[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Karel Vachek: CzechTek je jako fenomén podstatný, ale ta hudba je mi protivná a drogy jsou nesmysl. (Literární noviny)


2006-10-22, 12:54:00 • Média
Pálí množství benzinu, létajíce po nebi
(Jan Šícha, Literární noviny, 16. října 2006)


S režisérem Karlem Vachkem (*1940), vedoucím katedry dokumentaristiky pražské FAMU, o jeho novém filmu Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa (1918-1992), který bude ve světové premiéře uveden v mezinárodní a současně i národní soutěžní sekci jihlavského festivalu dokumentárních filmů.

Ve filmu prostřiháváte CzechTek 2005 a jakési házení rajčaty. Vypadá to, jako by to pro vás byly podobně odpudivé akce.

CzechTek je podstatný. Lidé se svolají přes internet a mobily. To bude pro občany v budoucnu velmi důležité. Ani monopoly, ani stát je nebudou chtít svolávat. Proto jsem ho natočil, jinak je mi ta hudba protivná a drogy jsou nesmysl. Když jsem točil zmlácené účastníky, zjistil jsem, že jsou to hodní a inteligentní lidé. Házení rajčat je jen záznam jedné hlouposti, kdy se s potravinou, kterou mohl někdo sníst, zachází jako se zbraní. Dlouho se mi stávalo, že bych na rajčata neměl. Akci sponzoruje firma vyrábějící zemědělské stroje. Je to také výraz touhy uspořádat si katastrofu. V pozadí je úzkost a dělání chybných kroků, protože se lidé chtějí zbavit úzkosti. Chci, abychom se tomu smáli a začali přemýšlet, proč to vůbec děláme. Světlo spočívá v tom, že se smějeme určitým reálným věcem. Musíme se smát a následně se divíme, čemu se vlastně smějeme. Vnikáme pak do podstaty jevů. Myslím si, že si díky mému filmu lidé šlapající v rajčatech uvědomí, že šlapou po jídle.


Ve vašem novém filmu mě zaujala mimo jiné zvířata. Vystupuje tam třínohý pes, vycpaný lední medvěd, uhynulá kráva, krávy porcelánové, prase z umělé hmoty...

Film má dvě části. První je složena z reálných, trochu nechutných věcí, druhá část je jednodušší a je v ní legrace. Svět se v ní tolik nepopisuje. První část je o sporu sociální demokracie versus ODS, druhá je o tom, jak ve všech lidech plave Saddám. Není to film o zvířatech, ale co se zvířat týče, vyšel jsem z teze, že mám v poslední době čím dál menší chuť dívat se na lidi. Na něco se jich ptát. Řekl jsem si, že raději budu natáčet něco o zvířatech. Na katedru k nám docházel se studenty třínohý pes, který se po celou dobu choval, jako kdyby měl čtyři nohy a byl ve výborné kondici. Angažovali jsme ho. Jenomže když neděláte příběh, že se vám pes ztratil, že někoho pokousal a podobně, můžete ho jen nechat stát nebo běhat. Proto ve filmu stojí nebo běží. Jiné zvíře je lední medvěd. Navštěvoval jsem od dětství svého syna ledního medvěda v zoologické zahradě, který vždy šel dopředu a pak couval. Měl takový stereotyp, který přesně popisoval, co se zvířatům v ZOO děje. Nemají dost místa, aby se pohybovala stále dopředu. Když jsme jeli udělat obhlídku s kamerou, zvukař otevřel v autě noviny a řekl mi, že v je tam napsáno, že v nich čte, že právě tento medvěd pošel. Dojeli jsme do zoologické zahrady, zjistili jsme, kam odvezli kůži, navštívili vycpavače. Došli jsme s medvědem až do Národního muzea, kde se ukázalo, že jeho vycpaná přítomnost zapíná požární hlásič. Dali ho do depozitáře. Je to pro mě dostatečný příběh, na který mě svět upozornil. Kdy se vám stane, že jedete za zvířetem, které v ten moment chcípne a začne vám vyprávět nějaký příběh? Tak intenzivně, že se vás týká. Celý film je konstruovaný z věcí, které se mě osobně dotýkají. Nevybírám si objekty systematicky, abych něco analyzoval. Naopak, objekty si vybírají mě, vyprávím o nich. Svět se sám analyzuje.

Vznikají pak souvislosti jako s trampy a kufříky?

Ano. Kdysi jsem četl Boba Hurikána. Byl tam příběh o bratřích Liznerech, kteří na tramping místo batohu nosili kufříky. Pak najednou narazím na Liznera s kufříkem plným úplatku nebo neúplatku. Pořád se to vyšetřuje. Vzniká pro mě zajímavá analogie. Ukazuje se, jak je svět jemně propojený. Není samo sebou, že si nevšímáme největších postav svých dějin. Namísto velkých postav si vybíráme osudové lidi, to znamená lidi, u kterých se osud rozhodl, že je vybaví atributy velkých lidí, aniž by na tom oni dost pracovali. Proto mluvím o utopistovi Dubčekovi, který byl osvícený člověk. Lidé si to rádi zaměňují. Protože lidé, kteří jsou osudem vybaveni atributy významnosti bývají hezčí. Jsou jako kdyby je vyrobili cukráři. Beneš je zářivější postava než Masaryk. Masaryk ale vypadá opravdu krásně až po toho koně nebo vnoučata na trávníku.

Tento film je výrazně kratší než vaše předešlé. Dostalo se do něj daleko víc každodennosti, řekl bych až bulváru...

Odkud mám informace o světě? Sedím na katedře, jsem pořád starší a starší. Co se dovím o světě, vím z televize, a ta je bulvární. Vím, že bulvární informace dostávají lidé jako já. Všichni o nich vědí stejně jako já. Já jimi jen trochu posunuji do jiných souvislostí. Nedávno jeden chytrák říkal, že se mu můj film moc nelíbí, protože jsou v něm věci, které zná z televize. To je pravda. Jsou tam věci z televize, ale jemně posunuté. Říci někomu něco vážně, znamená, že mu řeknete poloviční informaci. Každá informace, když se okleští, vypadá dobře a vážně. Když informaci řeknete celou, je směšná, protože má nedostatky. Když uděláte informaci ze všeho, co o daném předmětu víte, je směšná a zavádějící. Musíme pracovat se skutečnostmi, kterým se smějeme tak, aby náš smích byl stále lehčí a lehčí. Aby v něm nebylo tolik úšklebku nad vlastní blbostí. Až nakonec zbude smích z radosti, že to přeci jen nějak zvládáme. Řítíme se do ekologických katastrof. Mocní předstírají, že se nic neděje, přitom se dá letos po moři dojet až na severní pól, natolik už ledovce ustoupily. Ve svém filmu k bulvárním informacím připojuji různá tvrzení. Mimo jiné to, že není možná demokracie, pokud správní okrsky mají víc než deset tisíc lidí. Lidé neznají své představitele a dostáváme se do reklamokracie.

Ve filmu ale sám popisujete obec svého dětství, kde byla opera, hrálo se amatérské divadlo, hrálo několik kapel, existovaly tělocvičné a další spolky. Popisujete svět, který už neexistuje. Dnes přeci lidi pohromadě drží také ony bulvární informace.

Lidé v mém mládí vše rozhodovali zásluhou spolupráce v malých spolcích. Tam se poznali a věděli, kdo má charakter a kdo ne. Starostou se v takovém společenství může stát pouze člověk, kterého si ostatní váží. Pokud se nezmění politický systém, společnost může expandovat jen k vlastní smrti.

Zajímal by mě váš původní, prý tlustý scénář. Co v něm bylo a do filmu se v žádné formě nedostalo?

Můj film vznikl za málo peněz. Původní scénář měl asi dvě stě padesát stran. Představoval jsem si film s kostýmy a kdo ví s čím. Musel jsem pracovat podle toho, kolik mi grantová komise dala peněz. Tu štěknout, tam štěknout, hlavně strašně rychle. Slibované dějiny vzniku a zániku Československa jsou v mém filmu jen letem světem. Říkám ale věci, které mají v obecném povědomí prakticky nulovou frekvenci. Přibližuji špičky českého myšlení dvacátého století. Haška s Klímou, Beneše s Dubčekem. Původní scénář je koláží, kde právě jmenovaní lidé mají bohatší scény. Je tam třeba scéna slavnostní večeře u Tomáše Garrigua Masaryka, kam Jan Masaryk přileze svázán, po kolenou. Chtěl ukázat, že ještě otec TGM byl poddaným. Rodině se to moc nelíbilo, vyvedli ho. Věnoval jsem se více Charlotte Masarykové, o které si myslím, že je klíčem k celé rodině Masarykových.

Takže ve scénáři jsou spíše velcí lidé, bulvár tam není. Ten se do filmu dostal, aby zaplnil vakuum chybějících peněz?

Možná bych udělal divadelnější film, kdybych měl peníze. Peníze jsme měli jen tak na filmový materiál 35 mm. Na videu, s prominutím, není pořádně nic vidět. Je to jako tisknout knihy na toaletní papír. Jednou vám to projde, pak už ne. Můj postup souvisí s tím, jak se bulvár vrhá na finanční prostředky. V radě rozdělující finance na filmy jsou příznivci žertování o filmu a o umění. Se všemi je jednáno stejně a za stejné jsou považováni. Rozplizlost zábavnosti nalézá do všech hodnocení. Připadá mi, že nejdůležitější záměry, které se týkají přeměny světa v ráj, spočívají v tom, že si koupíte letenky do co nejexkluzivnějšího, nejzapadlejšího místa na zeměkouli. Všichni chtějí být turisty. Nechápu, proč nesedí na prdeli. Pálí množství benzinu, létajíce po nebi. Dojedou tam, opalují se, zaměstnávají chuťové buňky, vrátí se rozjívenější a hloupější. Náš svět je obecně přátelsky nastaven k hlouposti. Naši koryfejové, kteří mají na starost peníze do kultury, jsou také takoví turisté.

Vy jste se tedy turismu a bulváru svým filmem svým způsobem pomstil?

Bulváru jsem svým způsobem poděkoval. Kdyby nebyl, nebylo by v dané oblasti nic. Šlo mi o to, nahradit bulvár něčím jiným. Filosof Bělohradský mi jednou řekl, že se víc dozví z bulváru než z oficiálního tisku. To je pravda. Bulvárem ale zde nemyslíme třeba Blesk, ale nesnesitelnou pokleslost i seriózních médií.

Rozezná se v rámci bulváru, zda je pravicový, nebo levicový?

Pravý konzervativismus je vlastně obava o kvalitní faktory, které existují teď, a bojím se dělat velké změny, abych o tyto kvality nepřišel. Třeba aby mi nerozbili okna v zámku. Rozbít okno je ošklivá věc. Na druhou stranu levicovost spočívá v tom, že si říkáte, zda je pro mnoho lidí únosné, aby žili v malých chalupách na stísněném prostoru. Jestli by neměli jít rozbít okno do zámku. Měli by přijít k zámku a nerozbít okno. S rozumným pravicovým člověkem, kterému jde hlavně o to, aby se nepoškodil zámek, se krásně domluvíte. Nedomluvíte se s člověkem, který si před zámek nadutě postaví zeď a řekne „já žiji na hradě, nelezte mi sem“. Jde o to, jak udělat co nejvíce změn ve špatně nastaveném světě, aby nevzniklo nové utrpení. Když se levicové a pravicové přestane starat o to, kolik vznikne utrpení, přestává debata a politici se perou.

Scéna, kdy pan Macek bije pana Ratha, je ve vašem filmu spojena se scénou, kdy se děti pomocí obruče uzavírají do mýdlových bublin.

Co mají děti dělat? Odejít z tohoto světa nemohou. Krysař, který by je odvedl, nepřijde. Zavírají se tedy do bublin, které prasknou. Okolo řádí lidé, u nichž si nedovedu představit, jak se dostávají do povědomí veřejnosti. Třeba u pana Macka jsem narazil na jedinou informaci, kterou si z jeho života pamatuji. Že vaří nějaké čokoládové kuličky. Nic z jeho myšlenek si nepamatuji. Nechápu, proč televize filmuje lidi, kteří se perou, nevím ani proč filmuje války. Stačí uvést počet mrtvých a mluvit o podstatě konfliktu a svobodě. A o naftě, samozřejmě. Naše situace by se dala přirovnat k životu na palouce u lesa. Každý den uděláte velkou díru do země vytěžíte kbelík ropy a tou si palouk polejete.

Ve svých dřívějších filmech máte dlouhé záběry. Který je tentokrát nejdelší?

Je to dvouminutový, možná ještě delší záběr jezu v Krumlově, kde se neděje vůbec nic, jen teče voda a vodáci potahují kánoe a kajaky. Zhruba uprostřed filmu. Záběr nemá žádný smysl. Není tam nic k přemýšlení. Měli bychom se jako společnost a lidstvo dostat i do bodu, kdy nebudeme mít nic k přemýšlení. Jednu věc promyslíme, zkazíme, přibude další věc k přemýšlení. Záběr ukazuje, jak by nám bylo, kdybychom nemuseli pořád přemýšlet a mohli jen být.

Proč, když se před tím mluví o přírodě, pořizujete takový záběr zrovna v kulise Krumlova, v historickém skanzenu?

Krumlov pro mě zastupuje všechna města, která nejsou Praha. Navíc Rilke v jedné povídce, kterou situuje do Krumlova, říká, že Bůh je dole a lidé jsou nahoře. Vždy si v Krumlově vybavím, jak je dole nejdříve Bůh, pak papež, a postupně to jde nahoru k nám, k úžasnému lidstvu. Točím osudové lidi a hledám na nich světla. Teprve když se ukáže hromada blbostí, zjistí se, že někde je radost. Začalo se mi zdát, že už jsem toho natočil hodně. Že je to málo chápáno. Že si lidé myslí, že se někomu posmívám. Chtěl jsem na to jít z jiné strany. Natočit historický film. Nedostal jsem na něj peníze, a tak jsem natočil komedii na základě televizních efektů, na základě bulváru. Bulvár musí být co nejjednodušší, co nejbizarnější, musí být o fyzickém člověku. Bulvár se zabývá tématy jako kdo s kým, jak dlouho. Nejlepší je, když ten, kdo s kým má třeba šest prstů, a ta, se kterou chodí, má tři. Bizarní a fyzické. Chyba v bulváru spočívá v tom, že své skutečnosti s ničím nepropojuje. Třeba počet prstů s korupcí ve zdravotnictví. Bulvár tu je od toho, aby lidé zapomněli, a ne aby si uvědomovali souvislosti. Připomíná římské chléb a hry.

Jedna z krátkých, ale velmi výrazných scén ukazuje nezletilého motorkáře zvaného Pilník v Sazka aréně. Skáče salto pozadu, moderátor mluví o tom, že byl zraněn, ale už zase skáče. Trochu to připomíná starý Řím a tělesnost bulváru.

Jmenuje se Pilát. Na začátku svého filmu dělám Velikonoce, na konci jakoby Vánoce. Za představení skákajících motorkářů v aréně lidé zaplatí sedm set, osm set, za lístek. Podívejte se, kolik lidí tam sedí. V aréně byli lidé v římských oblečcích a ze sloupů šlehají plameny. Celé je to naprostá hloupost. Motorka je hloupost jezdící na zmíněnou naftu. Lidé riskují život, že se s naftostrojem obrátí ve vzduchu. Protagonisté investují spoustu nadšení do tréninku, musejí trénovat, je to o život. Lidé jsou schopni velkých obětí a nevědí, čemu by se měli obětovat. Umím si představit, že přijdou horší časy, kdy se budou rozpadat komunikační systémy a lidé se budou obětovat správněji. Existuje takový americký filosofický bulvární autor, který se jmenuje Immanuel Velikovsky. Byl vrstevníkem Junga a Adlera. Píše o tom, že lidstvo zažilo velká traumata kosmického rozměru. Lidé jsou živočichové a s traumaty zacházejí jako psychicky postižení. Ti mají jen dvě cesty. Věc si uvědomit a zahrát, nebo zapomenout, vytěsnit. Většina lidstva se snaží zapomenout. Ukázka zapomenutí jsou zmínky o potopě ve starých textech. Zahrát si, to lze třeba formou světové a další války. Moje studentka Ivana Miloševič, natočila velmi zajímavý film o Balkáně. Prošla kolem všech národů, které se účastnily zabíjení. Nechápou, proč se to dělo. V něčem si zahráli, nějak se jim ulevilo a byli by to schopni zopakovat.

Ve filmu prostřiháváte CzechTek 2005 a jakési házení rajčaty. Vypadá to, jako by to pro vás byly podobně odpudivé akce.

CzechTek je podstatný. Lidé se svolají přes internet a mobily. To bude pro občany v budoucnu velmi důležité. Ani monopoly, ani stát je nebudou chtít svolávat. Proto jsem ho natočil, jinak je mi ta hudba protivná a drogy jsou nesmysl. Když jsem točil zmlácené účastníky, zjistil jsem, že jsou to hodní a inteligentní lidé. Házení rajčat je jen záznam jedné hlouposti, kdy se s potravinou, kterou mohl někdo sníst, zachází jako se zbraní. Dlouho se mi stávalo, že bych na rajčata neměl. Akci sponzoruje firma vyrábějící zemědělské stroje. Je to také výraz touhy uspořádat si katastrofu. V pozadí je úzkost a dělání chybných kroků, protože se lidé chtějí zbavit úzkosti. Chci, abychom se tomu smáli a začali přemýšlet, proč to vůbec děláme. Světlo spočívá v tom, že se smějeme určitým reálným věcem. Musíme se smát a následně se divíme, čemu se vlastně smějeme. Vnikáme pak do podstaty jevů. Myslím si, že si díky mému filmu lidé šlapající v rajčatech uvědomí, že šlapou po jídle.

V novém filmu vystupujete také jako pedagog. To je také novota. Točíte svou přednášku a v průběhu filmu říkáte teze...

Je to přednáška, kterou mám vždy pro první ročníky. Snažím se tam říci, o co asi jde v umění.

Zároveň je ve filmu píseň o starém kokotovi, která vše pedagogické trochu shodí...

Jistě. V češtině je slovo kokot jemnější než ve slovenštině. Národy na stejná slova dávají různé důrazy. Chtěl jsem, aby si lidé alespoň na chvilku řekli, než jim začnu vyprávět, „je to kokot“. Když k vám zaujmou nějaké pohrdlivé nebo negativní stanovisko, budou lépe naslouchat. Když by se vám obdivovali a měli vás za rozumného, nebudou vás slyšet. Budou jen souhlasit. A to já nechci.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] Xarax: Oblbování nebo nedostatek informací? (27.05.2007, 13:31:46)
"... Existuje takový americký filosofický bulvární autor, který se jmenuje Immanuel Velikovsky..."
Chtělo by to trochu víc infa a neplést si rusy s američany.