředního a komerčního slídila“, anticenu za nebezpečnou právní normu, anticenu za dlouhodobé zásahy do soukromí a anticenu mezinárodního slídila, která se udílí proto, že se mnoho věcí rozhoduje na nadnárodní úrovni.

Nominovány byly tedy především české firmy?

Z velké části ano, přijali jsme ovšem i nominace za chování firem jinde, například na server yahoo za to, že spolupracuje s čínskou vládou na potlačení svobody slova a sděluje jí identitu klientů svých „anonymních“ e-mailů. Fakt je, že anticeny logicky putují k těm, kteří útočí na naše soukromí právě u nás. Vyhlášení těchto smutných „vítězů“ proběhne 28. října od 19 hodin v Divadle Na zábradlí v rámci multimediálního zábavného představení.

Předpokládám, že pro anticeny nikdo nedorazí?

Všichni budou samozřejmě pozváni. My jsme ale připraveni doručit ceny těm, kteří raději nepřijdou, přímo do jejich sídla, přičemž předání bude zachyceno na kameru.

Můžete alespoň naznačit nějaké hlavní kandidáty na „ocenění“?

Určitě nemůžu mluvit o vítězích, ale snad mohu zmínit některé kandidáty. V komerční sféře jde například o řetězec Lidl, jenž byl nominován za používání kamerových systémů a vedení databáze návštěvníků, kterou předává ochrance, jež následně vytipované lidi nevpouští do obchodů. Dalším z kandidátů je Tesco, které zavádí bez vědomí zákazníků takzvané RFID čipy a umísťuje je do obalů nabízeného zboží.

To je doloženo i v České republice?

Tesco na náš dotaz neodpovědělo, takže se můžeme jen domnívat, v zahraničí však kvůli čipům spotřebitelé Tesco bojkotují. Jistě víme, že RFID čipy začíná testovat řetězec Delvita. Právě na tyto technologie se chceme do budoucna především zaměřit, protože zkušenosti ze zahraničí ukazují, že tento trend přichází spolu se řetězci i k nám. Jde o novou metodu značení zboží, která může nahradit čárkový kód, ale bohužel umožňuje na dálku do čipu ukládat data. RFID čip je prakticky neviditelný, nezničitelný a na vzdálenost dnes již desítek metrů je z něj schopen příslušný skener uložená data „číst“. V kombinaci s oblíbenými věrnostními kartami může shromažďovat informace o konkrétních zákaznících, což v závěru může vést třeba k cílené reklamě, ale taky třeba k diskriminačním cenám či sledování pohybu. Zavádět něco podobného bez vědomí zákazníků a bez existence elementárních pravidel pro zacházení s těmito čipy považujeme za útok na soukromí.

Vím, že často připomínkujete návrhy zákonů, které pocházejí z dílny ministerstva vnitra. Bere vnitro ohled na vaše výtky?

Máme zastoupení v odborném výboru Rady vlády pro lidská práva, která si naše připomínky často osvojuje, a resorty je pak musí prodiskutovat v připomínkovém řízení. Dá se ale říci, že resort vnitra na rozdíl od jiných s námi takřka nikdy nesouhlasí, a to ani v případech, kdy se naše stanovisko shoduje se stanoviskem ostatních resortů. Příkladem mohou být naše připomínky k návrhu zákona o některých shromážděních, který byl na míru ušit kvůli poslednímu Czech Teku a který my stejně tak jako řada jiných ministerstev i odborů samotného ministerstva vnitra považujeme za protiústavní.

Vaše práce se týká mnoha právních oblasti. Nemáte pocit, že takto široké pole působnosti nutí vlastně tak trochu k povrchním vyjádřením? Dá se to vše vůbec stíhat?

Asi to tak vypadá, ale vše, do čeho se pouštíme, musí odpovídat některému z našich programů, což je dáno i kapacitami, kdy jako každá nevládní organizace řešíme problém lidí i financí. Mnoha, zejména legislativním věcem jsme se bohužel nemohli věnovat, protože by to bylo na úkor kvality. Na druhé straně máme oproti klasickým právníkům luxus toho, že máme kauzy, kde víme, že pomáháme na té straně, kde je podle nás spravedlnost.

zdroj: ..:. TýdeníkA2.cz :.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: