[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Alternativa v Čechách - Teplice, Žatec, Tábor, Cross, Slavonice a Sasko (Respekt)


2006-09-23, 11:11:00 • Alternativní kultura

Tady bude alternativa

(Jan Kovalík, Respekt, 18. září 2006)

Kde se tady něco děje? To je možná úplně první otázka každého, kdo přijede na návštěvu do cizího města a chce si užít jinou kulturu, než co nabízí místní kulturáky nebo televize. Přitom v zemi rockfestů a undergroundových rebelů se zdálo, že rozvoji alternativní kultury nejen v Praze nestojí nic v cestě. Stačí jen odhodlání a trocha podnikavosti. Po patnácti letech se ale ukazuje, že je to všechno mnohem složitější.

Teplice jsou výkladní skříní severu a možná i celého Česka. To dojde každému, kdo tudy projíždí a narazí na uklizené město, opravené centrum, multikulturně promíchané lázeňské hosty. K tomu je třeba připočítat i fakt, že město se od devadesátých let nezadlužilo a téměř veškerý rozvoj financuje z vlastní kapsy. A kdo před víkendem pomyslí na kulturu, může navštívit zdejší Severočeskou filharmonii, Krušnohorské divadlo nebo koncert dechovky. A něco pro mladé lidi, kteří nechtějí trávit čas na ohlupujících diskotékách? To už je trochu problém. Přitom v severních Čechách a v Teplicích speciálně se alternativní kultuře tradičně dařilo. Punkeři z Teplic vždycky strčili do kapsy všechny pražské a zdejší porevoluční klub Knak, později Velvet patřil k vyhlášeným centrům českých milovníků alternativní hudby. Jenže teď člověk na jeho místě na periferii Teplic najde jenom prázdný barák.

Jeho bývalý majitel Petr Růžička dnes zase jako v osmdesátých letech dělá manažera zdejším punkerům, tentokrát pražské skupině SPS (Snížená pracovní schopnost). Na zlaté časy svého klubu vzpomíná s trpkostí v hlase. "Je to strašnej pocit, ale po patnácti letech svobody si hledám práci. Všechno se tu vrací do stavu, jako to bylo za bolševika. Kulturu tu organizujou kulturní domy a na náměstích zpívá Vondráčková," naříká padesátník Růžička a vzpomíná na zlaté časy svého kulturního podnikání. Jako organizátor přivezl do Česka třeba B. B. Kinga a uspořádal stovky koncertů. Teď se chce vrátit ke své původní práci elektrikáře, kulturou se už prý neuživí.

Když před šesti lety kupoval za 800 tisíc teplický Knak, aby pokračoval v jeho produkci pod názvem Velvet, věřil svým zkušenostem a nepochyboval o úspěchu. Nechtěl se už 'honit s kapelami po světě', měl ušetřený milion korun a vzal si ještě úvěr od banky. Na první koncerty znovu otevřeného prostoru přišlo dost lidí a na rockový festival mu dokonce město přispělo stotisícovým grantem. Pak ale lidi postupně chodit přestali. Hlad po nové muzice jako v devadesátých letech byl pryč, fanoušci rocku měli zájem jedině o osvědčené kapely, které si ale za koncert nechaly dobře zaplatit. Ten tam byl i zájem města rockery podpořit. Růžička tedy ještě zkusil otevřít klub pro technoparty. "Mně ta hudba moc smysl nedává, ale bylo plno, prodávaly se semtexy a nad ránem pak hodně panáků. Problém byl jen dostat lidi ráno z podniku. Musel jsem vždycky vypnout proud, jinak by neodešli," vzpomíná Růžička.

Občasné techno ale klub stejně nezachránilo. Lidé opět mizeli, klub si na sebe nedokázal vydělat. V roce 2004 pak Růžička podnik prodal a teď se zase trmácí po Česku jako rockový manažer. "V menším městě, jako jsou Teplice, nemůže rockový klub bez podpory radnice fungovat," je přesvědčen Růžička. "Dříve bylo možné se o organizování například městských slavností ucházet v soutěži. Dneska ale jako za bolševika všechno dělá automaticky kulturní středisko."

"Teplice nejsou chudé město," pokyvuje hlavou šéfka oddělení školství, kultury a sportu Helena Zámostná a probírá se městským rozpočtem. Z něho vyplývá, že na kulturu dává město jedno procento svého rozpočtu a loni to bylo 5,3 milionu korun. Ve skutečnosti ale radnice vyplatila jen necelou polovinu: 2,1 milionu. "Ještě nikdy jsme celou částku nevyčerpali," říká Zámostná. Proč tedy nepřidat i něco na alternativní kulturu pro mladé? "Při podpoře kultury se rozhodujeme podle toho, jestli se nám to líbí, nebo ne, a taky jestli se tím zviditelní město Teplice," říká první náměstek primátora Pavel Šustáček. "Když chci něco dělat, tak si na to musím, sakra, vydělat," dodává náměstek na adresu rockového klubu, který se mu z principu nelíbí, a proto by na něj peníze nedal. A právě vkus radních v Teplicích rozhoduje. "Já jsem byl taky mladý, a proto se do mladých dokážu vžít, mladí se ale nedokážou vžít do mě, takže já mohu posoudit, co za to stojí," říká Šustáček.

Body dolů

Hodnotit efektivnost peněz vynaložených na kulturu nebo trávení volného času je samozřejmě velmi komplikované. Přesto poučky a příklady ze zahraničí praví, že se městům tyto investice vyplácí. Komunitní centra a kluby, kam mohou mladí kdykoli přijít, poslechnout si koncert, půjčit časopis či knihu, koukat na filmy nebo uspořádat výstavu, fungují například jako prevence v užívání tvrdých drog nebo kriminality. Navíc policie a rodiče mají přehled, kde mládež pobývá (cynicky řečeno, kde si vykouří svého jointa). Mimochodem právě severní Čechy zabírají čelní místa v žebříčku uživatelů pervitinu. Tepličtí radní ale tuhle spojitost vidí přesně opačně. "Komunitní centrum? Aby dávali feťákům stříkačky? Na to peníze dávat nebudeme," říká viceprimátor Šustáček.

Teplický příklad může sloužit jako ukázkový, byť Teplice mají víc peněz než jiná města. Zájem mladých lidí není takový, aby se na provozování klubu nebo jiného centra alternativní kultury dalo vydělat, stejně jako si na provoz nevydělají divadla nebo kulturní domy. A obecní politici pak vidí v klubu spíš problém, protože se tam scházejí chuligáni a ruší se tam noční klid. Argumenty, že hluk je u každé hospody, že mladé je dobré mít pod dohledem a že je město chytrou dotační politikou může motivovat k nějaké činorodosti, nezabírají.

"Jde pořád o osvícené jednotlivce na radnicích. Pro komunálního politika, který bojuje za alternativní kulturu, je to v drtivé většině jen ztráta politických bodů," říká Vladimír Drábek, bývalý pražský radní pro kulturu. Právě Drábek se na pražském magistrátu pokoušel vstřícnou politiku vůči alternativní kultuře prosazovat a mimo jiné třeba chtěl, aby město neprodávalo unikátní statek Ladronka, stojící na periferii, investorům, ale radši ho svěřilo do péče mladým squatterům, kteří v Ladronce roky nelegálně žili a chtěli tam vybudovat alternativní kulturní centrum. To se Drábkovi prosadit nepovedlo, zbyl po něm ale grantový systém rozdělování peněz na kulturu.

Ten funguje tak, že město pouze vyčlení částku na rok a o té pak na základě žádostí obyvatel města rozhoduje komise odborníků. V ní sedí kromě úředníků lidé z kulturní branže, jako divadelní nebo taneční kritici, kteří současně nežádají o magistrátní peníze. Vůči rozhodování komise sice existuje řada výhrad, spravedlivější systém ale zatím u nás nikdo nevymyslel.

Do Žatce na Banán

Menší města naopak zachovávají systém podobný tomu z dob komunismu, kdy peníze dostával kulturní dům a knihovna a pro zbylé potencionální zájemce nezbylo nic. Ochota radnic podporovat kluby třeba výhodnými pronájmy městských prostor už je také pryč. Své o tom vědí i kousek na jihovýchod od Teplic – v Žatci, kde od roku 1993 sedm let fungoval další legendární rockový klub Banán. Založila jej trojice kamarádů Pavel Škarýd, František Beran a Martin Veselý. "Po revoluci jsme si říkali, že musíme něco udělat, a ten prostor na náměstí byl volný," říká Škarýd u šálku kávy na žateckém náměstí, pár kroků od svého již neexistujícího klubu. "Dneska už žádné emoce necítím, prostě to nevyšlo."

Škarýd byl od osmdesátých let výraznou postavou severočeské podzemní hudební scény. V roce 1980 založil s kamarády kapelu É Ucho Debil Accord Band, která navazovala na tvorbu Plastic People of the Universe a české alternativy. Koncertovali na nepovolených akcích po hospodách nebo taky za hranicemi ve východním Německu. "Hráli jsme v kostelech a po Drážďanech nás honili policajti. Byla to legrace," vzpomíná Škarýd, který v roce 1992 vkládá spolu s dvěma kamarády 150 tisíc do klubu a společně si ještě od banky berou půlmilionovou půjčku. Radnice ještě v revolučním nadšení vítá každý kulturní projekt a podzemní prostory v centru města skupině kamarádů pronajímá, na vlastní náklady dává do pořádku zničené toalety.

Oficiální rocková historie Žatce tím mohla začít. Škarýd, Beran a Veselý za pomoci kamarádů dávají prostory dohromady. Jezdí se dívat do Prahy na vznikající kluby a nepochybují o úspěchu. "Začátek byl úžasnej. Lidi chodili na všechno, bylo pořád plno," říká Škarýd. Trojice nadšenců, která dokázala sehnat kapely a udělat příjemný interiér, neměla s podnikáním žádné zkušenosti. Peníze přicházely a odcházely a měsíční fakturu za pivo bylo čím dál těžší zaplatit. Stejně jako v Teplicích si publikum začalo vybírat interprety a Banán, ve kterém se na začátku hrálo i během pracovního týdne, musel oslovovat osvědčené značky, jako jsou Psí vojáci, Mišík nebo Znouzecnost. "Abychom sehnali nějaký peníze, jezdili jsme se stánkem na pivo po různých poutích a dočesných a pomalu se dostávali do dluhů," vypráví Škarýd.

V roce 1996 s dluhem na finančním úřadě a bez vyhlídek na zlepšení návštěvnosti vyhlašují staří kamarádi bankrot. Na důležitost Banánu pro Žatec poukazuje i bývalý novinář deníku Lučan Aleš Stroukal. "Lidé si nemuseli telefonovat. Věděli, že se v pátek setkají v Banánu. Tam jsi našel, koho jsi potřeboval. Bylo to místo, kde se v Žatci něco dělo. Teď tu mladí chodí jen do hospody vypláchnout si hlavu," říká Stroukal. Takový obdiv není slyšet z úst místních policistů, kteří na Banán vzpomínají spíš jako na 'problémové místo', nikdy tam ale kvůli závažnějším věcem nebo prodeji drog zasahovat nemuseli. "Problémy byly spíš kvůli hluku po desáté nebo když se lidé vraceli z koncertu na nádraží," říká postarší policista na náměstí, který radši nechce prozradit své jméno.

V roce 1997 se ještě v tradici Banánu pokusila pokračovat dvojice věrných návštěvníků Josef a Martin Strossovi. "Zkusili jsme to, ale dlouho to nevydrželo. Štamgasti byli uražení, že má Banán nového majitele, chodili na konce koncertů, nechtěli platit, a pak je člověk nemohl vyhodit z lokálu v šest ráno," vysvětluje současný radní a majitel fotoateliéru Josef Stross praktický zánik klubu. V té době pracovali v Banánu všichni zadarmo, platilo se jen kapelám, za cestovné. Stross na radnici vybojoval příspěvek klubu deset tisíc na rok a pomalu i on ztrácel energii dále udržovat klub v komatu. "Věděl jsem, že víc na klub od města nedostanu, a současně, že bez větší podpory se Banán neuživí," kroutí hlavou Stross. V roce 2000 svou snahu držet klub při životě vzdal. Od té doby prostory klubu zejí prázdnotou a jeho přítomnost na náměstí dnes připomínají jen zbytky plakátů s programem. Pavel Škarýd dnes provozuje hospodu u Berounky.

CESTY vedou do Tábora

Představovat český "venkov" jako místo, kde se nic neděje a kde všichni kulturní nadšenci všechno vzdali, není úplně přesné. Příkladem, byť pro místní řady alternativců ne zcela lichotivým, je třeba jihočeský Tábor.

Je středa a na starobylé náměstí praží silné slunce. Turisté se schovávají pod slunečníky restaurací a důchodci na lavičkách ve stínu kostela. "Sdružení CESTA? Ve mlýně? To nevím, nic mi to neříká," zní většinou odpověď mladých obyvatel Tábora, když se zeptáte na cestu do jednoho z nejpozoruhodnějších center alternativní kultury v Česku. To přitom leží tři minuty chůze od táborského náměstí ve starém mlýně hned pod městskými hradbami. Hilary Binder a Christopher Rankin tu sídlí už třináct let a jejich Cultural Exchange Station in Tábor (CESTA) znají umělci z celého světa. V roce 1992 sem do Tábora americká dvojice přijela v rámci turné své kapely Sabot. Do Česka je mimochodem přivezl právě teplický Petr Růžička. "Byla to náhoda. Uviděli jsme to magické místo pod hradem a věděli jsme, že jsme doma," říká Hilary, která se s Chrisem seznámila v San Francisku, kde vedla sociální centrum určené vyléčeným narkomanům.

Nadšená dvojice Američanů začala hned se zástupci města jednat o odkoupení zničeného mlýna, který byl za komunistů přestavěn na malé byty. Do těch pak město v osmdesátých letech sestěhovávalo sociálně slabé a stavení se téměř rozpadlo. Americká dvojice zaujala radní natolik, že se s nimi dohodli na prodeji. "Zřejmě si mysleli, že jsme bohatí Američané a dostanou z nás hodně peněz. Ale my neměli vůbec nic, jenom ten nápad udělat tu prostor, kde se budou potkávat kreativní lidi z celého světa," vzpomíná na ježka ostříhaná Hilary na své začátky v Táboře. Radní záhy pochopili, že s Američany žádné terno neudělají, ale protože ve mlýně mezitím svépomocí přibyla nová podlaha, střecha a pořád bylo nové obyvatele vidět pracovat, neměli důvod jim komplikovat život.

V roce 1993 uspořádala CESTA první mezinárodní hudební a divadelní festival v městském parku. "Přijeli známí z celého světa. Město mělo radost, protože dříve se v těch místech zdržovali ruští vojáci, takže lidé na tu lokalitu byli spíše alergičtí," říká Chris v prostorné kuchyni. Spolu s námi tu sedí ještě čtyřicetiletý tanečník Ryuzo Fukuhara z Japonska, který už je také stálým obyvatelem mlýna. Do Česka byl pozván v roce 2000 Centrem pro současné umění a v Čimelicích u Písku se po svém vystoupení seznámil se členy Sabotu. Odtud pokračoval na divadelní festival do Tábora a poprvé přespal ve mlýně. Od té doby se mlýn stal jeho evropskou základnou. "Bydlím tu a pomáhám organizovat kulturní program centra CESTA. A vyjíždím odtud na svá vystoupení po celé Evropě," říká Ryuzo. Vycestovat za hranice musí minimálně jednou za tři měsíce, protože má v Česku stále status turisty, a tím pádem pobyt omezený na devadesát dní. Ve mlýně pomáhá s opravami a jednou za čas uvaří pro ostatní. Vydělá si na živobytí, ale neušetří podle svých slov ani korunu. Přesto vypadá spokojeně. "Žijeme tu skromně, ale pro mě je to luxus. Mám jídlo, ubytování a prostor. Mohu se soustředit jen na tanec. Navíc tudy za rok projdou stovky kreativních lidí, se kterými můžu spolupracovat nebo alespoň nasbírat kontakty pro angažmá," říká zapáleně Ryuzo.

Podobně mluví o "nabíjení svých baterek" i Kanaďanka Naomi Potter, která také žije v Táboře, učí angličtinu a ve mlýně se věnuje videoartu. "Festivalů a workshopů se účastní stovky tvořivých lidí. Mají možnost tu samostatně tvořit a pak o svých dílech mluvit. Neexistuje lepší publikum než to, které bylo při vzniku vašeho díla," pochvaluje si Naomi. Lidé z celého světa sem jezdí na "soustředění" v rámci programů centra CESTA. Za týdenní poplatek dva tisíce korun dostanou ubytování, jídlo a na velké půdě prostor pro tvorbu. Podle Chrise projde za jeden rok výměnnými programy a festivaly přes pět set lidí. "Podařilo se nám sestavit mezinárodní síť kontaktů a lidé o nás již dnes vědí. Paradoxně mnohem víc ve světě než v samotném Táboře," říká Chris.

To, že CESTA v Táboře funguje už třináct let, připisuje sama Hilary skromnosti jejích členů. Vytopit v zimě tak velké stavení je nad možnosti obyvatel mlýna, každý se proto snaží zaizolovat ve svém pokoji a nezmrznout. Finančně se snaží vyjít s tím, co vyberou od svých návštěvníků. Když ve mlýně probíhal týden japonské kultury, přispěla na akci japonská ambasáda sumou dva tisíce dolarů, to je ale spíše výjimka, protože členové centra podle svých slov po penězích od vlády nebo z grantů Evropské unie netouží. "Získávat dnes peníze na kulturu je těžké, ale kdybychom byli každý rok závislí na grantu, ztratili bychom tím svobodu. Když jste závislí na grantové podpoře, za chvíli tomu psaní grantů přizpůsobíte svoji práci a to nechceme," říká Naomi. Centrum CESTA tak podporují přátelé v San Francisku nebo v Německu. Symbolicky několika tisíci také radnice v Táboře. "CESTA kulturní život v Táboře určitě obohatila. Ale nemůžete se divit, že tam moc lidí nechodí. Alternativní kultura nemá na menších městech takovou diváckou podporu jako v Praze. Tady lidé raději chodí na husitské slavnosti a dechovku," říká Lenka Horejsková, šéfka odboru kultury a cestovního ruchu.

Do svatostánku současného umění pod hradbami tak každý rok nakoukne jen hrstka místních mladých, zbytek si zachovává odstup. "Vím, že tam ve mlýně jsou, ale nikdy jsem tam nebyla. Proč, to nevím, raději zajdu na diskotéku," říká dvacetiletá prodavačka. Stejně tak pár vysokoškoláků: "Jsem hambářka, ale nikdy jsem tam nezašla. Ale slyšela jsem o tom jejich festivalu," říká dívka. Podle obyvatel mlýna se jedná o kombinaci zvláštní české vlastnosti ignorovat všechno cizí a přehnaného ostychu. "Lidé tu mají umění spojené se svátečním oděvem a galerií nebo divadlem. Dlouho mi to vrtalo hlavou a bylo mi to líto, ale tady to prostě tak chodí," kroutí hlavou již citovaná Naomi. "Přitom pro lidi zvenku je možnost tvořit právě mimo galerii ten žádaný bonus."

Cross v Holešovicích

Situaci jako v Teplicích, Žatci nebo Táboře bychom našli téměř ve všech menších českých městech. Zvědavost na vše nové ze začátku devadesátých let je pryč a alternativní klubová scéna stejně jako jinde v západní Evropě přežívá buď díky obětavým nadšencům, nebo ve velkých městech, kde je dostatečně velké domácí nebo zahraniční publikum. V Česku je to dnes jedině Praha, kde jsou městem dotované kluby (jako třeba žižkovská Akropole) nebo kluby fungující živelně co nejdál od dohledu úřadů a alternativní kulturu nabízejí na komerční bázi.

Jeden takový nedávno vznikl třeba v pražských Holešovicích. Tady existuje místo, kde kvetou stroje. Části starých kopírek, autodíly nebo kusy počítačů tu nedaleko holešovického nádraží zarůstají dům na kraji křižovatky. Když člověk vstoupí do podzemních prostor tohoto domu, zjistí, že tam už organismus součástek pohltil vše, snad kromě barmanů a návštěvníků – jsme totiž v Cross clubu, jednom z nejpůsobivějších kulturních prostorů Prahy. V roce 2002 si tuhle starou tiskárnu vyhlédla skupinka pěti kamarádů. "Chtěli jsme vytvořit prostor, který v Praze ještě není," říká jeden z majitelů Tomáš 'Lorenzo' Zdeněk (23). Domluvili se s majitelem na pronájmu a začali prostor měnit. První rok rozjela parta provizorní bar bez jakýchkoli povolení, s menší přirážkou se jen prodávalo pivo. A ve sklepích probíhala undergroundová produkce. "Nejvíc nás na začátku podpořili lidé od soundsystémů, kteří přivezli vlastní aparaturu a udělali party," vypráví Lorenzo. Kvůli příznivcům techna si na Cross club posvítila i radnice a policie. Před rozehnaným CzechTekem 2005 a po něm se u klubu sjelo několik dodávek zahraničních účastníků a klub obléhaly televizní štáby. "Říkali jsme jim všem, že to, že u nás někdo před klubem zaparkuje svoji dodávku, nemůžeme nijak ovlivnit, a pomalu ten zájem o nás opadl," říká Lorenzo.

Neopadl ale zájem návštěvníků, zvěsti o Cross clubu se rychle šířily po Praze a z místa setkávání 'zasvěcených' se stal vyhlášený podnik, kde je stále častěji o víkendu možné vidět skupinky společensky rozjetých turistů, kteří tu prožívají svou trochu jinou noc v Praze. Stejně jako táborská CESTA se zatím Cross brání grantům. Všechny vydělané peníze se kromě výplat majitelé rozhodli vracet zpět do klubu. A nutno uznat, že je to vidět. Unikátní minimalistický design interiérů, který už vyhřezl i ven před dům, nemá obdoby. "Zní to možná pravičácky, ale když tě tlačí peníze, které musíš vydělat, mnohem líp to funguje než čekat na nějaké peníze z EU," říká Lorenzo. Granty by byli mladí podnikatelé ochotni přijmout, až pokud by se jim podařilo zrealizovat vlastní projekt. Chtějí si totiž pronajmout celý pětipatrový dům a nad Cross clubem vybudovat ještě galerii, ateliéry a obchody s deskami nebo ručně vyráběnou galanterií a komunitní centrum.

Proč ne tady

Tyhle smělé plány si ale majitelé Crossu mohou dovolit právě proto, že působí v Praze. Jinde by si na vlastní existenci těžko vydělali. Nadšenci snažící se otevřít něco nového, netradičního však žijí i na malých městech, jenom si musí víc lámat hlavu, jak sehnat peníze. Například od solventního sponzora. Jedním z prvních je Američan John Lifton Zoline, který se v USA věnuje získávání peněz od sponzorů na vědecké účely a do Slavonic se dostal náhodou při návštěvě koncertu své dcery. Ve Slavonicích koupil budovu školy a ve spolupráci s místním umělcem a organizátorem kultury Abbé Libanským tu chce vytvořit mezinárodní vzdělávací centrum. "Radnice nemá žádné peníze a mladí ze Slavonic odcházejí. Přijedou maximálně na víkend, a to jdou stejně na diskotéku. Naše Centrum for the future by to mělo změnit," říká Libanský, který v osmdesátých letech po podpisu Charty 77 emigroval do Rakouska a nedávno se usadil ve Slavonicích. Vzdělávací a kulturní centrum s knihovnou by se mělo zaměřovat na ekologické vzdělávání. Místní by tu měli možnost navštěvovat jazykové kurzy a počítá se i s klubem pro mladé. Hlavní význam centra by měl spočívat v pořádání mezinárodních sympozií, která by měla přitáhnout zájem donátorů.

"Mohu si dovolit vložit do projektu počáteční investice a prvních pár let to celé financovat, pak už by na sebe mělo centrum vydělávat samo," říká Zoline v jedné z učeben bývalé školy, kterou teď čeká rekonstrukce. Centrum for the future se podle jeho slov bude snažit čerpat peníze z fondů Evropské unie, ale primárně by mělo fungovat na základě darů nadací a soukromých investorů. "Ve světě probíhá mnoho zajímavých výzkumů v oblasti ekologie, ale ti, kdo vydávají rozhodnutí, o nich nevědí," říká Zoline. Slavonice by se tak podle jeho plánů měly stát prestižním místem, kam se budou na pozvání sjíždět světové kapacity na ekologii. O funkčnosti takového modelu John Zoline nepochybuje: "Soukromý sektor slouží běžně jako zdroj peněz pro podobné projekty. V tomhle regionu to jen není tak zaběhnuté. Ale když to funguje všude po světě, proč by to nemohlo fungovat tady?"

Starají se jiní

Peníze na volný čas mladých lidí se nedostávají nejen v Teplicích nebo Žatci, ale i třeba na druhé straně hranice v Sasku. Kvůli krizi německých veřejných rozpočtů za poslední léta téměř všichni zřizovatelé klubů, spolků a akcí pro mládež citelně zredukovali prostředky vedené v kolonce 'práce s mládeží'. Nyní se ale řada radních shoduje na tom, že se toto šetření nevyplatilo: o volný čas mladých lidí se totiž nenápadně začaly starat pravicové extremistické organizace. Podle průzkumu z loňského září, provedeného v saském příhraničním okrese Sächsische Schweiz, se ze sympatií k pravicově extremistické Národně demokratické straně (NPD) vyznala skoro třetina mladých lidí. "Neměli bychom bojovat proti NPD, ale měli bychom nabízet více možností, jak trávit volný čas," prohlásil nedávno předseda křesťanskodemokratické mládežnické okresní organizace Junge Union Martin Schmidt pro místní list Sächsische Zeitung. "Pak mladí lidé přestanou přebíhat k NPD."

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] Overload: a je to čímdál horší... (04.10.2006, 20:59:06)
Po letním festivalu a pruzení jedný místní obavatelky-nepřejícný báby starý se zavřel prostor Koupák ve Strašicích ... čest jeho památce :o( je to fakt jak za totálu...prachy si rozeberou radní a zastupitelé a mladý můžou tak akorát chlastat v hospodě nebo fetovat v lese....
[2] pomocník: (25.11.2006, 13:29:27)
sleduj www.strasice.rokycansko.cz
- za věc znovuotevření se ukrutně bojuje - viz sekce "Strašice: náměty...". Je v tom větší bordel, než bys tušil :-). Počti si!!!!
[3] Pomocník: (25.11.2006, 13:35:25)
Ještě upřesnění - je to vlevo, sekce Fórum, pak v tom název "Strašice: náměty a připomínky". To jen abys to našel. Řvou tam mladý-starý, už se toho chopil i místní tisk - obec má v tom neskutečnej bordel!!!! Huttr tlačí radu obce, aby to dala do pořádku a chce to znovu provozovat. Zatím jde o černou nezkolaudovanou stavbu,k tomu na cizím pozemku, kterou obec zvesela pronajímala :-))). Tak si počti, fakt hustý na tom webu!!!!
[4] pomocník: RC Strašice (30.11.2006, 16:07:39)
je to nadějný, jednala rada obce, že udělají vše pro znovuotevření klubu - více viz
http://www.strasice.rokycansko.cz/index.php?page=forumtema&id=6
[5] Zlý člověk s úmyslem škodit a ubližovat: alternativní klub vedený nebo podporovaný establishmentem je srčka (22.04.2008, 19:02:15)
Tak na tohle musím reagovat. Já něco přesně takového provozuju: soukromý klub, kam mohou "mladí" zajít a půjčit si knihu... bla bla, dát si něco k pití atd. Jestli se to uživí? Cože? Čekáte že vám pečený holubi nalítaj do huby? Co je problém spíš, že většina lidí o něco takového nemá zájem. A ti co mají? Tady v Plzni jsou snad dva ústavy nazývané "rockový klub" které městě buď sponzoruje nebo se na nich nějak podílí. Nechápu, co to má být, zaprvé je to nekalá konkurence, díky které si alternativní klub vedený jako hostinec nikdo v tomto městě neotevře, a zadruhé se tam chodí +- akorát tak chlastat, hulit... a ta prevence? Jako že dole ti prodají drogy a v patře můžeš chodit na odvykací terapii? To je vtip? Nicméně necítím v tomto ohledu nějakou zášť, já mám svoje lidi, oni mají svoje. Co mě sere velice, je fakt že tyto instituce posouvají "alternativní kulturu" k nezodpovědnosti a podřízenosti vůči tomu, proti čemu má a.k. vystupovat! Výsledek je, že "mladí a alternativní" si umí sami od sebe akorát tak koupit glády nebo potisknutou mikinu, ale že by něco sami tvořili? Cha. Na netu pozoruju různé debaty na toto téma a napadá mě jednoznačná odpověď na všechny vzdechy alternativců a skvoterů: nájem + něco za elektriku je při provozu čehokoli přece to nejmenší - zkuste si podnikat a zaměstnat k tomu dva, tři lidi. Soukromý klub vedený partou kamarádů žádné další výdaje než nájem + energie nemá. A v soukromém prostoru se můžete třeba věšet za ptáky, a nikdo ani necekne. Takže co? Jo, žrát granty je pohodlnější, ale co nějaká hrdost?