[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Kdy opustí nebezpeční technařští psi veřejný prostor?


2006-02-24, 22:02:00 • Média
Proč propadáme morální panice
( Lucie Tomanová, Kavárna, MF DNES, 18.února 2006 )

Střední třída si v moderních společnostech za pomoci rozhodujících médií hájí vydobytý blahobyt a navyklé pořádky

Násilí, sexuální úchylky, epidemie, dětské gangy, drogy... Z titulků v novinách a časopisech, z pohledu na televizní zpravodajství lze nabýt dojmu, že dnešní svět je příšerný. Ale byl někdy lepší? Není naše rozhořčení spíše projevem fenoménu zvaného morální panika?
Slovník cizích slov definuje paniku jako hromadné zděšení. Pojem morální panika se zrodil až s příchodem moderní doby, se vznikem městských mas a masových médií. V sedmdesátých letech minulého století jej zavedli sociologové Stan Cohen a Jock Young coby pojmenování pro stav veřejného znepokojení, které je neúměrně velké vzhledem k nebezpečnosti nebo četnosti určitého jevu. Projevy morální paniky jsou obvykle totožné. Události nejsou hodnoceny samostatně a racionálně, nýbrž jako projev „celkového morálního úpadku“. Jev je považován za celospolečenský problém a démonizován coby zdroj všeho zla, které ničí dosavadní hodnoty. Většinová společnost volá po návratu k tradicím, ke slovu se dostávají konzervativci, kteří rozpoutají „morální křížovou výpravu“.

Diktát střední třídy

Pro pochopení mechanismu morální paniky je nutné osvětlit, kde se vzaly ony tradiční hodnoty. Hovoříme-li o postmoderní společnosti, máme na mysli zejména anglosaský svět a střední Evropu. Páteř tohoto civilizačního okruhu tvoří křesťanská, a zejména protestantská morálka viktoriánské doby. Naše hodnoty jsou zároveň hodnotami střední třídy, která sama sebe považuje za základ moderní společnosti, a vycházejí částečně z odsouzení životního stylu šlechty jako nemravného a zhýralého. Právě většinově smýšlející část společnosti určuje, co je správné, tedy morální, a co nikoli. Porušení těchto pravidel – ať skutečné nebo domnělé – chápe jako útok na své postavení a ohrožení společnosti jako celku. Morální panika tak vzniká periodicky okolo různých společenských vrstev, hnutí a subkultur, přičemž jim připisované vlastnosti se v podstatě nemění. Jsou jimi bourání tradiční rodiny, sexuální nevázanost, neúcta k autoritám, sklony k násilí, zneužívání alkoholu a jiných drog.
V průběhu dvacátého století byly tyto vlastnosti opakovaně připisovány zejména revoltující mládeži. Postupně byli za nebezpečí pro společnost označeni mladí příznivci jazzu, potom rockeři, američtí hippies, punkeři, britští skinheadi (není totéž jako dnešní skinheadi-nacisté), clubbeři (čili příznivci elektronické hudby) a technaři, tedy kultura kolem nezávislých soundsystémů.
K morální panice ohledně zkaženosti mládeže přispívají zprávy o mladistvých delikventech, narkomanech, gangsterech a vrazích. Veřejnost je pak přesvědčena, že „dříve bývala mládež slušnější a zodpovědnější“. Jenže stačí zalistovat obsáhlou černou kronikou ve sto let starých novinách a uvidíme, že tak jednoduché to není.

Zkaženost, kam pohlédneš

Morální panika vzniká rovněž kolem společensky tabuizovaných témat, jako jsou sexualita a násilí. Zvláště kolem zobrazování sexu v televizi a filmech vybuchují vášnivé debaty, kterých se zpravidla zúčastní zastánci tradiční rodiny, zástupci církví, aktivisté bojující za ženská práva, psychologové, lékaři, sexuologové a celebrity včetně pornoherců. Hovoří se o vlivu sexuální uvolněnosti na duševní vývoj dětí a vynořují se katastrofické vize zániku „civilizované společnosti a tradičních hodnot“. Představa o nevinnosti dítěte a škodlivé sexualitě je přitom v nemalé míře ustavena protestantskou puritánskou kulturou, kde je sexualita chápána jako cosi nečistého. Je ovšem pravda, že Česká republika, nejsekularizovanější a sexuálně nejliberálnější země Evropy, neposkytuje ke zděšení ze sexuální zpustlosti mládeže tolik veřejného prostoru. Zato panika, která nastala v poslední době ohledně dětských vrahů, vyvolává dojem, že s každou českou generací se rodí víc „krvelačných zrůd“. Hovoří se o negativním vlivu televize a počítačových her v souvislosti s nárůstem dětské agresivity. Při těchto barvitých charakteristikách se už zapomíná na věcné konstatování, zda jde o jev opravdu hojně rozšířený, nebo stále ještě okrajový (a nakolik okrajový). Také se pomíjí, že určité procento nadměrně agresivních nebo antisociálních jedinců se vyskytuje v každé době a v každé společnosti.

Zacyklení

Nejdříve jsou skupina lidí či určitý jev označeny jako hrozba. Tato „hrozba“ je médii zobrazena v silně zdémonizované formě a rodí se „závažný problém“. Následně rapidně vzroste zájem veřejnosti o téma, v médiích se hovoří a píše o veřejném znepokojení. K tématu se vyjadřují společenské autority a lidé, kteří utvářejí veřejné mínění, politology počínaje a celebritami z reality show konče. Po čase panika ustoupí nebo vyústí ve společenské změny, které situaci zklidní. Mezitím už se objevuje nová panika a veřejný prostor zaplňuje další téma zajímavé jak pro veřejnost, tak pro média.
Stačí projít minulé dekády a roky. Panika kolem AIDS byla zprvu spojována s homosexualitou, potom s promiskuitou a nakonec všeobecně se sexuální zvráceností moderní doby. Pak nastoupila vlna panik s nemocemi přenosnými ze zvířat na člověka. Nejdříve se Británie děsila infekce listeriózy z mléčných výrobků, tu přebilo celoevropské zděšení z BSE. Přitom případy, kdy chorobou onemocněl člověk, byly ojedinělé a rozvoj nemoci trval desítky let. V té době se lidé obávali nakrmit hovězím masem i domácího psa, ačkoli ten by dřív zaručeně pošel stářím, než by stihl „zešílet“. Panika kolem BSE se vytratila, lidé znovu začali jíst hovězí. Poté se na titulních stranách objevil SARS. Oběti na životech se sice počítaly v řádech desítek, ale vědci spekulovali o milionech a média o desítkách milionů.

Kolektivní nepřítel

Morální panika může být pro společnost větším nebezpečím než jev, kolem kterého vznikla. Iracionálních a excitovaných nálad může být snadno zneužito k manipulaci veřejností. Například k získání politického vlivu. Současný ruský prezident Vladimir Putin potřeboval pro své vítězství ve volbách vítěznou válku, aby získal potřebné preference a odvedl pozornost od miliardových finančních úniků za zdmi Kremlu. A tak přesvědčil prostřednictvím zmasírovaných médií veřejnost, že čečenští teroristé jsou hrozbou pro celé Rusko. Vybudoval kolektivního nepřítele, přičemž prioritou je odstranit ho – a to dokáže právě on, Putin.

Podobné taktiky, ač ve srovnání s ruskými praktikami vyloženě „sametové“, využil pro získání podpory veřejnosti premiér Paroubek. Zásah policie proti účastníkům CzechTeku mu v očích voličů dodal punc vůdce, který je schopen zakročit proti potenciálnímu nepříteli a „zavést pořádek“.


Kultura strachu

Zemi nehrozí akutní válečný konflikt, občanům se dostává určitých sociálních jistot, jsou relativně chráněni před násilím a díky kvalitní zdravotní péči i před běžnými nemocemi. V takové společnosti roste délka i hodnota lidského života, ale paradoxně vzrůstá i obava jednotlivce o vlastní bezpečí a zdraví. Stejně tak je v zájmu každého snažit se udržet si životní standard. Je pochopitelné, že i jen zdánlivé ohrožení morálních pilířů stávající společnosti znamená pro jejího řadového člena nepřímý útok na vlastní zdraví a bezpečí.
Média se věnují tématům, která čtenáře, diváka či posluchače zajímají nejvíc. Fakticky je to však oboustranný proces: co zajímá lidi, to určují i média. Přesto nelze média docela obviňovat z účelových manipulací. I žurnalisté se totiž obvykle rekrutují ze střední třídy, která tvoří základ západní společnosti, a jejich mediální produkty bývají často výsledkem upřímného zděšení nad nějakou potenciální hrozbou. To se dá i pochopit. Problém je v tom, že média neoprávněně vystupují jako mluvčí celé veřejnosti.
Navíc média mají už ze své podstaty tendenci posilovat společenská klišé a stereotypy
, čímž snadno vyvolají morální paniku coby pouhý vedlejší efekt svého působení. Ačkoliv žijeme – na rozdíl od mnoha jiných národů nebo celých kontinentů – v extrémně bezpečném světě, náš strach o vlastní život je naopak vyšší. Policejní výzkumy v různých regionech dokazují, že pocit strachu z násilného přepadení nesouvisí s mírou reálné hrozby. Více se často bojí lidé z bezpečných regionů, kteří nevykonávají žádnou rizikovou profesi a nejsou potenciálními terči násilných činů. Často se hovoří o násilí na ženách, dětech či starých lidech. Jakkoliv jsou tyto činy děsivé, převážnou většinu obětí násilných útoků tvoří mladí muži. Naopak ohromné množství lidí přijde každoročně o život při dopravních nehodách, a přece se jízda autem jeví jako relativně bezpečná záležitost.

Každodenní nervák

Ve Velké Británii i jinde – v menším rozsahu rovněž v České republice -vznikla panika kolem bojových psích plemen. Britské noviny informovaly o řadě tragických útoků psů na člověka, přičemž ve zprávách figurovali nejčastěji pitbulteriéři a rotvajleři. Jejich útoky sice statisticky nevybočovaly z běžného počtu útoků psů na lidi, ale výskyt několika na pohled podobných příběhů v krátkém časovém úseku vyvolal dojem, že se odehrála „vlna“ útoků. V reakci na to média dodávala další a další příběhy o nebezpečných psech a současně požadovala, aby příslušné orgány přijaly náležitá opatření (a v Británii skutečně vznikl zákon o nebezpečných psích plemenech). Jakmile redaktoři vyčerpali všechny úhly pohledu a kauza je začala nudit, téma zmizelo a panika ustala. Nebezpeční psi „pustili“ veřejný prostor stejně rychle, jako se do něj zakousli. Postmoderní věk je rychlý a názorově nesourodý. Jenže naše hodnoty pocházejí stále převážně z doby viktoriánské a mozek z doby kamenné. Daní za větší svobodu je zároveň i větší odpovědnost kladená na jednotlivce, nutnost každodenního rozhodování se o tom, co je dobré a co špatné. Zkrátka každodenní nervák. Jenže nic takového jako hodnotový kompas neexistuje a od dezorientace často chybí už jen krůček k panice.

Morální panika může být pro společnost větším nebezpečím než jev, kolem kterého vznikla.

Foto popis: Už je vzata na milost? Morální panika vzniká okolo určitých hnutí a subkultur, často hudebních, přičemž pokaždé je jim v podstatě připisováno totéž: bourání tradiční rodiny, sexuální nevázanost, neúcta k autoritám, sklony k násilí, zneužívání alkoholu a jiných drog, píše Lucie Tomanová ve svém textu.

Foto popis: Ještě rebelem Elvis Presley elektrizuje ženy a dráždí měšťáky; koncert ve státě Mississippi, 27. září 1956

O autorovi: Autorka je studentkou FSV UK

Pozn. Zvýraznění v textu má na svědomí CzTkBlg.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: