[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Řadoví policisté jsou vystaveni stresu a situacím, které by většina lidí, kteří jim jen nadávají, vůbec nezvládla. (D-Fens)


2006-05-13, 9:42:00 • Média
Variace na téma Jacques
( Challenger, D-FENS, 11. května 2006)

Tak nám zřezali Kateřinu Jacques, paní Milerová, napadla mě asociace se známou pasáží ze Švejka, když jsem se dozvěděl o inzultaci Kateřiny Jacques pražským policistou Tomášem Čermákem.

Policista Čermák byl prý jako neřízená střela, paní Jacques ho zřejmě musela něčím pořádně vytočit. Každopádně, to není omluva pro to, co následovalo, protože policista by měl být především profesionál. A jak správě podotknul D-Fens, pravdu se asi nikdy nedozvíme.

Člověka žijícího v České republice nemůže překvapit následná reakce politiků a médií. Britské listy z toho udělaly kauzu číslo jedna, pravicová média zaujala postoj jen o malé poznání zásadovější než při inzultaci poslance Dolejše. Bojovníci za lidská práva najednou viděli policejní zbraně úplně všude. Opozice si přisadila, aby odstoupil ministr vnitra – i když vzhledem k vývoji veřejného mínění po kauze Czech-Tek už ne tak hlasitě: tvrdé jádro voličů ODS to totiž paní Jacques hodně přeje (je to přece levičácká svině a navíc „humanrightistka a „NGOistka“) a odsuzování tohoto činu na veřejnosti by mohlo do sešikovaných modrých útočných klonů vnést pořádný ideologický zmatek. Zato buldozer Paroubek se zachoval skoro jako chlap s gulama: okamžitě zákrok odsoudil a vyjádřil vůli k urychleném vyšetření kauzy a potrestání viníků. A tak policejní orgány začaly jednat, přání šéfa státu je jim přece nejvyšším zákonem, za bolševika to nebylo jinak a při Czech-Teku také ne. O funkci přišel druhý muž pražské policie Navrátil a snad pro deset dalších policistů bude prý mít jejich profesní selhání různé pracovně-právní důsledky. Postoj jednotlivých politiků ke kauze Jacques dává vnějšímu pozorovateli nahlédnout do zákulisních vztahů exponentů strany Zelených k hlavním politickým rivalům – ČSSD a ODS. Úsilí pana Paroubka, aby se Kateřině Jacques dostalo patřičného zadostiučinění, muselo být vskutku enormní.

Celá událost nám otevírá několik velmi výmluvných pohledů na současné praktiky české policie. Paní Jacques si mohla ještě gratulovat, protože to, co absolvovala, nebyla žádná nakládačka. Za svůj profesionální život jsem už viděl několik lidí, co dostalo skutečnou policejní nakládačku. Obvykle se jednalo o nějakou tu „smažku s dredama“ nebo místního opilce, co budil veřejné pohoršení nebo spáchal nějaký ten přestupek a byl na policistu ještě drzý. Policisté ho poté naložili do auta, odvezli na opuštěné místo, kde ho zřezali jako žito. Obvyklý rozsah poranění takového nešťastníka byla potom fraktura nosních kůstek, fraktura zygomatikomaxilárního komplexu nebo hydraulická zlomenina spodiny orbity, mnohočetné hematomy na hlavě, trupu a končetinách od ran tupým předmětem (tonfa, kopance). Vypadali podobně jako poslanec KSČM Dolejš poté, co se před novináři snažil politicky zúročit následky útoku na svoji osobu. O záchrance, kterou přivolali paní Jacques, o nějaké spravedlnosti či dokonce o televizních kamerách by si mohli nechat jen zdát. Podobné případy nejsou vůbec ničím výjimečným, často se odehrávají i v režii městské policie, jak to dokládá kauza dvaačtyřicetiletého Vojtěcha Janocha z října minulého roku, který byl ubit v jednom zlínském parku. Z činu jsou podezřelí dva městští strážníci. Místo činu bylo trvale pod dohledem kamerového systému, ale těsně po inkriminované události se kamery dívaly jinam – že by záměr ztěžující další důkazní řízení proti policistům (k opilému muži mohl poté přijít kdokoli a tím pádem jsou z toho podezřelí venku)? Stojí za povšimnutí, jak se ke kauze postavili nadřízení těch městských strážníků – totiž hájili je do roztrhání těla. Dovoluji si tvrdit, že hájili hlavně sebe, protože dobře věděli, co by se stalo, kdyby se tyto praktiky na veřejnosti provalily, čili jejich postup je logický a v podstatě svědčí o tom, jak jsou tyto praktiky u policie běžné.

Na celou záležitost se však musíme dívat komplexně. Ona policejní brutalita je důsledkem celé řady příčin. Jako státní zaměstnanec se mám proti běžnému policistovi jako král. Běžný policista musí ve svém zaměstnání zažívat enormní stres. Dostává se do těsného a opakovaného kontaktu s tou nejhorší lidskou spodinou, nechává na sebe plivat, zvracet, často vidí věci, o kterých se běžným občanům ani nesní. Navíc se brodí v nesmyslné hoře papírů. To vše za méně než 20 tisíc hrubého měsíčně. Dělá práci, kterou by naprostá většina lidí v tomto státě vůbec emocionálně nezvládla (ačkoli mají plná ústa toho, jak to ti policisté dělají špatně) a to za minimální peníz a při minimální společenské prestiži. Občas se potom stává, že takový policista zběhne a začne sloužit lidem na druhé straně barikády za mnohem lepších finančních podmínek, popřípadě slouží zákonu i galerce. Policie patří podle názorů občanů mezi nejzkorumpovanější instituce vůbec a není se co divit. Policejní práce také svým charakterem přirozeně přitahuje různé psychopatické osobnosti, které se vyžívají ve fyzické dominanci, agresivitě a sadistických praktikách. Prakticky neexistuje metoda, které by tyto lidi účinně rozpoznala. Je známo, že v řadách policie je několikanásobně více sympatizantů s nacismem než v běžné populaci. Tito lidé však v řešení malé kriminality bývají pro policii často přínosem, jsou výkonní a těší se přízni svých nadřízených. Svoji práci totiž nedělají pro peníze ale baví je, když můžou té chátře občas beztrestně namlátit. Policejní brutalita tak nahrazuje nevýkonné justiční vohnouty, kteří si za 60 a více tisíc měsíčně s malou kriminalitou a jejími důsledky vůbec nelámou hlavu. Fenomén policejní brutality drží malou kriminalitu aspoň trochu na uzdě. Místní opilec a rváč dá po nakládačce aspoň na chvíli pokoj. Ale stejným způsobem se může policejní brutalita podílet na přerodu malé kriminality v kriminalitu velkou a organizovanou, protože člověk, který nebyl odsouzen po právu, může po nespravedlivé policejní nakládačce ztratit jakékoli zábrany dodržovat zákon.

Za této situace se musí vyvinout situace způsobem, který tak dobře známe. Policisté stresovaní svými pracovními podmínkami, tupými šéfy, co se na svá místa dostali nikoli díky profesionalitě ale za leštění klik, musejí mít pocit, že více musejí odevzdat, než dostávají. K tomu se navíc přidává častá neznalost už tak složitého českého práva nebo velmi svérázný přístup k jeho interpretaci. Je to sice dávno, ale stále si pamatuji na to, jak mě policista na jedné brněnské policejní stanici přesvědčoval, že ukradení osobních dokladů a platebních karet kapsářem v MHD není trestným činem nýbrž přestupkem (srov. §247 odst. 1 písm d) tr. zák.). To je dobré podhoubí pro korupci a „jánošíkovský komplex“, který vytváří atmosféru takové vzájemné loajality, ve které se ukryje kdejaká sviňárna. Taková atmosféra demotivuje slušné policisty, kteří, ať už k policii přicházejí se sebevznešenějšími ideály, nakonec podlehnou realitě a přizpůsobí se, nebo od policie odejdou.

Asi nikoho nepřekvapí diferencovaný přístup orgánů policejní inspekce k prohřeškům policie vůči normálnímu občanovi a prominentovi. Když budete obyčejná socka jako třeba automechanik, pokrývač nebo zedník, může Vám policista klidně rozbít hubu a všem odpovědným to bude jedno. Ale pokud budete dobře placený úředník, živícím se plky o lidských právech a neexistujících rovných příležitostech, bude Vám při policejním lapsu poskytnut veškerý servis. Komu z policejní inspekce vadí, že šestnáctiletá školačka, která neporušila žádný zákon, po rozdrcení předloktí bude natrvalo postižená? Povolán k odpovědnosti nebude nikdo. Ale když jde o vládního úředníka, člena klubu vyvolených, pak se každá malá odřenina na těle hodnotí jako podezření ze závažného trestného činu. Školačka s trvalou poruchou hybnosti v lokti po tříštivé fraktuře a několikatýdenní léčbě bude na televizní obrazovce sotva pár vteřin – ví vůbec někdo, jak se jmenovala? Kateřina Jacques naproti tomu pózuje před televizními kamerami celé hodiny. Položme si následující otázky: proč se jí vlastně dostává takové pozornosti? Že se pohádala s policistou a umí narozdíl od školačky hlasitě ječet před objektivem kamery? V čem je její zásluha? O co je Kateřina Jacques důležitějším občanem, než ta šestnáctiletá školačka?

Všem protagonistům kauzy Jacques musíme poděkovat za jedno poznání. Tato kauza v kontextu ostatních kauz policejního pochybení názorně ukazuje, jak kvalitní je naše demokracie. Policista Čermák má holt smůlu. Kdyby dal nakládačku obyčejné smažce s dredama, vůbec nic by se nestalo. Ani paní Marvanová by se neobtěžovala se svým svědectvím z okna tramvaje. Je to výzva pro ostatní policisty. Příště, než budou chtít někoho zřezat, budou muset poznat prominenty předem aspoň na fotce. Pro „ně“ – tedy politiky, mnohé policisty i pro média – jsme ještě pořád nesvéprávný ksindl a ne občané. Co s tím? Jenom neříkejte, že volit ODS. To byste mě opravdu rozesmáli.

zdroj: ..:. Dfens-cz.com :.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: