[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Týdeník A2 reagoval na ochočení českých technařů sérií článků o guerillách


2006-08-6, 19:36:00 • Média
editorial
(týdeník A2, 2. srpna 2006)


Dámy a pánové,

většina českých médií je pohnuta rychlostí, s jakou se technaři nechali ochočit, a tím, jak se děti na CzechTeku bezproblémově baví a nechávají vydělat prodejce i politiky. A2 raději přináší články o partyzánech; dále text o nesystémovém brouku Pytlíkovi (8–9), recenze slibných prvotin (7, 12), upozornění na vír v našem divadle (6) a stať o Máchových denících, nekonečně marinovaných v editorském sporu, což jakžtakž uchovává jejich pikantnost (16–17).

Přeji ostrou četbu.

Libuše Bělunková


Dívka z guerilly
( Sylva Poláková, týdeník A2, 2. srpna 2006)

Dánský režisér Frank Piasecki Poulsen získal dosud nikomu neudělené povolení pobývat tři měsíce ve výcvikovém táboře největší jihoamerické guerillové skupiny FARC (Revolutionary Armed Forces of Columbia). Už na cestě…



…přes džungli do tábora položeného vysoko v kolumbijských horách si kamera z nových rekrutů vybírá jedenadvacetiletou dívku Isabelu. Opustila rodinu, přítele, práci a studia na univerzitě, aby se stala jednou z bojovnic organizace, která je po celém světě vedena na seznamu teroristických skupin. Z pohledu členů FARC a utlačovaných Kolumbijců je však poslední možností, jak se bránit tyranii kolumbijské vlády oligarchů a jejím speciálním jednotkám, které likvidují všechny vládní odpůrce.

více na: ..:. TýdeníkA2.cz :.

Obrátit naruby klišé terorismu
( Filip Horáček, Radka Kolacny, týdeník A2, 2. srpna 2006)

Rozhovor s režisérem Frankem Piaseckým Poulsenem


Nejste první, kdo chtěl filmovat ve výcvikovém táboře největšího guerillového hnutí v Latinské Americe. Jak jste dostal povolení?

Už přede mnou navštívilo tenhle tábor v džungli dost novinářů a fotografů, kteří pořídili obrazy podobné filmu Dívka z guerilly. Nám se ale podařilo dostat povolení na tři měsíce a žít tam s nimi bez jakéhokoli omezení.

(…)

Co bylo cílem vašeho příběhu?

Chtěl jsem tyto lidi zobrazit jako lidské bytosti a dosáhnout toho, aby se člověk zamyslel pokaždé, když uslyší v médiích slova terorismus nebo terorista. Je tu velmi příkrý stereotyp uvažování. Zobrazujeme je jako nebezpečné kriminálníky a jejich úmysly jako špatné, takže je každý vidí hlavně jako teroristy, přestože je ve světě tolik skupin bojujících za svobodu. Chtěl jsem dosáhnout změny prizmatu uvažování o terorismu.

Proč se o FARC nemá mluvit jako o teroristech?

Podle mě to není teroristická organizace. Považuji je za osvobozeneckou armádu bojující za spravedlnost a myslím, že každý, kdo žije v zemi s takovou mírou příkoří a porušování základních lidských práv, má právo bojovat stejnými prostředky.

To znamená cestou násilného odporu. Je ale důvodem k němu opravdu nedostatek jiné volby?

Ano. Isabela měla dvě možnosti. Jako studentka vysoké školy se zapojila do protestů studentské organizace a její jméno se ocitlo na černé listině, které veřejně vyvěšují takzvané eskadry smrti. Zabili by ji. V Kolumbii se každý den takto zabíjejí lidé. Zbývaly jí dvě možnosti. Opustit zemi, nebo se dát k FARC.

Zapatisté v Mexiku zvolili metody nenásilného odporu. V Kolumbii není něco takového možné?

Situace je úplně jiná, v Mexiku není válka jako v Kolumbii, nejsou tam eskadry smrti, které zabíjejí lidi motorovými pilami. Před lety, když lidé z FARC odložili zbraně, vyšli z džungle a s rozhodnutím kandidovat ve volbách utvořili politickou stranu. Během několika málo let bylo 3000 vůdčích členů této strany zabito. V Kolumbii je nemožné nastolit mír nenásilnou cestou. FARC není strůjce násilí. Jenom se snaží bránit před elitou násilníků.

celý rozhovor v aktuálním vydání A2


Tak trochu jiná kampaň
( John Gibler, týdeník A2, 2. srpna 2006)

Na počátku kampaně před prezidentskými volbami v Mexiku vystoupil do popředí jeden muž. Mluví před tisícovými davy na náměstích a před radnicemi. Má tři zastávky denně a cestuje osm hodin na zadním sedadle dlouhé bílé dodávky v karavaně více než třiceti aut. Následují ho skrumáže novinářů a fotoreportérů z celostátního tisku.

Nechce hlasy a nepřijímá dary na vedení kampaně. Subcomandante Marcos, zakuklený partyzán a vzbouřenec, pobývající přes dvacet let v džungli, chce naslouchat. Po deseti letech od začátku ozbrojeného povstání, které paralyzovalo Chiapas a zaujalo miliony lidí po celém světě, se Zapatistická armáda národního osvobození (EZLN) ocitla znovu ve středu celostátní politiky se svou Jinou kampaní, pokusem mobilizovat miliony domorodých a pracujících lidí bez skutečné možnosti volby.


„Každé tři roky, každých šest let přijdou prodávat ty samé lži,“ řekl Marcos o velkých politických stranách. „Nemají nám co nabídnout a nebude pro nás nic užitečného na tom, když se nebudeme snažit o získání vlastní síly. Věci se změní jen zdola a zleva.“

(…)

Subcomandante Marcos je mediální magnet. Nemůže se ani zastavit u čerpací stanice, aby u toho nebyly tucty fotografů. Na periferii tohoto mediálního zájmu lze ovšem najít kameramana jiného druhu. Lze ho odlišit pomocí dvou charakteristik: při filmování stojí úplně strnule, v ostrém kontrastu k novinářským fotografům, kroutícím se jak ninjové, a nezaznamenává Marcose, ale lidi kolem něj. Několik z nich jsem se pokoušel konfrontovat. Vždycky říkají, že jsou „sympatizanti“ a že pracují pro nevládní organizaci. Tyto nevládní organizace nikdy nemají jméno, ačkoli jsou vždycky „socialistické“… V zemi, kde se rok co rok místní i federální úředníci zapojují do mučení, vražd a masového zabíjení komunitních aktivistů, má přítomnost policejních kamer trochu jinou váhu.

Prezident Vicente Fox a vůdci hlavních stran přitom veřejně Jinou kampaň uvítali – coby známku toho, že EZLN opouští ozbrojenou vzpouru a bude se podílet na demokratickém procesu. „Pro nás je případ EZLN součástí demokratické změny v Mexiku,“ uvedl Fox. „Přenáší nás to do nové fáze, nového stadia, v němž stát Chiapas bude prožívat značný klid. Nyní v Chiapasu existuje sociální smír.“

Tento Foxův komentář lze přičíst dvěma stavům mysli: zapírání nebo vůli klamat. Nejen že se v Chiapasu projevuje endemický rasismus a ekonomická nerovnost; tento stát se navíc stále otřásá ozbrojeným konfliktem. V únoru 2005 vydalo Centrum pro lidská práva zprávu nadepsanou „Genocidní politika v ozbrojeném konfliktu v Chiapasu“, dokumentující masakry a neustálé ozbrojené nepřátelství ze strany armády, státní policie a polovojenských sil. CAPISE, v San Christobalu sídlící think-tank, studující militarizaci Chiapasu, zdokumentoval přítomnost 111 vojenských základen či táborů a přinejmenším tří různých polovojenských skupin ve státě.

EZLN zase zorganizovala 29 autonomních municipalit, z nichž všechny jsou ve stavu občanského odporu vůči federální vládě. Zapatistické komunity byly schopny zorganizovat se ke stavbě a provozu svých vlastních škol, klinik, dělnických sdružení a vládních těles, známých jako rady pro dobré vládnutí.

celý článek v aktuálním vydání A2

Autor je pracovník nevládní organizace Global Exchange, zaměřující se na lidská práva v Mexiku.

Text je sestaven z úryvků autorových reportáží psaných v průběhu Jiné kampaně a s jeho svolením publikován.

Ze ZNet ( http://www.zmag.org ) přeložil Ondřej Slačálek.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] Admin: ehm... (06.08.2006, 19:47:24)
a tohle jako proč..?
[2] ruka: (06.08.2006, 20:04:17)
pro kontrast ;)
[3] Liberoror: No nevim.. (07.08.2006, 03:02:24)
Na Febiofestu davali jiny film o guerille, jmenoval se tusim "Gureilla", a ono to asi neni tak ruzove, jak predvedli tomuhle filmari.. Kde bere guerilla jidlo? Nema pole a staje, ani penize, tak proste prijde do nejblizsi vesnice se samopalem, a rekne obchodnikovi, aby jim dal nejake jidlo pro desitky lidi, ze tim pomuze revoluci.. Pak taky unosy deti z vesnic a jejich vymiti mozku (zbavi se sveho predchoziho jmena a dostanou nove) a nasledna "prevychova" na bojovniky.. (Unosy deti nevim jak jsou bezne ale mozkovy vyplach myslim prodela kazdy, jinak by nemohl byt vojakem..)
[4] Cicmon: Hmm... (11.08.2006, 19:02:51)
Liberoror: Ono to neni az tak jak pises, Guerilla si spis utvorila vlastni zakony a vybira od obchodniku 30% dan (btw. jelikoz v dzungli neni moc penez, pouziva se kokainova baze). Jop a kdysi jsem cetl clanek v National Geographic o lidech na kokainovych plantazich a guerille. Lidi vesmes tvrdili, ze s guerillou prisel klid (davaj tresty typu nucene prace pri stavbe mostu v dzungli) a ze se jim to libi vic, nez kdyz to ridily grogovy kartely a vypadalo to jak na divokym zapade.