[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Psychedeličtí cikáni - kočovníci nového věku (Vokno '94)


2006-03-26, 9:23:00 • Retro

Psychedeličtí cikáni – kočovníci nového věku

(Homeless & Hungry, Vokno č. 29/1994)

Je to již přes padesát let, co Adolf Hitler a nacistický aparát jeho třetí říše nahnal cikány a kočovníky z celé Evropy do koncentračních táborů, kde jich půl milionu, celé tři čtvrtiny populace, zlikvidoval. I když v bídě a opovržení, Cikáni žijící v Británii válku přežili, nyní se však zdá, že i jim – jejich nomádské kultuře – hrozí zničení. Přesto se objevují noví nomádi.

Až do nedávné doby bylo možno cikány žijící na britských ostrovech rozdělit do tří hlavních skupin nebo rodů. Domové věří, že jejich původ je v Indii a Egyptě (angl. výraz pro cikány – Gypsies je odvozen od slova Egypt); tzv. irští cikáni, potulní dráteníci a kováři, věří, že jsou potomky plechařů, cínařů a kovářů armád krále Jakuba a irské šlechty. A pak jsou tu ti, kteří vytvářejí jakousi marginální oblast cikánské populace, 'didicos' – neromští kočovníci u nás bychom řekli lidé 'světští'. V posledních dvaceti letech, zvláště ovšem v poslední dekádě, přibyla k těmto třem skupinám zcela nová kategorie kočovníků. Mají různá označení, z nich ta nejčastěji užívaná jsou New Age travellers (nomádi nového věku) nebo Hippie travellers (hippie tuláci). Jejich původ můžeme, podle specifičtějších znaků hledat jak mezi 'dětmi květin' přelomu 60. a 70. let, tak i mezi odmítači společnosti z řad nezaměstnaných anarchistických punks, squatterů a bezdomovců 80. let, o nichž se hovoří jako o bočním produktu thatcherismu. Tato poměrně velká a stále se rozrůstající skupina mladých lidi žije v mnoha ohledech podobným mobilním stylem života jako pováleční 'didicos' nebo cikáni.

Jejich pojízdná obydlí – stany nebo přívěsy – jsou téměř identická s těmi, která ještě donedávna používali angličtí cikáni. I když existuje dost kočovníků nového věku, kteří dali přednost koňskému povozu jako způsobu transportu, většina jich žije ve starých přívěsech nebo předělaných starých náklaďácích a autobusech. Ty jsou ovšem právě tak barevné a oplývají mnoha vycíděnými chromovými ozdobami, Jako je tomu u drahých přívěsů mobilních britských cikánských rodin. Zatímco většina tradičních cikánských rodin již opustila cesty anglického venkova a zbytky jejich osad spíše najdete ve městech, mladí novověcí kočovníci dávají přednost pohybu a soukromí. Některé jejich 'kmeny' dávají přednost životu na okrajích měst a vesnic, zatímco jiné se městům zdaleka vyhýbají a žijí o samotě v lesích nebo na neužívaných kouscích zemědělské půdy. Některé byste tam našli v pestře pomalovaných dodávkách, jiné třeba v chýších vyrobených z proutí a celtoviny. Když cítí, že přišel čas, sbalí se a jedou dál. Někdy, a je tomu teď čím dál častěji, je ovšem popohání policie.

Nový zákon o veřejném pořádku žene tyhle pozdní hippies Anglií od vesnice k vesnici oko nakažené leprou. Jakoby se odevšad ozývalo ono středověké: "Nečistí! Nečistí! Nečistí!" Vhodnější analogii než průvody malomocných by možná poskytla situace tuláků v dobách alžbětinského zákona o chudých pocestných. Ti neměli žádné právo pobývat ve farnosti, žádat tam o nocleh, pokud se tam nenarodili.

Napětí mezi lidmi usazenými a kočovníky existovalo odedávna, o tom není pochyb. Obě skupiny totiž žijí podle jiných pravidel, aniž jsou ochotny akceptovat způsob života svých rivalů. A ti kteří se toulají, jsou v očích těch druhých vždycky nečístí. Bruce Charwin, spisovatel na cestách ve své knize o nomádství The Songlines tento věčný kontrast rozebírá na příkladu vlastního putování mezi australskými domorodci. Z hlediska Chatwina, který je sám nomádem svého druhu, ovšem nomádi disponují všemi ctnostmi. Jedna věc je podle něj jistá (jedno jestli v Australii nebo někde v Evropě), putující kočovníci nevědomky v usedlících vzbuzují vztek. Je to, jako by jim připomínali svobody, kterých se sami svou usedlostí vzdali. Pro Chatwina je to kulturní spor, který sahá daleko do minulosti, do dnů, kdy se lovci a pastevci ocitli uprostřed prvních zemědělců. Jedno z biblických podobenství vypráví, jak Kain, první rolník, zničil svého bratra Ábela, pastevce stád.

Zdá se, že historie se mnohokrát opakuje. I dnešní novodobí kočovníci vzbuzují mezi usedlíky britského venkova silné emoce a rostoucí 'morální pobouření". Znovu se můžeme přesvědčit, jak nomádství, i ve své zředěné verzi, jakou představují kočující hippie nebo New Age travellers, dokáže v usedlících vzbudit úzkost a strach. V roce 1985 mohlo poprvé několik set kočovníků poznat na vlastní tělo efekt této 'usedlické úzkosti', která se projevila nečekanou brutalitou policejního zásahu při jejich výroční pouti do Stonehenge v době letního slunovratu. Zavzpomínáme-li na přelom šedesátých a sedmdesátých let, zjistíme, že i tehdejší zpočátku městské komunity hippies časem tíhly k venkovu. Odcházely nejčastěji do oblastí horských vesnic jejichž obyvatelstva rychle ubývalo, například do kopců Walesu, severního Devonu nebo yorkshirských Pennies. I když hippies ze všech sil proklamovali mír, usazená místní populace (tíhnoucí k síle zvyku a protestantské etice) je dokázala nenávidět, tak jako starozákonní Kain nenáviděl Abela. Nakonec se z některých vesniček a malých měst, které díky novým, většinou bohémským přistěhovalcům ožily, stala malebná kulturní střediska – o městečku Hebden Bridge se tvrdí, že se stalo jakousi Greenwich Village severu.

Je zajímavé, že tito noví 'nájezdníci' sem velmi často přicházeli ze ztotožnitelných míst. Migrační přesuny nebývají náhodné. Například většina Bangladéšanů žijících dnes v Británii pochází z malého vnitrozemského okrsku Sisihet, který tradičně zásoboval britské obchodní loďstvo námořníky. Podobně pocházela větší část hippies, směřující vzhůru do vřesovišť yorkshirských Pennies, z Basingstoke. Prchali sem před ubíjejícím schématem expandujícího města z cihel a betonu. Lidé putují a hledají – někteří, když najdou, co hledali, se nakonec usazují. Tak tomu bylo odedávna. Nomádství – mobilní způsob života – si vždycky dokáže získat nové členy, a tak není divu, že vandrování pokračuje. Policie z toho má těžkou hlavu. Není divu, vždyť policisté se většinou rekrutují z uznávané usedlé pracující třídy a jsou vlastně modelem toho, jak by dohlížitel nad zákonem měl vypadat.

Zděšenému oku vnějšího pozorovatele musí cikánské tábořiště spíše než tábor připomínat kočovnické rumiště. Rozdílné a rivalizující definice čistého a nečistého je tu možné vidět v nejzřetelnější podobě. Rituální čistota nomáda není čistotou, jak ji chápe okresní inspektor hygieny. Pravidla čistoty, jak fungují u Cikánů, velmi připomínají ta, která si vytvořili jiní kočovníci – například dávní Izraelité a pouštní následovníci Mohameda. Přívěsy Cikánů obklopuje něco, co nám může připomínat hromadu odpadků z nejrůznějších umělohmotných džberů a mís. Veškeré jejich praní prádla, mytí nádobí, tak jako osobní očista, se z důvodů rituální čistoty provádí v oddělených nádobách, nikdy v týchž. Cikáni opovrhují 'gádži' (jak nazývají nás usedlíky) kvůli naší nečistotě, protože používáme stejný dřez a stejné potrubí na omývání jídla i oblečení. Cikáni by ve svých přívěsech nikdy nepoužívali chemické záchody, protože to, co je špinavé, nesmí být blízko vedle čistého. Výkaly vedle jídla (i kdyby neviděné uvnitř WC), to pro ně je nepřijatelné. Výkaly někde kus dál pod keřem, to je v pořádku, i když jsou na očích.

Jeden z větších táborů nových hippies se podle stanů, ve kterých bydlí, nazývá Teepee People. 'Tipis', jak si také říkají, byli ústřední součástí scény již od prvopočátku, na prvním Stonehenge festivalu v roce 1974, kde se objevili s prvním siouxským teepee. O rok později už měli stany dva a v roce 1 976 si založili v Západním Walesu blízko Talley kruhový stanový tábor v siouxském stylu nazvaný Tipi Village. Zakladatelé tábora si zde v krásném izolovaném údolí sedm mil od nejbližšího městečka koupili kus neobdělávané půdy (za cenu 5 liber na týden) a v 80. letech počet jejich stanů stoupl na čtyřicet. Z tábora se stala komunita více než stovky lidí, žijících v duchu filozofie severamerických Indiánů: blíže zemi a v harmonii s Matkou Přírodou. Ani Tipi Valley se nevyhnul pozornosti úřadů, kterým se jeho autonomní existence přestala líbit. Úřad v Dinefewr Borough se rozhodl, že změní statut osady i pozemku (tipi, tak jako jiné stany, nemají pevnou a stabilní strukturu a není je možno považovat za stavby jako jiná obydlí). V roce 1984 začal nátlak na zrušení tábora a vystěhování jeho obyvatel z kraje. Tipi Village se samozřejmě odvolala proti výnosu místního obecního úřadu, a tak začaly dlouhé soudní pře, 'indiáni' se nechtěli vzdát bez boje. Když inspekce prokázala, že osada nikterak nepoškozuje životní prostředí, naopak zapadá do něho v neobvyklé shodě, místní radní se rozhodli, že místo původních 5 liber nařídí zdvihnout cenu pozemku na 2000 liber na den – to už snad zabere.

Teepee People reagovali celonárodní kampaní na podporu svého tábora, sběrem podpisů mezi sympatizanty a založením podpůrného fondu. Tisíce dopisů adresovaných obecnímu úřadu v Dinefwr Borough žádalo radní, aby přestali s diskriminací lidí, kteří nikomu neškodí s výjimkou jediného: žijí si po svém. Žijí tak již 18 let. Platí pokuty, soudí se, bojují o přežití, Kdyby se je podařilo rozprášit, budou z nich naprostí bezdomovci. Jeden z 'indiánů' říká: "Když se rozhlédnete kolem, kolik už se tu narodilo dětí, jak může někdo říct, že to není domov jako každej jinej." Tipis žijí prostým a jednoduchým způsobem života, pěstují si zeleninu, nosí vodu, štípou dříví, pletou košíky, vyrábějí si přikrývky, starají se o kozy, slepice a samozřejmě o svoje děti. Večer sedí u ohňů. Čas od času vyráží na festivaly. Někteří po čase odcházejí, jiní přicházejí. Veterán mezi nimi, Rick 'The Vic' Mayes, hovoří o minimální spotřebě, kterou mají, o minimálním znečištění a životním stylu bez týrání zvířat a vysvětluje 'duchovní vazby', které obyvatele údolí pojí jednho ke druhému a k planetě. "Měli bysme na zemi našlapovat zlehka, a až zemřeme, nechat ji přesně v takovém stavu, v jakém byla při našem narození."

Prostorná a nepromokavá tipi modelovaná podle siouxského vzoru se ukázala jako perfektní mobilní obydlí, ve kterém dokonce můžete rozdělat oheň. Tipi sama o sobě mají magickou přitažlivost, ale spousta mladých poutníků i bezdomovců zjišťuje, že je to zároveň velmi levný domov – stačí mít velký kus plátna a šicí stroj a máte ideální přístřešek pro letní cestování. Chatwin ve své práci o nomádech a nomádství cituje teologa Martina Bubera, který připomíná Izraelity v době vyhnání do Egypta: "Tradice táborového ohně se tu střetla s tradicí pyramidy." A dodává: "Předtím, než se Fuehrer obrátil k masám norimberských shromáždění, uzavíral se o samotě v podzemní komoře utvořené podle vzoru tomby Velké pyramidy." Daleko závažnější připomínkou je fakt, že nacisté se hned po uchopení moci rozhodli, že v pevně usazené říši není pro 'lidi s nomádstvím v genech' místo a začla 'etnická očišťování' národa od Cikánů a Židů.

Bruce Chatwin poukazuje, že to byli právě nomádi, kdo vynalezli velká náboženství světa. Vidí pojítko mezi poezií, zpěvem a nomádským rytmem chůze nebo rytmem jízdy. 'Songlines' (Linie písní) z titulu jeho knihy, to jsou dráhy vedoucí přes celou Austrálii, které, jak aboriginové věří, zůstaly z dávného času snů po vzdálených předcích. Tyto linie v něčem připomínají britské 'leylines', jež se vztahují ke kamenným kruhům, menhirům a náhrobním kamenům, které tyto záhadně působící linie provázejí po celé Británii. Jejich stáří je neznámé a jsou viditelné jenom těm, kteří 'mají oči k vidění". Jistě není náhodou, že i dnešní kočující poutníci se soustřeďují na místech odedávna posvátných, takových jako Stonehenge nebo Glastonbury, kde se tyto linie kříží. Skeptici však říkají, že 'ley-lines' jsou jen optickou iluzí. Mladým kočovníkům hledajícím ztracenou přírodní moudrost v jakési novověké verzi keltského 'vyznání' to ovšem nevadí; ostatně v každém náboženství jde o to, čemu se věří, a ne o to, co je a nebo není možné.

Již jsme se na začátku zmínili o tom, že jisté formě 'etnické očisty' se nakonec nevyhnuli ani britští cikáni. I když kočování je jenom jednou částí této kultury, která se chlubí vlastním jazykem a morálkou, zůstává částí podstatnou a charakterizující. Kočování bylo odedávna nejzákladnějším výrazem jejich životního stylu. Života v pohybu. Čím dál menší možnosti Cikánů svobodně putovat z místa na místo, ať již při hledání sezónní práce, nádherné krajiny nebo přátelských setkání s příbuznými rody, ničí jejich autentického ducha. Usazený cikán přestává být Cikánem a stává se troskou. Stará Cikánka jménem Bartes říká: "Jak můžete zastavit lidi, kteří si svým způsobem života žili stovky let; jak jim můžete říct, aby začali žít mezi čtyřma stěnama? My jsme k takovému životu nebyli stvořeni; je to opravdu ostuda. Myslím, že jsme něco jako dinosauři; dožili jsme svůj čas." Po životě stráveném ve voze na venkovských cestách tráví rodina téhle stařeny již jedenáct let na oploceném parkovišti vyhrazeném pro tikány v Thamesmeadu. Její rodina byla, kvůli nemožnosti tábořit i kvůli docházce dětí do školy, donucena svůj pohyb zastavit a usadit se – dny kočování jsou ty tam. "Ztratila jsem svůj život. Je ostuda, že moje vnoučata už nikdy neprožijí to, co jsem mohla prožít já a ještě i moje děti. Oni už to poznají jenom z knížek."

Zatímco Cikánka vypráví o svém osudu, ve zprávách na televizi v jejím přívěsu běží záběry z policejního vyklízení tábořiště asi stovky New Age travellers z jedné louky hluboko ve vnitrozemí anglického venkova. Proces 'očisty' společnosti usedlíků pokračuje. Vláda ohlásila další návrhy na změnu zákonů o veřejném pořádku, o táboření a karavanech. Prokazatelně delší par kování více než šesti vozidel na zelené louce, kdekoli mimo cesty nebo na ní, bylo prohlášeno za kriminální čin. Vládní činitel hovoří v parlamentě o "nesmírné úzkosti a potížích, které svými konvoji způsobují venkovskému obyvatelstvu travellers a raves". (Raves – výletníci na tzv. raveparty, psychedelická setkání skupin městské mládeže pod širým nebem s tancem a živou hudbou, považovaná za ilegální.) Nová legislativní úprava má posílit policejní pravomoce při zastavování aut, karavanů a konvojů kočovníků, zabavování zvukové aparatury; v případě, že je jich pohromadě více než deset, může je donutit opustit území, na kterém se nelegální rave-party má odehrávat. Ve smyslu tohoto zákona může být i odmítnutí vyklidit místo považováno za kriminální čin. V tom případě je možné zkonfiskovat vozidlo nebo zařízení umožňující provoz rave-party. Pouhé odmítnutí opustit party může být chápáno jako přečin.

Konečný hřebík do rakve svobody novodobých nomádů ovšem zatlouká ministerstvo vnitra: squaty, zimní městská útočiště mnoha mladých kočovníků (nemluvě o bezdomovcích), mají být též nezákonné. Podle průzkumů až 50 procent lidí, kteří jsou na cestě, žilo nebo žije jako bezdomovci nebo ve squatech. Vláda ovšem nehovoří o tom, co se stane s tikány, kočovníky a squatery, jakmile se podaří jejich specifický způsob života kriminalizovat. List The Independent odhaduje, že v Británii je asi 60 tisíc squaterů, 40 tisíc 'New Age' kočovníků a neurčitý počet tisíců irských nomádů a stále ještě kočujících Cikánů. Že by všem chtěla vláda zajistit hypotéku na dům, pobyt v obecním útulku pro bezdomovce. Nebo jim chce podstrčit krabici od bot? Je otázkou proč se vlastně váda rozhodla kriminalizovat celé komunity? Někteří se domnívají, že jde o další předvolební trik, tedy způsob, jak si zajistit lacinou popularitu u většiny, která se proti hippies a raves, proti konvojům nomádů a vůbec všem menšinám ozbrojuje nesnášenlivostí. To všechno pak vydatně podporuje hysterie o 'páchnoucích hippies' a 'flákačích a příživnících' rozvířená provládním tiskem.

Policejní jednotky v mnoha krajích vyzbrojené vysílačkami, faxy, modemy, mapami a počítačovými terminály, si na popud shora budují mohutnou databázi, ve které soustřeďují detailní informace o pohybu kočovníků a zvukových systémů, jejich jména a kriminální záznamy i údaje o vozidlech. Operace 'Snapshot' (snímek) byla soustředěným úsilím, jak získat fotografie poznávacích značek a čísel dopravních prostředků všech kočovníků nebo vozidel návštěvníků venkovských rave-party. Kromě toho si policie zaznamenávala výrobní čísla elektrických generátorů a zesilovacích aparatur, aby mohla monitorovat pohyby 'vůdců' a organizátorů rave a free festivalů. Organizace pro ochranu občanských práv Liberly se ovšem domnívá, že policie v těchto případech evidentně překračuje svou pravomoc. "Tady jde o jasnou policejní diskriminaci kočovníků," říká generální sekretář Liberty. "Policie by si rozhodně neměla vést kartotéku lidí, kteří nespáchali žádný zločin."

Na Avon Free Festivalu v Castlemortonu, který byl čtyřdenním mejdanem pod širým nebem, se sešly velké počty nomádů lidí z Peace Convoy i ravers z městské acid-house scény. Nahlížen optikou bulvárního a pravicového tisku, Castlemorton samozřejmě vypadal jako hedonistické shromáždění lidí žijících z drog a podpory, společenského škraloupu, flákačů, kteří ve dne v noci tančili na hromadách výkalů, kupách injekčních stříkaček a pytlích plných Extáze. "Castlemorton, to bylo poprvé, co si média i vláda uvědomily velikost problému, se kterým mají co do činění," říká Harry z okruhu lidí DiY Sound System. "Podle některých odhadů se tu sešlo 25 tisíc, možná až 50 tisíc lidí, ve věku kolem dvaceti let. Všichni s trochu jiným pohledem na věc, než má establishment. Sjeli se sem ze všech stran bez jakýchkoli informací v tisku, rádiu, televizi, bez plakátů nebo letáků, jenom na základě ústního sdělení. Ani my s aparaturou jsme ještě pár hodin před začátkem neznali místo konání akce. Všichni, co se tu sešli si tu na holé louce zřídili vlastní město, nezávislý stát uprostřed Calvernských kopců – bezpolicejní zónu. Pro vládu, jejímž smyslem existence je ovládání lidí, to musel být děsivý příklad toho, že si lidi řeknou: jdeme pryč, dělat si věci tak, jak se nám to líbí."

Kmen označující se DiY Sound System (kolektiv asi 30 lidí zapálených pro věc, fungující bez jakéhokoli specifikovaného velení) je na své cestě svobody již poměrně dlouho. Často doprovází takové party, jako jsou Tonka, Circus Warp nebo Circus Irritant. Byl to vlastně jeden z prvních pojízdných zvukových systémů acidhouse, který v rámci festivalové kultury začal fungovat. Harryho kolega z DiY, diskžokej Woosh, dodává: "Kočující party věděly, jak na to – dokázaly najít místo. Vyjet v těch dnech ven mezi ně s aparaturou a něco uspořádat bylo mnohem bezpečnější než dělat ve městě páru nad zemí nebo se tam vlámat do opuštěnýho obchoďáku." Tyhle nové mejdany pod širým nebem byly zároveň reakcí na pokračující komercializaci městských rave a house klubů. Představovalo to nástup nové pozitivní, čerstvé a subverzivní energie. "Byla to alternativa vůči scéně čím dál víc omezované bezpečnostní službou, vysokým vstupným, cenami pití atd. – tady nebylo potřeba platit nic, neexistovala tu žádná zavírací hodina, žádná kapitalistická lačnost schopná otrhat tě až na kůži. Vdechli jsme do všeho zas trochu ducha svobody a štěstí, bez kterých to jde do háje," říká Harry. "Objevily se teď přinejmenším dvě velké skupiny lidí – ti, co žili ve městech, a ti, co putovali po venkově. Obě skupiny se čas od času vzájemně prolínaly a autority z toho začaly být trochu nervózní," říká Harry z DiY. Odpověd autorit, o kterých hovoří Harry, perzekuce, na sebe nedala dlouho čekat. Lidi z DiY popisují několik policejních přepadů konvojů nebo rave-party konaných na venkově, při nichž si důstojníci překryli služební čísla na uniformách, aby mohli mlátit lidi hlava nehlava.

Po létě 1992, které bylo na podobné perzekuce mimořádně bohaté, ubylo velkých free festivalů a velkých acidhouse parties – přibylo však těch menších, zabezpečených pozváním vlastníka pudy. Mejdany pro 50 i méně lidí, s menši a slabší aparaturou (což mělo zabránit odhalení) se ukázaly jako jedno z možných nouzových řešení. Příkladem, že free parties (neohlášené mejdany bez vstupného s živou acid-hudbou mohou fungovat a pokračovat dál i bez policejní intervence, se stala například Sheffield Smoked screen party (Sheffieldská kouřová clona) konající se na jednom kopci za Sheffieldem. Ochotný farmář, který pomohl, dva stany plné zvukové aparatury pro house-sound a pořádně elektrifikovaná směs kočovníků, lidí z sheffieldských klubů a příznivců free party v počtu jednoho tisíce lidí, dokázali udržet akci v plné pohodě.

Sid Rawle je jedním z veteránu festivalové kultury a jeho osobní vzpomínky mohou překvapit ty, kteří její historii znají jenom z médií establishmentu, jakožto story úspěchu; dokonce i obchodního úspěchu. Říká: "Pamatuje se třeba na mladou rodinu, žijící i s dětmi pod celtou, se starou károu, která se sotva rozjela, která začala prodávat tyčinky Mars a tyhle věci, a pak se pomalu vypracovávají až k malýmu pojízdnýmu občerstvení, než si koupili autobus. No a za tři roky už byli dobře prosperující obchodující rodinou." Od prvopočátečních free festivalu pro nějakých 40 lidí, co trvaly sedm dní, až k těm dnešním, zaznamená Sid historii, která vlastně vypovídá o rozvoji alternativního trhu. "Ty původní festivaly byly nejvíc o lásce, míru, svobodě, volné lásce, o pohodě mezi lidma," připomíná Sid. "Vzpomínám si na ty debaty, které jsme vedli, když se první člověk vrátil z Indie a přivezl s sebou dýmky na hašiš, které chtěl prodávat. Postupně se i kuchyně s jídlem, které do té doby bylo zadarmo, proměnily v místo, kde si šálek čaje můžete jenom koupit. Tímhle to začalo a relativně rychle odstartovala kultura malého obchodování." Od počátku 80. let už festivalový okruh podporoval síť nejrůznějších drobných řemeslníků, akrobaty, polykače ohně, tanečníky, bylinkáře, léčitele, astrology, kejklíře a kouzelníky, vedle vývařoven a občerstvení (se vším – od vegetariánských burgrů po japonské nudle), barpulty, šperkaře, hrnčíře, keramiky, importéry zboží z Asie, sochaře, malíře, showmany, divadelníky, komedianty, vydavatele, prodavače knih a časopisu, provazochodce, baviče dětí, prodavače oblečení, svíčkaře, tetovače nebo kapely, zvukové inženýry, osvětlovače, montéry a mechaniky, kováře... Prostě se rozvinula celá alternativní ekonomika, která byla tak soběstačná, a zároveň tak izolovaná od středoproudých norem, že ti, kteří se s ní setkali poprvé, byli její soudržností a organizací viditelně šokováni. "Koncem 80. let jsme se dostali až k masovému trhu. Objevili se spekulanti; Před rokem 75 to byl neznámý pojem," říká Rawle. V tomto smyslu se rozdíly mezi komerčními festivaly jako Glastonbury Fayre a menšími free festivaly staly zásadními. Sid srovnává 200-librový nájem, který zaplatil za pozemek při svém posledním Forest Fayre Festivalu, s nájmem ve výši 2000 liber za to, že si můžete v Glastonbury otevřít stánek s občerstvením.

S postupem doby se i scéna free festivalů stává čím dál pluralitnější a tedy i rozmanitější ve svých projevech. Posílily ji skupiny jako Ozric Tentacles, Hawkwind (spacerocková legenda britského undergroundu 70. let), Webcore, Another Green World, The Levellers, Crass, Chumbawamba, Radical Danse Fraction, Back To The Planet, Senser a Spiral Tribe. Bob Dog o této scéně hovoří jako o "pokusu nabídnout lidem alternativu k platformě vnitřního města vytvořením dostatečně strukturovaného prostředí venku, které by si udržovalo festivalovou vibraci". Právě Bobův Club Dog nebo Whirl-Y-Gig v Londýně vytvořily styčnou plochu, kde bylo možno návštěvníkům festivalů představit lidi jako Adrian Sherwood, African Headcharge Syndicate a nebo později Aphex Twin, Orbital a nebo Psychick Warriors Ov Gaia. Organizaci The Sonic Relief pravidelně plakátující The Orb spolu s Hawkwind a Stevem Hillagem v London Fridge patří dík za představení The Orb festialovému publiku.

Opuštěná garáž v severolondýnském Kentish Town. Její čelní strana obrácená do ulice, vystavuje na odiv staré auto s karoserií proměněnou v jakousi futuristickou noční můru ve stylu Mad Maxe, rohatou a ozdobenou chocholy. Lidi z The Mutoid Waste Company celý týden pracovali v téhle sesquatované garáži až se nakonec její temné a vlhké prázdno podařilo transformovaat v hřiště jakýchsi apokalyptickýchs zábav. Mezi jinými vraky tu stojí citronově žlutá Simca rozříznutá přesně vpůlli. Její motor stále ještě pracuje, ve vrcholném momentě dokonce vystřelí sprchu jisker, které přeletí celý sál. Kolem zdí jsou připraveny výjevy z dílny 'Mutoidů": na jedné straně nádrž napěchovaná především starými pneumatikami a balvany, vytvářející jakýsi podivný vodopád; na druhé straně je třicet špinavých toaletních mís naskládaných jedna na druhé a nad nimi, jako nějaká připomínka Duchampa, vodotrysk. Před hlavním pódiem, které se podobá lesnímu mraveništi z nejrůznějšího starého železa, ze stropu visí lana a houpačky a je tu i starý filmový jeřáb pro ty dobrodružné duše, které si přejí mít nadevším tím děním nadhled. Pro kontemplativně založené Je tu 'trip-room', místo ověnčené spektrem luminiscenčních světel, doplněných oslnivě ultrafialovou. Celý tento 'event' je s téměř vojenskou dokonalostí řízen ze speciálně upraveného karavanu připomínajícího zdobené cikánské přívěsy.

