[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Sobota 28. 1. 1978. Ples Železničářů. Pořadatelská služba STB.


2006-01-28, 0:05:00 • Retro
Plesová sezóna, Praha, zima 1978
(Michal Klíma, iHNed.cz, 27. ledna 2006)

Odvezl bys mě z plesu? zavolala mi večer šestnáctiletá dcera. Slíbil jsem. "Je to v kulturním domě železničářů na Vinohradech," řekla a s nevinností patřící k jejímu věku se ještě zeptala: "Víš, kde to je?" – "Jistě," řekl jsem mechanicky a před očima se mi začal znovu odvíjet ten příběh. Byl jsem tak starý jako dnes ona. A tak jako ona čerstvým absolventem tanečních kursů.

Dne 28. ledna 1978 se několik přátel, signatářů Prohlášení Charty 77, domluvilo, že si po roce vysilující perzekuce a pronásledování ze strany komunistických úřadů udělají klidný večer. Rozhodli se jít si zatančit. Koupili si lístky na ples, který v Ústředním kulturním domě železničářů (ÚKDŽ) pořádali železničáři. Mí rodiče koupili lístek pro sebe i pro mne.
Zaparkovali jsme těsně pod náměstím Míru a vydali se vzhůru přes park okolo kostela sv. Ludmily. Hned nad kostelem jsme potkali první známé, kteří nás varovali: "Nepustí vás tam. Jsou tam estébáci." Přiblížili jsme se ještě kousek k budově a už jsme viděli uniformované i tajné policisty v zběsilé akci. Ulice nad Vinohradským divadlem byla plná policajtů. V bočních ulicích parkovala jejich auta a zelené antony. Tajní neurvale vytlačovali ženy i muže v tanečních šatech. "Železničáři vás tu nechtějí," křičeli na ty, kteří požadovali vysvětlení, proč nejsou s platnými lístky vpuštěni. Několik chartistů, kterým se přesto podařilo proklouznout dovnitř, chytali přímo na parketě a vyvlékali ven. Pavla Landovského zadrželi, když trval na tom, že chce být vpuštěn, a Václava Havla, když mu chtěl dosvědčit, že se ničeho nedopustil. Fotografu Jaroslavu Kukalovi roztrhli občanku a pak ho za to zatkli. Spisovatele Pavla Kohouta udeřili tak, že upadl a udeřil se do hlavy o hranu schodů. Vyšel z budovy podpírán manželkou. Utrpěl otřes mozku, musel k lékaři. Naše auto bylo poblíž, tak jsme ho odvezli na nejbližší pohotovost. Auta s estébáky nás sledovala i poté, co u lékaře vystoupil.
U podolské vodárny nás předjelo policejní auto s uniformovanými příslušníky Veřejné bezpečnosti. Vyzvali nás k zastavení a otci, který řídil, přikázali dýchat do balónku. Test byl negativní. Mohli jsme pokračovat v jízdě – ale jen několik set metrů. To už nás předjelo druhé policejní auto. Opět kontrola dokladů a dechová zkouška. Sotva otec do detekční trubičky vdechl, policajt mu ji vytrhl, otočil se a vhodil ji do svého auta. Pak se obrátil a řekl: "Máte v dechu alkohol, nemůžete pokračovat v jízdě. Odstavte auto!" Otec se bránil poukazem na několik minut starý test. Příslušník však odmítl vrátit nejen doklady, ale i klíče od auta. Později jsme od radioamatéra, který ten den poslouchal policejní frekvenci, slyšeli, jak estébáci dali pokyn, aby nám uniformovaná policie zabránila v jízdě. Když se esenbák bránil, že řidič právě dýchal a trubička se nezbarvila, dostal strohý příkaz: "Bude dýchat znovu, a tentokrát se zbarví!"
Od té doby uplynulo 28 let. Žádné kulaté výročí letos není, ale za připomenutí tahle epizoda ze života pod vládou komunistické strany stojí. Volby budou už letos po plesové sezóně.

Autor je generálním ředitelem vydavatelství Economia
michal.klima@economia.cz

zdroj: ..:. iHNed.cz :.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: