[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

V Česku vám do squatu nezavedou elektřinu ani vodu. A ste nahraní ...


2006-03-18, 10:13:00 • Squatting
Hoří, má Milado
(Jan Kovalík, Respekt.cz, 13. března 2006)

Proč vyhynuli squatteři v Čechách

Navzdory vlezlé březnové zimě padá na Prahu horečka páteční noci a před slavnou vilou Milada v Holešovicích se houfují skupinky s barevnými kohouty na hlavách. U vchodu ochotně platí 130 korun vstupného a pokračují do narvaného sklepa, kde burácí hardcore. Dnešní koncert je výjimečný, přijeli hosté z Británie a celkem se vystřídá pět kapel. Ale až dohraje hudba a vypije se pivo, odejdou všichni domů a legendární sídlo rebelů zůstane prázdné. Kam zmizeli průkopníci českého squattingu? A proč po svobodném životě v zabraném domě netouží nová anarchistická generace?

Resist, reclaim, refuse

Té krátké zprávy v novinách si počátkem roku všiml jen málokdo: „V Praze hořela vila Milada. Požár z nepozornosti zničil předsíň opuštěného domu, a dvojici mladých lidí, kteří se nadýchali kouře, odvezla záchranka bez vážnějších zranění do nemocnice.“ Těžko si představit nenápadnější tečku za příběhem, který svého času vzrušoval celostátní média i úřady.
Pomalovaná vila Milada se majestátně tyčí nad zasněženou holešovickou plání. „Vzepři se, zveleb, ubraň,“ vítá příchozího anglicky psané heslo nastříkané na zdi. Vchod ale střeží mříž zamčená mohutným řetězem. Na bušení a volání nikdo neodpovídá.
„Přes den tam asi nikdo moc není. Lidi přijdou v pátek na koncert,“ říká do telefonu Slávek Tesárek, který Miladu před osmi lety se skupinou přátel „obsadil“ a dnes občas pomůže nadšencům uspořádat ve sklepě hudební večer. Nejisté bydlení bez toalet, vody a elektřiny ale vyměnil za teplo pronajatého bytu v rodinném domě. „Chtěli jsme s přítelkyní soukromí,“ říká Tesárek v pokoji vyzdobeném fotografiemi indiánů. Privátu si rebelové z Milady opravdu nikdy moc neužili. Z opuštěného domu patřícího Ústavu pro informace ve vzdělání je napřed dlouho vyháněla policie, a když se jim podařilo strážce zákona utahat, dorazil za nimi do vily zástup vyznavačů tvrdých drog. Komunita dostávala čím dál zoufalejší obrysy, pravověrných squatterů ubývalo a dnes vybydlený dům zeje většinu času prázdnotou. „Připadá mi, že dnes jsou mladí lidi mnohem méně ochotni něco riskovat a obětovat, než jsme byli my,“ říká Tesárek. On sám si své již „odriskoval“: kvůli Miladě dvakrát obdržel trestní oznámení za neoprávněné obsazení domu, přičemž v obou případech ho soud pro minimální společenskou nebezpečnost tohoto činu zprostil viny.