The Mutoid Waste Company (Společnost mutovaného odpadu), je polokočovnou skupinou vytvarníků, sochaře, muzikantů, zahradníku atd., cestující po venkově, kde se mimo jiné zabývá sběrem nejrůznějšího odpadu – čehokoli, co lidé vyhazuji. Všechna co najdou naloží na svůj náklaďák a využijí jako základní materiál pro svou tvorbu. Jejich způsob života je pro ně velmi důležitý, produkt již méně: i když dělají hudbu. nevydávají desky. 'Akce' v téhle garáži je typická pro Jejich způsob práce: nejdříve hledají vhodné 'místo činu' pak ho (obvykle) sesquatují, navezou do něho haldy sesbíraného materiálu, aby ho pak transformovali prostřednictvím toho, co mají právě po ruce. Když je místo upraveno a připraveno, uspořádají koncert (nebo 'rave'), aby získali nějaké finanční krytí. Publikum, které jejich akce dokáží přilákat, je zvláštní těžko definovatelnou směsicí hippies, punks a jiných mladých lidí naplněných nespokojeností. Mutoidi sami nejvíc nosí praktické ošacení (maskáče, pulovry, boty martensky, často s fantastickými doplňky, provedenými v 4uminiscenčních barvách), často však jejích image představuje módu rozkladu a rozpadu. Všichni představují jenom špičku obrovského ledovce lidí kteří se – ať již volbou nebo z nutnosti – oprostili od psychoticky konzumní kultury. Protože odmítají spotřebu a není možno je identifikovat jako konzumní skupinu, dá se říci, že z hlediska zájmu médií vlastně neexistují. Jsou pro ně neviditelní.

Přesto je pro někoho jejich existence nebezpečná. Ten, kdo je vidět chce, je policie. Mutoidní organizátoři musí být opatrní. Přípravu své rave-party udržují v co nejpřísnější tajnosti. Ani dnešní 'událost' nebude mít jiný charakter. Prostor v teto zemi je však tak těsně rozparcelován, že přítomnost několika stovek neučesaných punk/hippes okamžitě přitahuje nepřátelskou pozornost. Jakmile se objeví několik stížností na záhadný rámus, následuje policejní sonda a vzápětí typicky razantní policejní přepad účastníku a honička na organizátory 'události". Po miniaturní výtržnosti je padesát lidí zajištěno a několik stovek krátce zadrženo. A jako by se opět nic nestalo: v médiích žádná zpráva. Tihle lidé přece neexistují.

Je zima a ve zpustošeném opuštěném obchoďáku v Hackney, ve východním Londýně, opravuje skupina squatujících kočovníků svoje vozidla, svařuje a natírá a přitom připravuje plán okružní cesty po letních festivalech. Jedním z těchhle lidí je Sam Hegarty, zvaný také Irritant. Je to dlouhý, impozantně vyhlížející chlápek jehož životní styl se točí kolem squatování na dvorech přes zimu, zatímco v létě se připojuje k mobilním poutníkům z konvojů festivalového okruhu. Sam je zároveň umělec pracující s barvou a se železem, který se kdysi připojil k Mutoid Waste Company, nyní již legendární kočovně-squatující komunitě sochařů a dalších umělců. Mezi Mutoidy se naučil sochařit, svařovat železo a 'stovky dalších věcí', které se zpětně objevily v jeho díle. Sam zformoval Circus Irritant, aby větším rave-party nabídl gigantické, surreálně ultrafialové sochy křičících hlav a batyskafů. Circus Irritant blízce spolupracoval i se skupinou Circus Warp vytvářející charakteristický mix avantgardního umění a rave hudby. Samovy sochy se objevily všude možně od velkorozměrných mejdanů až k progresivním squat party na londýnských dvorech či opuštěných fabrikách. Jeho skulptury sahají od alternativních kolotočů až k 'sousoším' fluorescentních zápasníků v bahně. Nejznámější Samovo dílo, obrovský explodující svět, zakoupila BBC a umístila ho na špičku své nové budovy na Shephards Bush. On sám žil v různých dobách minulého desetiletí ve squatech, vozidlech, přívěsech, pod mosty, ve stanech i ve velké rybí kádi a dá se říci, že toho má už hodně za sebou. V současné době buduje jakýsi 'zábavní park', velmi bizarní dílo spojující prvky umění a hry, se kterým chce co nejdřív vyrazit na cesty.

"Myslím, že nic takového jako tahle subkultura tu předtím nebylo. Média hledají něco, co je na čele toho všeho, ale nic takového prostě není. Žádné čelo, žádný střed, žádný konec – a to je vyvádí z míry. Je to prostě spousta nejrůznějších lidí, kteří už mají dost toho, jak to v téhle zemi funguje. Raději se snaží dělat věci podle svého," říká Harry. Že tu předtím nic podobného nebylo, je hodně silné Mrzení, ale těm, kterým utekl jak free-spirit (duch svobody) 60. let, tak punková anarchie 70. let, musí tenhle hukot v undergroundu připadat jako ta největší věc vůbec. Zřejmě bylo nevyhnutelné, aby se dostavila prudká reakce na yuppie-etiku rychlého zbohatnutí a prohlubující se vzájemnou izolaci charakteristickou pro 80. léta. Vypadá to, jako by se již delší dobu jednotlivé prameny energie slévaly do volně plynoucího proudu téhle DiY Culture, jak si ji sami její tvůrci označují (Do it Yourself Culture – kultura 'udělej si sám', kultura svépomoci). Snad právě díky pocitu izolace, který tahle generace při svém vstupu do života musela prožívat tak intenzívně, rozhoduje se dobrovolně a stále větší měrou k životu v jakýchsi novodobých kmenových společenstvech.

Každý takový kmen používá svoje poznávací jméno: Rainbow tribe, Spiral Tribe apod. Počet 'kmenů', které se tiše vynořují po celé zemi, utěšeně roste. Nejsou to samozřejmě kmeny v pravém slova smyslu, ale bezpochyby mají to, čemu se říká kmenové cítění. Jsou to svými zájmy úzce spjaté a navzájem propletené kolektivy, které společně pracují, odpočívají, hrají si nebo se vydávají na cestu. A jsou to právě tyto kmeny, jež jsou jádrem oné tiché anarchie, která se šíří Anglií. Ačkoli mají rozličné identity a cíle, jakmile přijde řeč na jejich motivaci, hovoří tyhle skupiny vlastně jediným hlasem. Hovoří o vzkříšení hnutí svobodného ducha a o osobní anarchii. Neběží tu ani tak o anarchii směřující ke zničení státu, spíše o zmoudřelou anarchii lidí mírných záměrů, kteří se ve své zklidnělé důstojnosti odmítají zapojit do závodění na rychlodráze systému jeho konzumního pobláznění, jeho mód celé téhle hry na společenské vítěze a poražené, a stejně tak se brání, aby upadli někam mezi rezignované šiky prostřednosti.

Na samém počátku byla snaha svobodných jednotlivců dát dohromady zdroje a vytvořit něco z ničeho poukusit se vytvořit jakési tvořivé epicentrum vybudované ze společných zdrojů energie a idealismu. Mariola, 22-letá členka environmentálně squaterské skupiny, nebo chcete-li kmene, Rainbow Tribe (Kmen duhy), shrnuje společný pocit který visí ve vzduchu: "Myslím si, že lidi prostě hledají cestu, jak z toho všeho ven. Inspiruje je venkovský způsob života a přírodní prostředí; vrací se malým společenstvům a komunitám; vrací se ke svým vlastním rozhodnutím, protože se jim nechce čekat, až jim establishment řekne co mají dělat." Všichni mají pocit, že vládní politika minulých let se snažila lidi rozdělit, aby se tím upevnil pocit jejich izolace a pak byli zticha. Spousta mladých lidí, kteří v tom všem vyrostli, aniž by narazili na cokoli pozitivního, na cokoli, čemu by mohli věřit, se v sebezáchovném pudu dává dohromady a dělá si svoje věci tak, jak to nejlíp odpovídá jejich pocitům. I když za tím vším můžeme cítit vliv zkušenosti a ducha 60. let, tento dnešní příliv nonkonformismu se vymyká všem nálepkám. Nejlepší způsob, jak popsat jejich pocity, je DiY. "DiY, Do it Yourself, to je naše filozofie," říká Harry. "Vyser se na to, jak se věci maj dělat, jestli se ti nelíbí, jak to funguje, dělej to prostě po svým. Naše motivace vychází z naší lásky k tomu, co děláme. O finanční zisk nejde," vysvětluje Harry.

Důležitým datem v kalendáři Londýnské DiY kultury byl 9. květen 1992. Skupina deseti přátel ze Stoke Newingtonu, která v Clissold Parku zorganizovala první Hackney Homeless People s Festival – festival bezdomovců pro bezdomovce – dokázala, čeho je možno dosáhnout společným úsilím. Oni sami i většina jejich přátel, kteří se ze všech stran sešli, aby pomohli a zúčastnili se, žijí ve squatech. "Hlavní ideou bylo vytvořit společnou platformu pro všechny – od uprchlíků z domova, přes ty, kteří přespávají v obecních útulcích až k těm, co spí na ulicích; šlo o to, dát každému hlas v naději, že se mezi těmito různými skupinami vytvoří síť, s tím, že si lidé uvědomí, co všechno bezdomovství je a znamená," říká členka skupiny organizátorů. Bez jakékoli předchozí zkušenosti s pořádáním Festivalů a bez jakýchkoli fondů se 1. prosince dali dohromady, aby rozjeli šňůru benefičních koncertů kolem Londýna. Díky dobré vůli lidí z DiY se jim podařilo dát postupně dohromady pět pojízdných hudebních pódií, dvě cirkusové arény, výstavu obrazů a soch včetně jedné obrovské ohnivé skulptury, skupinu kejklířů a polykačů ohňů, připravit koutek pro děti a místo policejní přítomnosti nabídnout vnímavé stewardy.

I přes počáteční nepříznivé počasí, déšť a studený vítr, se na tenhle start londýnské alternativní sezóny v Clissold Parku sešlo 10 tisíc lidí. I když to hlavní bylo vrhnout světlo na problém bezdomovectví, podařilo se dosáhnout i vzácné konvergence téměř všech prvků v srdci DiY kultury. Potvrzuje to stručný výčet těch kteří přišli zblízka i zdaleka: za lidi přímé ekologické akce kmen Dongas Tribe z Hampshiru , za sochaře a hudebníky Circus Lillage z Walesu, byli tu lidi z 'free-spirit' z Nottinghamu i se svým zvukovým systémem a samozřejmě se připojily i kmeny se základnou v Londýně. Za severní Londýn tu byl kmen Zion Train se svým náklaďákem plným reggae hudby a Tribal Energy, kteří díky své výzbroji na palubě starého zeleného dvojpatrového autobusu mohli uspořádat vlastní party. Za jih Londýna tu byli v Camberwellu usazení L. S. Diesel a DigiDub, kteří ovšem většinu času zde strávili starostí o své koníky, senosečí a starostí o koňské koblihy, zatímco sochař Sam Irritant tu dohlížel na obří kolo svého kolotoče z otáčejících se pokroucených obličejů. Kontingent jihovýchodního Londýna byl posílen o Juliana Rudda i Conscious Collective (kteří po tři roky pořádali velmi populární městský festival ve Fordham Parku) spolupracujícího se scénou Club Dog, dále o hudebníky z Back to the Planet, The Sea a The Co-Creators. Z východního Londýna se přidali Zero Gravity a Cinema sqatters DHSS doplnění o severolondýnský kmen Rainbow Tribe.

Camberwell v jižním Londýně je zřejmě nejkonzistentnější oblast undergroundové aktivity v hlavním městě Je to domov hardcorového elementu, často neproniknutelné komunity, kterou je někdy težké vůbec vystopovat, natož popsat. Jsou tam, i když je třebas nevidíte, protože používají jakousi krycí 'mystiku', která je má ochránit od vnějších sil. Tady sídlí hudební i kmen L. S. Diesel. Oni, jako spřátelený hudební kolektiv DigiDub, jsou velmi rozličnou sbírkou lidí všemožné historie i věku, převažují ovšem ti, kterým je dvacet a něco. I když dělají muziku, pořádají free parties, jejich hlavní motivací je, jak sami říkají, přežít. Někteří tvrdí, že podpora v nezaměstnanosti je pro jejich život důležitou bezpečnostní sítí, jiní se snaží obejí bez ní. Kolektiv pravidelně vyjíždí se svým sound-systemem ven, čas od času promění mostní oblouky nějakého železničního mostu v rajskou zahradu pro rave, naplněnou ambientní hudbou označovanou 'mellow' ('zmoudřelá' varianta House-music), experimentálními světly a diapozitivy od Petera Projectora, případně nějakými bizarními sochami, třeba obrovitými fosforeskujícími sklolaminátovými hlavami Sama Irritanta nebo jakýmsi mutantním stromem z trubic a píšťal od Kennyho. Když se vyráží ven na rave-party, je to vždycky jen na základě 'šeptané' ústní zprávy. "Čím víc rámusu děláš předem tím tvrději na tebe dopadne úder autorit." Kontroverzní a konfrontační Spiral Tribe tuhle lekci už dostali a tvrdě na to doplatili. Hrozí jim soud a pokuta 10 tisíc liber nebo dokonce vězení za hlavní podíl na 'rámusu' v Castelmortonu. Jejich politika hrát nahlas, jak jen to jde, tak dlouho, jak to je možné jim přinesla spoustu problémů, a nejen jim, i jiným. DigiDub a Diesel dva z těch nejzajímavějších experimentujících hudebních kolektivů, pracují na projektu vlastního studia, kde by mohli nahrávat. Jejich popularita v undergroundu roste, ale nedůvěra k hudebnímu průmyslu trvá. Odmítli už dvě nabídky na spolupráci od nahrávacích firem a vědomě se brání i zájmu médií. 'Gramospolečnosti' si vás vycvičí tak, že pak skáčete skrz obruče. Jestli s módou žijete, také s ní umíráte. Samozřejmě, že bysme potřebovali trochu víc prachů, protože jsme švorc, ale uděláme to vlastním způsobem; jde o to, vybudovat si pomalu reputaci a hlavně: udržet si vlastní kontrolu nad tvorbou."

Při povrchním pohledu se zdá, že v centru pozornosti DiY kultury jsou především raveparty, mejdany, poutě po festivalech, hraní a poslouchání nové vlny klidnějších, ambientně orientovaných zvuků pocházejících od lidí, jako jsou The Orb, Mix Master Morris, Zero Gravity a Aphex Twin. Nejde jen o psychedelii a muziku. Všichni zároveň reflektují těžkou deziluzi ze 'Systému". "Každý to cítí stejně," říká Harry "všichni už jsou otrávení tou neustálou erozí lidských práv. Čelisti systému se svírají čím dál víc." Jakožto kmenoví příslušníci DiY Cultury vyjadřují i DigiDub a L. S. Diesel hlubokou nedůvěru nejen k hudebnímu průmyslu, ale ke společnosti v níž musí žít. Tento pocit se projevuje v jejich textech od Dirty Babylon (kde zpívají, že Anglie je jedna velká žumpa) až k Struggle Through (Všechno co dělám, je že pracuju pro Lidi s rentou, pro výběrčí daní. Probít se z toho pryč, pryč, pryč.). Jejich antipatie je ovšem nejcitelnější v Heart Like a Lion.

Sochař Sam Irritant, který žije nedaleko báze L. S. Diessel ve svém karavanu na jednom sesquatovaném dvorku: "Vždycky jsem si žil svůj život nezávisle," říká a naklání se k obrovskému 'gumovému' kačerovi ze sklolaminátu. "Odjakživa jsem squatoval. Žádnou zvláštní filozofii nemám. Věřím silně v individualismus. Každej jsme jinej, a jestliže nenajdete útočiště svýho sebevyjádření, skončíte jako frustrovaná mrtvola. Člověk mrtvej uvnitř." Sam tvrdí, že ve svém životě není motivován politicky, přesto však svou pozornost soustřeďuje na to, co nazývá "tiché zaškrcování okruhu free-festivalů". Už od počátku sezóny, od května, se mezi kočovníky z DiY nesly zvěsti o tom, že policie se snaží zablokovat místa 'zimovišť' jednotlivých kmenů, Tím, že nevyjedou, že se nehnou z místa chce policie zdusit začátek festivalové sezony. "Nic se nezměnilo," říká Sam. "Policie může být právě tak brutální jako při 'bitvě o fazolové pole' ve Stonehenge. A i kdyby se rozhodli změnit taktiku a přišli měkčím přístupem, jde jim jen o to zastavit nás a rozprášit." V omezování pohybu kočovníků a nátlaku na reformu zákona o území pro karavany a přívěsy Sam vidí konečný stisk čelistí Systému. "Kriminalizovat alternativní způsob života je kriminální čin. Je to přímá hrozba duchu individualismu," říká.

Národní rada pro občanská práva, Liberty, se ke všemu vyjádřila ve svém bulletinu: "Jednou z tragických lekcí posledních 50 let je nezbytná potřeba respekovat práva menšin, když je na ně vyvíjen tlak, když jsou napadnutelné, bezbranné a bezmocné. Nedávné útoky na práva kočovníků ilustrují problém života v kultuře, kde nejsou zaručena základní lidská práva, která nejsou respektována dokonce ani chápána." A americký psychedelický akademik, autor knihy Revival archaismu, Terence McKenna v této souvislosti při svém posledním přednáškovém turné po Anglii varoval, když řekl, že civilizace minulosti se začínaly rozkládat, když přestaly podporovat méně privilegované části své společnosti, což vedlo k postupnému úpadku zevnitř.

V posledních třech letech vyvinuly ne různější instituce, především Národní unie farmářů a Svaz venkovských vlastníků pády, při podpoře různých konzervativních poslanců neuvěřitelný tlak na zastavení a perzekuci rychle rostoucích hnutí typu New Age travellers. Situace těchto kočujících lidí se zkomplikovala po úředním zákazu festivalu ve Stonehenge (Stonehenge People s Free Festival) v roce 1985 – jeho tradice trvala nepřetržitě od roku 1973. Výroční setkání, kterých se kromě novodobých nástupců druidských kněží účastnily stovky sympatizantů, v tomto roce předčasně skončilo známou 'bitvou o fazolové pole'. Jedna ze sekcí New Age travellers známá jako The Peace Convoy tam byla brutálně napadena více než 700 policisty zvláštního oddílu určeného k rozhánění demonstrací. 600 lidí z konvoje, mezi nimi i ženy a děti, bylo nahnáno do blízkého pole fazolí a tam zbito, jiní byli zatčeni a uvězněni. Spousta vozidel, přívěsů – jediné bydliště těchto lidí – byla zničena, poškozena, nebo zabavena rozvášněnými policisty. Tato akce však tikány nového věku od jejich způsobu života neodstrašila ani neodradila. Ba právě naopak – Mírový konvoj se stal legendou a v dalších letech přilákal další sympatizanty.

Od policejního zákazu Stonehenge se nevídanou měrou rozrostly do té doby menší festivaly. Když se v roce 1992 se při free festivalu v Castlemortonu blízko Malvern objevilo místo původních 2 tisíc až 25 tisíc návštěvníků (návštěvnost Avon free festivalu v té době stoupla z 6 na 10 tisíc; na Lake Bala ve Walesu z 10 na 15 tisíc; na Kerry Hill ve Walesu se objevilo 20 tisíc lidí) vztek a nenávist v hlavních médiích establishmentu ještě vzrostly. Avon free festival se obvykle odehrával těsně před setkáním ve Stonehenge na veřejném prostranství blízko Chipping Sodbury v Avonu. V roce 1992 však byl kombinovanými policejními jednotkami při 'operaci Nomád' rozehnán. Zde je nutno poznamenat, že většina free festivalů nebyla pořádána na soukromé půdě, ale na 'common land' (obecní půdě) a vstup na privátní půdu byl minimální. Idea, že se kočovníci 'houfují' na privátních pozemcích, kde ničí úrodu, je předpojatým mýtem jejich odpůrců. V Anglii je spousta nevyužité půdy, a kdyby některá místa byla vyhrazena jako shromaždiště New Age travellers nebo kočujících lidí vůbec, velká část současných problémů by se vyřešila. Vláda a místní orgány však raději utrácí miliony liber ročně na nejrůznější způsoby policejní buzerace (silniční zátarasy, ploty, vrtulníky atd.) mladých poutníků. Zákon o karavanech z roku 1968, který byl v podstatě jedinou ochranou Cikánů a všech kočovníků v Británii, zajišťující jim jak permanentní, tak i tranzitní místa určená k jejich táboření v okrsku každé vesnice, má být brzy změněn. Je to zároveň jediný zákon potvrzující právo na kočování, ochranu proti policejní zvůli i zvůli místních autorit. Ti však odmítají tato místa dávat k dispozici, a nutí tím tradiční tikány i mladé kočovníky tábořit ilegálně. Zpřísnění zákona povede jen k další degradaci a mizérii těchto lidí žijících na útěku. Pro ně všechny se hodiny zřejmě otočí zpět o celých dvacet let a hon usedlíků na nomády znovu, tak jako ve středověku, dostane legální podobu.

Na 'New Age Gypsies' tedy dopadlo totéž staré koště jako tradiční tikány a tuláky jen v trochu jiném kontextu. A bulvární i konzervativní tisk se předhání ve výběru těch nejvhodnějších slov na jejich adresu: jsou to příživníci, flákači, zloději, chmatáci, vyžírkové, nedělači, odpadlíci, narkomani, feťáci, lidé nízké morálky vůbec. Bylo by pošetilé myslet si, že nikdo z kočovníků nespadá do výše zmíněných kategorií, ale dávat takovéto nálepky všem, to je naprostý a předpojatý nesmysl – většina kočovníku nového věku má velmi silnou morálku i duchovní víru. To, co všechny provokuje, není jejich víra, ale jejich nevíra. Nevíra v systém a morálku státu. Tu je to, co je nutí držet se mimo společnost a žít si po svém, vyznávat vlastní hodnoty – a to je také hlavní důvod jejich diskriminace a perzekuce.

Mimo ty, kteří sdílí představu kočování jako nirvány jakéhosi nepřetržitého kroužení, jsou v této komunitě i lidé, kteří samy sebe 'znovuvynalézají' podle předobrazu tikánu nebo lidí světských. Někteří z nich se během cest živí drátenictvím resp. svařováním, montováním nebo opravářstvím, jiní tesařstvím nebo elektrikářstvím, zatímco další se věnují cirkusovému umění, pouličnímu hudebnictví, loutkovému divadlu, provozují houpačky a kolotoče, dělají sochařství nebo se věnují tradičním řemeslům. Vedle lidí, kteří se dokáží uživit, jsou tu i lidé, kteří žijí jen z podpory – jsou to vlastně ekonomičtí uprchlíci.

Sonia, jedna z kočovnic, ovšem říká: "Když jsem se dozvěděla, že stát chce všem kočovníkům zastavit vyplácení podpory v nezaměstnanosti, ani mě to nenaštvalo. Snad se spousta línejch bastardů zvedne z prdelí a budou z nich opravdoví cesťáci. Podpora jim nedává žádnou iniciativu. Je dost těchhle lidí, kteří se dali na cestu proto, že nedokážou udržet dum pohromadě. Ducha života na cestě, ducha vzájemné podpory, už ztratili." Sonia se právě vrátila z cesty do bývalé Jugoslávie do tábora bosenských uprchlíků, kam jim vezla vitaminy, oblečení a hračky ze sbírky, kterou uspořádala se svými přáteli na ulicích Londýna. Využila zkušeností svých a svých přátel z pouličního hraní ('busking' – busker je pouliční hráč, sedící na chodníku, v podchodech, v Londýně často i ve spojovacích chodbách metra) hudby nebo divadla. Svůj 'výlet' si financovala z peněz vydělaných hraním. Sonia žije napůl kočovným, napůl squaterským životem od svých 17 let – "od té doby, co jsem prvně zvedla na stopu palec", říká. Osm let se udržuje nad vodou hraním, žonglováním a klaunstvím všude možné v Anglii i na kontinentě. Nyní se snaží získat pro sebe a své přátele statut registrované charitativní organizace Share and Survive. Sonia a mnoho dalších dělá rozdíl mezi sebou a těmi toulajícími se dětmi vysoké nezaměstnanosti bez jakýchkoli peněz, které ani nemají kam jinam jít. Sonia patří k těm lidem, jejich rozhodnutí putovat je dobře motivovaný krok a vytvořili si kulturu, která je, jak věří, stejně živá a hluboce prožívaná jako kultura Romů.

Lidé jako Sonia, Sam 'Irritant' Hegarty, Sid Rawle, kmeny jako L. S. Diesel DiY Sound System, Rainbow Tribe, Spiral Tribe, Teepee People a další, ti všichni se ze všech sil snaží dosáhnout příkladně alternativního životního stylu. Patří k těm, kteří hledají nový způsob života, a sdílí starosti o planetu a jeden o druhého. Jsou to ikonické postavy, které vytváří modely rolí generující ideje a vize, které mohou být usedlické společnosti jen k dobru. Jestliže ovšem establishment prosadí tvrdý postup proti nim, nic z toho existovat nebude. Nebude žádná alternativa. Organizace pro ochranu lidských práv Liberty považuje nová legislativní opatření za rasistickou diskriminaci na základě víry v majetek a kulturní odlišnost, kterou by nebylo možné akceptovat, kdyby jejími obětmi byli černí, Židé nebo homosexuálové. Mluvčí Liberty připomíná, že práva lidi "svobodně cestovat a shromažďovat se" jsou zakotvena jako základní lidská práva v chartě OSN. List The Independent moudře poznamenává: "New Age travellers rozvíjejí kulturu charakterizovanou antimaterialismem, řemesly, hudbou a touhou po svobodě a otevřeném prostoru. Je to styl života který stojí v opozici k hlavnímu proudu britské kultury let devadesátých." Mluvčí Liberty považuje vládní legislaci za pokus manipulovat s 'morální panikou', kterou vzbuzuje nomádský kód oblékání, sociální chování, jejich závislost na podpoře a nevítaná přítomnost na venkově (kde je většina pozemků ve vlastnictví konzervativců); má pocit, že rozhodnutí kriminalizovat kočující lidi je 'zkratkovité řešení'. Motivován strachem z kultury, které nerozumí, a pod tlakem venkovských konzervativních majitelů pády se z establishmentu stává despota. Skutečným kriminálníkem je v tomhle příběhu vláda, neochotná nalézt právní nebo ekonomický kompromis mezi potřebami usedlíku a kočujících komunit – místo toho dává přednost legislaci namířené proti základní lidské touze po svobodě a pohybu. Etnické očišťování 'nečistých' zatím pokračuje. 'Nečistí' se zatím brání.

zdroj: ..:. FreeTekno.cz :.

klíčová slova: historie, travellers, cikáni

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] krtek: Svět je malej (27.03.2006, 22:23:21)
Tak tohle je ten Bublanův vzor?
"..Peace Convoy tam byla brutálně napadena více než 700 policisty zvláštního oddílu určeného k rozhánění demonstrací. 600 lidí z konvoje, mezi nimi i ženy a děti, bylo nahnáno do blízkého pole fazolí a tam zbito, jiní byli zatčeni a uvězněni. Spousta vozidel, přívěsů — jediné bydliště těchto lidí — byla zničena, poškozena, nebo zabavena rozvášněnými policisty. Tato akce však tikány nového věku od jejich způsobu života neodstrašila ani neodradila. Ba právě naopak — Mírový konvoj se stal legendou a v dalších letech přilákal další sympatizanty." Konec dobrej,všechno dobrý...

[2] suttek: (27.03.2006, 22:36:08)
..ty vole ja sem nekde nasel na netu fotky z tydle akce, ale nevim jestli to jeste najdu ..kdyz tak to sem hodim

[3] krtek: (28.03.2006, 22:09:26)
házej!
[4] admin: Avon Free Festival, Castlemorton (02.04.2006, 22:17:37)