Kde ty zlaté časy jsou

„V představách měšťáků, policajtů, žurnalistů středního proudu a služebných intelektuálů budeme žít jako strašidla, budící je z jejich zajisté zaslouženého spánku,“ píše se na internetových stránkách časopisu A-Kontra, nejrozšířenějšího českého anarchistického média. Ani jeho zakladatel a mohykán zdejších anarchistů Jakub Polák optimismem nehýří. Snaha průkopníků, kteří se tu po revoluci snažili společnost nasměrovat k alternativním způsobům života, nepřinesla podle něj žádný velký výsledek. „Lidi přestali věřit ve změnu,“ říká Polák, držitel ceny Františka Kriegla, udělované Nadací Charty 77 každoročně „za občanskou statečnost projevovanou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika“. Polák ji svého času dostal za odvážný boj se skinheadským a úřednickým rasismem. Rozcuchaný, prošedivělý veterán české anarchie v černém tričku a šedivé mikině vypadá, jako by snad vůbec nestárnul, a na schůzku přichází s pětadvacetiletým kolegou Viktorem, který souhlasně pokyvuje při každé jeho promluvě.
I Polák už squat vyměnil za pokoj v řádně pronajatém bytě, konspiračních návyků se ale nezbavil: návštěvu odmítá kvůli „přílišnému vpádu do soukromí a bezpečnosti“. Zlatou éru vzpoury, kdy tento někdejší topič hotelu Intercontinental obsazoval restaurace McDonald’s a sem tam pokousal policistu, nepřipomíná jen jeho oblečení, ale i slovník: „Mizením autonomních komunit, které spojovalo podobné kulturní, politické či ekologické smýšlení, přichází společnost o hodně. Je to jako v přírodě, pro kterou je důležitá biodiverzita. Monokultura, ve které žijeme, je náchylná k nemocem a zkáze,“ říká Polák a Viktor přikyvuje. Ale proč vlastně tyto komunity mizí? Jaká nemoc zasáhla současnou populaci rebelů? Podle Poláka je vina v hudbě. Zatímco někdejší anarchisté poslouchali punk, dnešní rebelantská mládež spíš tíhne k poslechu taneční hudby. „Sjedou se na techno a tam se baví. Ani si v tom rachotu nemůžou nic říct a pak se rozejdou a tím to končí,“ vysvětluje Polák, proč „subkultura technařů“ nemá žádný politický či sociální vzkaz jako dříve anarchisté. „Je to tak,“ stvrzuje přikývnutím Viktor.
Kárající tón na adresu omladiny je slyšet i ve slovech Petra Bergmanna, další legendy českého aktivismu. „Squatting je hlavně o odpovědnosti a ta dnes lidem chybí,“ říká Bergmann, aktuálně manažer festivalu Jeden svět a lektor DAMU, kde studenty učí, jak získávat peníze a řídit nezávislé kulturní projekty. „Neodpovědný komunismus byl rychle nahrazen neodpovědným kapitalismem, který lidi učí jen konzumovat, ale ne tvořit,“ vysvětluje Bergmann hendikepy současného českého obyvatelstva. Jeho generace ovšem měla štěstí a odpovědná byla. „Po revoluci se totiž nadýchli lidé z undergroundu, kteří byli zvyklí být aktivní i za komunismu a dostali svobodnou příležitost,“ říká aktivista a za příklad fungování odpovědných lidí dává někdejší blokádu Velké pardubické. „Když jsme ji v polovine 90. let organizovali my, sešly se tam stovky lidí a dokázaly, že to jde. Dnes už se tam nesejde nikdo. Jsou moc pohodlní a líní,“ říká Bergmann.

Na zimu do Španěl

Ve vile Ladronka na břevnovské pláni je luxusní půjčovna bruslí a bowling. Za skleněnými dveřmi tu servírují espresso Tonino Lamborgini a kuželky je možno vyzkoušet za dvě stě korun. Ještě před pěti lety se přitom v těchto místech rozkládal sál proslulého centra alternativní kultury. Squat Ladronka byl známý po celé Evropě a jeho klub, knihovnu a čajovnu navštěvovali i zástupci radnice v čele s jistým Pavlem Bémem a mladým alternativcům slibovali podporu. Pak ale povýšili, změnili názor a nechali Ladronku „vyčistit“ policejní úderkou.
„Ladronka byla nejblíž tomu, aby se z ní stala fungující instituce,“ říká do telefonu Ivo Mathé, který se v břevnovském squatu několik let staral o provoz. Otázky jej zastihují u pokladny supermarketu, kde právě nakupuje zásoby baru na další štaci se svým soundsystémem. Dnes se totiž ve své maringotce pohybuje mezi squatem ve Španělsku a statkem v jižních Čechách, kde bydlí jeho přátelé. Mizející squatting nevysvětluje Mathé neschopností mladých, ale čistě prakticky: na rozdíl od zemí západní Evropy je v Česku nemožné zavést do zabraného domu elektřinu a vodu. Mathé však věří v renesanci hnutí – až místní společnost víc zbohatne. „Na Západě se dá snadněji žít na ulici, člověk si snadno z ulice zařídí byt a u supermarketů najde i jídlo,“ říká mladý rebel. „Někde dokonce squatteři najdou u supermarketů jídla tolik, že ho rozdávají bezdomovcům.“

:::::::

Křížový vrch

Asi nejznámější squattingovou oblastí v Evropě je berlínská čtvrť Kreuzberg, kde se mladým rebelům podařilo zabrat celou ulici opuštěných domů. Rychle je zvelebili, objevily se kavárny, každý večer koncerty, výstavy, divadla. Samozvaní obyvatelé po zajištění elektřiny a vody začali vyjednávat s radnicí o možné legalizaci. Někdy radnice snahám aktivistů vyšla vstříc, jindy byl dům násilně vyklizen. Samotné místo se ale probudilo, do mrtvého okrsku přišel život a dnes na něj pamatuje každý kulturní bedekr Berlína. Dodnes též v dánské Kodani existuje nezávislá čtvrť Christiania, kterou za svobodné území prohlásili squatteři v roce 1971, když obsadili bývalá kasárna. Na území Christianie nesmí automobily a do roku 2002 se tam mohl volně prodávat hašiš.

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: