[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Petr Uhl: Underground byl pro většinu chartistů až příliš anarchistický


2007-01-7, 14:50:52 • Retro
Underground byl až příliš anarchistický, nejasný, nevypočitatelný a nepolitický

Jaký byl vztah Charty a undergroundu? Jeden čas se například vedly spory o zvolení Františka Stárka mluvčím.

Úplně obecně šlo o dvě jiné společnosti, které se částečně prolínaly, ale příznivci tohoto prolnutí byli v obou společnostech v menšině. Moje žena tehdy chtěla předat funkci mluvčího Františku Stárkovi, ale nebylo jí to povoleno. To říkám z legrace, protože regule byla, že k předání dojde až po dohodě s ostatními mluvčími a těmi, kteří je měli na jejich místech nahradit. Také se to projednávalo s dostupným počtem aktivních signatářů. Právě tam byl dost výrazný odpor proti Stárkovi a manželka funkci nakonec předala literárnímu kritikovi Josefu Vohryzkovi. Svou roli mohly sehrát i osobní důvody, osobnostní na straně Františka Stárka, ale myslím, že tam převažovaly důvody politické, protože underground byl až příliš anarchistický, nejasný, nevypočitatelný a nepolitický. Všichni signatáři souhlasili, že každý může svobodně zpívat, hrát, vydávat Vokno a já nevím co všechno, ale samotní chartisté až na výjimky sami podobné aktivity neprovozovali. Byl zde také generační rozdíl a třeba Bondy undergroundové prostředí štval proti Chartě, proti bývalým členům strany atd. Nechtěl bych ale ten spor přeceňovat. Protože právě lidé z undergroundu například tiskli Infochy (Informace o Chartě). S Lubošem Vydrou jsme dokonce tiskli na válečku v ateliéru u manželky Johna Boka. Zásadní spor neexistoval. František Stárek zřejmě nebyl jediný, kdo byl navrhován a pak nebyl vybrán. Po mém návratu z vězení začalo být patrné, že s předáváním funkcí mluvčích Charty je problém…

zdroj: ..:. Rozhovor s Petrem Uhlem o Chartě 77 (TýdeníkA2.cz) :.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] Týden: Charta (07.01.2007, 20:12:04)
2. ledna 2007
Věčná sláva ztroskotanců a zaprodanců
Jiří Peňás
Kdyby Charty 77 nebylo, museli bychom si ji vymyslet.

Prohlášení Charty 77 podepsala až do listopadu 1989 sotva jedna setina procenta obyvatel tehdejšího Československa. Lze předpokládat, že velká část obyvatelstva nikdy s žádným chartistou nepřišla do styku a nemalé procento se o Chartě nikdy ani nedoslechlo. Reálný vliv Charty na konkrétní život tehdejší společnosti byl po větší část jejího působení, vlastně až do sklonku osmdesátých let, jen nepatrný, spíše žádný. Život probíhal v jiných souřadnicích než v těch, jež určovala povýtce morální kritéria hrstky disidentů.
Přesto byla tato víceméně osamocená, donkichotská a od „lidu“ odtržená činnost několika stovek mužů a žen tím nejvýznamnějším a nejvelkolepějším, co se v normalizačním dvacetiletí u nás dělo. Bez ní by buď muselo přijít něco jiného, podobného, nebo by se národ zcela vytratil ze svých dějin a ztratil se sám sobě. Naštěstí se tak zcela nestalo. Charta 77 vrátila do umrtveného času život, jehož projevem je také nesouhlas, vzdor, opak pasivity, nepředvídatelnost. Bez ní by historie oněch let vypadala jako dokonale hluché místo, v němž se jen cyklicky opakují režimní rituály: sjezdy, spartakiády, pětiletky, dožínky, první Čech ve vesmíru... Charta toto bezčasí přinejmenším narušovala; v neposlední řadě tím, že režimu „dodávala“ politické vězně. Diktatura bez nich, bez jejich narušování klidu a pořádku, by už snad ani nebyla diktaturou, ale hrobem schváleným všeobecným souhlasem.

Podzemníci

Charta 77 a československý disent zapadaly do širších souvislostí východoevropských opozičních aktivit, přesto však mají některé zvláštnosti. Začněme už jenom tím, že u zrodu Charty stála solidarita s vlasatou, poněkud „hrubě“ se vyjadřující mládeží, tedy s českým hudebním undergroundem. Nic podobného (snad s výjimkou NDR, kde také významnou roli hráli písničkáři) se jinde nemohlo pravděpodobně přihodit. Nikde si totiž režim nenárokoval tak totální kontrolu nad projevy života včetně zábavy, byť by se při ní mělo mluvit sprostě a provozovat hudba ne právě televizní. Zároveň platilo, že tam, kde je politika zcela zrušena, je politikou všechno. Tedy i ne právě dle měšťáckých představ organizovaný rockový koncert.
Patří k mistrovským kouskům Václava Havla, že na podzim roku 1976 - během procesů se skupinou Plastic People - pochopil, jaká příležitost se pro roztříštěné, nezformované, nicméně přece jen k nějaké akci odhodlané kruhy odpůrců režimu nabízí. Další „lišácký“ nápad spočíval v použití nedávno i československým režimem přijatých zákonů o dodržování lidských práv, které samozřejmě dodržovány být neměly. Na této platformě (solidarita plus vzetí za slovo) se skutečně mohla sejít pozoruhodná a v takovém složení už nikdy neopakovatelná společnost: spisovatelé, křesťané, reformní a bývalí komunisté, liberálové, nějaký ten trockista, osobnosti tak čnící jako Václav Černý a Jan Patočka, ale i lidé, již se nijak politicky vymezovat nepotřebovali, jen jim přišlo správné dokument podepsat.
Z Havlovy strany to však nebyl jen machiavelismus, byť v zájmu dobré věci; Havla, který se krátce předtím s ideologem undergroundu Ivanem Jirousem seznámil, jistě zaujal nepominutelný spirituálně-mesiášský rys tvorby českého undergroundu. Tato jinde ve světě těžko vysvětlitelná ingredience části české opozice jí dodávala pozoruhodně náboženský obsah, a to i v prostředí víceméně světském. Z undergroundu ostatně pocházelo největší množství signatářů, na což se často zapomíná. Byli to lidé většinou dělnických profesí, kteří v cílevědomé nezávislosti a odmítání tužeb většinové společnosti skutečně už „neměli co ztratit“. Mohli jen získat - důstojnost, přátele, čest.
[2] pokrač.: (07.01.2007, 20:12:40)
Sami na poušti

Další důležitý rys Charty 77 pramenil ze základní teze, že Charta 77 není „základnou k opoziční politické činnosti“. Její základní dokument zdůrazňuje, že chce „vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou státní mocí, zejména s tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv...“. V těchto slovech se skrýval její základní rozpor, jenž se stal zdrojem mnoha polemik vedených vlastně až do konce jejích dnů, kdy „čas na práci vpravdě politickou“ skutečně už nastal (manifest Hnutí za občanskou svobodu z roku 1988). Její radikálnější kritici jí vyčítali bezzubost, ba dokonce jakousi snahu jít s režimem do kompromisu, snad dokonce podbízení se nemorální a nelegitimní vládě. Jiní jí měli za zlé, že je neupřímná a že tato slova jsou jen zastíracím manévrem. Ať tak či onak, komunistickému režimu bylo zcela lhostejné, za co se Charta považuje. Jako opozici ji moc vnímala od samého začátku až do konce a podle toho se k ní chovala: to znamená postihovala její členy, perzekvovala je, zprvu prostředky brutálními (řada víceletých trestů věznění pro aktivisty), pak volila metody jaksi promyšlenější a rafinovanější, avšak neméně zákeřné. Říkalo se tomu „odřezávání okrajů“ a myslela se tím perzekuce lidí méně známých, tudíž zranitelnějších.
Režim vrcholné normalizace byl represivní, nebyl však krvavý. V nacistickém Německu, ale ani v našich padesátých letech by aktivita podobná Chartě jistě existovat nemohla. Každý náznak odporu byl okamžitě tvrdě nejen pouze potlačen, ale hned zardoušen. To si sice silný, ale přece jenom nikoli sebou samým jistý normalizační režim dovolit nemohl. Ne z ohleduplnosti, nýbrž proto, že byl vázán mezinárodními smlouvami o lidských právech, ale především, že jeho hlavním zájmem bylo budit dojem naprostého klidu a stability. Velké sledované procesy s drakonickými tresty nepůsobily dobře doma, natož v zahraničí (i když k nim docházelo, viz proces s VONS a undergroundem, věznění Václava Havla). Režim se proto spoléhal především na naprostý informační monopol, na diskreditující a propagandistické kampaně (Anticharta) a pak na tiché potlačování jinou než soudní cestou. Tím nejúčinnějším prostředkem bylo vydírání společnosti a jinak smýšlejících hrozbou ztráty zaměstnání, zákazem už tak omezeného cestování a - obzvláště nechutnou metodou: znemožněním studia jejich dětí. Nutno říci, že v apatické společnosti vrcholné normalizace tato taktika absolutní izolace Charty dlouho nesla plody.
Charta se nikdy nestala masovou záležitostí i proto, že neexistoval kromě nadosobních hodnot společný „národní“ jmenovatel, jímž by mohla opozice společnost oslovit. Na rozdíl od Polska tu nevládl permanentní ekonomický marasmus a na rozdíl od téhož Polska se nemohla opřít o výrazný emocionální a ideový apel, který v polské společnosti představuje církev a obecně sdílený antisovětismus čí přímo rusofobie. K nepochybné zásluze Charty budiž řečeno, že se nikdy nesnížila k nacionalismu, který hypoteticky takovým tahákem být mohl - a také se jím, nikoli už pro Chartu, po listopadu stal.

Pytel blech

Se známým Havlovým termínem „nepolitická politika“, posléze zneužívaným a špatně či karikovaně chápaným (málokdo ví, že jej v pozitivním významu slova použil T. G. Masaryk) souvisela organizační struktura Charty, která vlastně žádnou organizací nebyla. Podle značně idealistických představ ji mělo tvořit „svobodné, neformální a otevřené společenství signatářů a sympatizantů“, jehož ústy jsou trojice mluvčích, vybíraných samozřejmě nikoli „demokraticky“, ale konsensem „aktivního jádra“. Charta byla vždy spíš souborem vyhraněných individualit než jednotným společenstvím sdruženým jasným programem.
Politické názory klíčových osobností, stejně jako méně známých signatářů, zabíraly širokou škálu: od postojů konzervativních (Václav Benda) k levicově socialistickým (za všechny Jaroslav Šabata). Rozdíly se odrážely například ve vztahu k politice prezidenta Reagana s jeho ostře antikomunistickým kursem a vztahům k západoevropskému mírovému a ekologickému hnutí, které bylo s Reaganem v bytostném nesouladu, ale k disidentům mělo jaksi od přirozenosti nejblíže a nejobětavěji se pro ně angažovalo. Vlivem společného údělu stejně perzekvovaných (do vězení šel jak Benda, tak Šabata) však dlouho panovalo mezi oběma směry příměří. Integrující roli tu sehrávala osobnost Václava Havla: říkalo se, že Charta je pytel blech a Havel jejich krotitel. Havlova schopnost jasné a klidné argumentace, jeho esejistické a literární dílo, nepopiratelné charisma, to vše vytvářelo jeho téměř výlučnou autoritu a nezpochybňované, zároveň nevnucované „vůdcovství“. Jeho bezkonkurenční postavení je jistě jedním z českých specifik srovnatelných snad jen s osobností Andreje Sacharova. Ostatně osamělost sovětských disidentů s akcentem na lidská práva měla s jejich českými kolegy možná ve východním bloku nejvíce společných znaků.

Nechtěné ghetto

Kritici Chartě často vytýkají moralizování a etickou nadřazenost. Otázka je, oč jiného než o etiku a mravnost se mohlo toto společenství - zvláště v začátcích - opřít. Pečeť náročného idealismu Chartě vtiskly iniciační texty filozofa Jana Patočky, prvního mluvčího Charty, který zemřel 13. března 1977 po osmihodinovém výslechu na StB. Patočka ji postuloval jako „výraz mravní povinnosti vůči sobě i druhým“ a výslovně uvedl, že k tomu „není třeba žádného sdružování“. Úkolem Charty proto má být „spontánní a vší závaznosti prostá solidarita všech, kdo pochopili význam mravního smýšlení pro reálnou společnost a její normální fungování“. To jistě nebyl politický program, jak ho chápeme dnes, v každém případě však takové poněkud exkluzivně znějící formulace vytvářely alespoň v prvních fázích Charty její nutný étos i patos.
Zdůraznění mravních a etických aspektů přinášelo prvním (a jistě i dalším!) signatářům až jakýsi pocit euforie, možná blízký pocitu prvních křesťanů. Nemohl však vydržet dlouho a nadšení vystřídala skleslost a především otázka, jak dál. Už na jaře roku 1978 píše Václav Benda v jednom z nejdůležitějších chartovních textů Paralelní polis, že „mravní postoj byl postulován abstraktně a bez vytyčení nějaké pozitivní náplně a směru působení“. Jistěže ani v této chvíli nenavrhuje přímou politickou akci. Věděl, že na to hnutí několika stovek disidentů nemá síly a že by režim okamžitě nemilosrdně zakročil, ba že by mu takové odhalení poskytlo pro represi záminku. Navrhuje proto „postupné vytváření paralelních struktur, schopných alespoň v omezené míře suplovat chybějící obecně prospěšné a nezbytné funkce tam, kde to jde...“. Za Bendovým návrhem se nepochybně skrývala inspirace katolickým prostředím, které bylo na život v paralelním ghettu zvyklé už desítky let, ale zahrnovala i prostředí undergroundu, jež bylo jeho jakýmsi světským dvojníkem. Zároveň přinášelo takové vyčlenění se rizika výlučnosti a odtrženosti od „obyčejných lidí“, kteří ke vstupu do „paralelní obce“ nenajdou nejen odvahu, ale ani možnosti, neboť mají „co ztratit“: především zaměstnání a perspektivu pro své děti.
Vědomí si tohoto nebezpečí „ghettové existence“ formuloval například Petr Pithart v eseji příznačně nazvaném Dizi-rizika: „Měli bychom mít více pochopení pro jejich (míněno mlčící většiny, pozn. red.) snahu zůstat u své práce... měli bychom více vědět, co znamená mlčení těch ostatních: nejen existenční kalkul, ale také sebezáchovný instinkt nedat se právě takto zmrzačit, nedat si vzít tu práci.“ A Pithartův esej končí výzvou do vlastních řad: „Buďme něčím přitažlivějším než jen špatným svědomím moci a připusťme, že malá dobrá věc, která je skutečně udělána, může někdy znamenat více než velká pravda, kterou odvážně vykřikneme do světa.“
Probíráme-li se důležitými texty, které tvořily součást diskuse o charakteru Charty (vedle Pitharta to byly texty Ladislava Hejdánka, Václava Havla, Josefa Vohryzka a jiných), velmi často narážíme na až úpěnlivou snahu nevyčleňovat se vůči mlčící společnosti, nepropadat pýše z vlastnictví pravdy, nezavírat se do elitního klubu mravných kazatelů. Z podstaty věci to však nemohlo být příliš jinak: cíle či spíše činnost Charty se podstatně rozcházela s „realistickými“ cíli a tužbami většiny společnosti. Ta se vyrovnávala s totalitní mocí po svém: zabydlováním se sice v nedostatkové, ale přece jen jistý konzumní komfort poskytující realitě režimu. Jeden z nejpronikavějších duchů Charty, Josef Vohryzek, to pojmenoval bez iluzí: „Oficiální ,kultura‘ nemá těmto ryzím konzumentům, kteří představují nejpočetnější složku společnosti, co říci. Myslím, že je užitečné si uvědomit, že Charta 77 je neoslovuje o nic více.“ Svůj skeptický, ale zcela realistický pohled nazvaný Úvaha uvnitř dobře zazátkované láhve zakončil takto: „Charta musí naznačenou situaci reflektovat a uvědomit si, že její role - a setrvání v ní - je o to důležitější, že to není role univerzální, ale dílčí - a že je nezástupná.“
K úplnému splynutí lidového odporu (či spíše znechucení s režimem) s Chartou došlo až v úplném finále, v listopadu roku 1989, kdy Charta v podobě, jakou si nesla po dlouhá léta, vlastně již neexistovala. Bylo to spojenectví krátkodobé a brzy si obě složky přestaly rozumět. Vzhledem k tomu, co předcházelo, zákonitě. A přesto je pravda, že role Charty byla nenahraditelná. Myslím si, že je to pravda i po třiceti letech. A možná bude tento prostý dějinný fakt zřejmější tím jasněji, čím více se ony dávné děje budou nořit do hlubin času.
[3] Týden: Landovský vzpomíná (07.01.2007, 20:14:00)
2. ledna 2007
To sú enem taková embéčka
Kamila Klausová
Šestý leden 1977 připadl na čtvrtek. Praha byla zasněžená, mírně mrzlo. V tehdy jinak poklidných čtvrtích Střešovice a Dejvice se kolem poledne udála divoká honička bílého saaba Pavla Landovského s vozy StB. Předznamenala zveřejnění Charty 77.

Ve stíhaném voze seděl vedle herce Pavla Landovského, který řídil, dramatik Václav Havel, vzadu pak spisovatel Ludvík Vaculík obložený zavazadly se závažným obsahem. Bylo v nich 242 obálek opatřených adresami prvních signatářů dosud nezveřejněné listiny, která požadovala, aby Československo dodržovalo mezinárodní úmluvy o lidských právech, jak se k tomu na podzim 1976 písemně zavázalo. „Obálky byly v takových modrotiskových taškách s dřevěným uchem, jaké se nosí na Moravě na trávu,“ vzpomíná milovník rychlých aut Pavel Landovský, který se s redaktory TÝDNE po třiceti letech vydává po tehdejší trase. Obálky s opisy Charty 77 měli rozeslat všem signatářům a originální podání odvézt do budovy právě zasedajícího Federálního shromáždění a na další oficiální místa.
Text, který v soukromí pražských bytů koncipoval v průběhu prosince 1976 Václav Havel, byl vytipovaným signatářům předkládán k podpisu kolem Vánoc. Akt podepsání měl podle Pavla Kohouta, autora názvu Charta 77, charakter „jakéhosi moderního úpisu krví“: každý signatář musel na zvláštní lístek formátu A5 vlastnoručně napsat jméno, adresu a text: „Souhlasím s prohlášením Charty 77 ze dne 1. 1. 1977 a připojuji se k němu.“ Tyto kartičky u sebe schovával Kohout v bytě na Hradčanském náměstí.
Šestý leden byl dnem, kdy měla být Charta oficiálně zveřejněna a její dosud utajovaný text rozeslán na adresy všech prvních signatářů, kterým byl předtím pouze předkládán ke čtení. „Byli jsme vlastně takoví Tři králové,“ říká Landovský.
O tom, že bude potřeba, aby řídil, se dověděl až 6. ledna ráno. „Věděl jsem, že se ten den má jet, ale bylo domluveno, že pojede Vašek Havel. On měl takový kristovský komplex, chtěl jet sám, nechtěl do toho nikoho tahat. Ráno mi ale zavolal, že má prošláplou spojku u mercedesu. Později se ukázalo, že mu někdo přeřezal brzdový a spojkový hadičky. Tak jsem skočil do auta a vyrazil jsem k němu,“ vzpomíná Landovský.
Pavel Landovský už „pro Chartu“ jezdil v prosinci, kdy s katolickým laikem Jiřím Němcem objížděl mimopražské katolické kruhy s žádostí o podporu rodícího se textu. Jeho dvoudveřový bílý Saab V4 s motorem Ford byl pořádně „nadupaný“ vůz, byť s mírně prorezlými dveřmi. Landovský s ním jezdil rallye Paleta vlasti. „Vyhandloval jsem ho s hercem Josefem Somrem, pro kterého ho bylo škoda. Jezdil s ním třicítkou,“ dodává.
Hodinu, kdy vyjížděl od svého bytu v činžáku v Mělnické ulici na Smíchově, si přesně nepamatuje. Zpráva StB o sledování Boháčka (krycí jméno zvolila StB podle filmu Utrpení mladého Boháčka z roku 1969, v němž Landovský hrál titulní roli) říká, že to bylo v 9.10. Před domem čekali již od 6.30.
„To jsem vůbec netušil. Já jim dám Boháčka,“ pronáší Pavel Landovský, když si poprvé pročítá zápis tajné policie o svém sledování toho dne. Záznam objevil v archivu ministerstva vnitra historik Petr Blažek teprve před rokem. StB podle všeho měla i přes odposlechy v bytech Pavla Kohouta a Ludvíka Vaculíka o vznikající Chartě jen mlhavé informace. „Přestože Prohlášení Charty 77 podepsalo několik tajných spolupracovníků StB, neměli vzhledem ke zvolenému způsobu sbírání podpisů k dispozici samotný text a neznali ani počet signatářů,“ uvádí Blažek. O převozu jakýchsi „textů“ se podle něho měla StB dovědět den předtím z odposlechu Kohoutova bytu.

Skrýš pro Chartu

Bílý saab s nic netušícím Pavlem Landovským vyráží přes náměstí Sovětských tankistů (dnešní náměstí Kinských), Holečkovou ulicí na Strahov a pokračuje přes Pohořelec do Střešovic k Havlovým. Na planině u strahovského stadionu musíme přibrzdit u jednoho stromu podél cesty: „Sem jsme to jednou v noci narvali s Vaškovým mercedesem. Pak mu to opravoval automobilový závodník Jirka Hák. Zrovna jako v den, kdy jsme jeli s Chartou,“ vzpomíná Landovský.
Václav s Olgou tehdy bydleli v předposledním vchodu řadového bloku obyčejně vypadající bytovky v ulici U Dejvického rybníčku. Landovský k nim - jak zapsal příslušník tajné policie soudruh Spurný - vešel v 9.25. O dvacet minut později Spurný zaznamenává, že do bílého saabu nastupují Václav Havel a Ludvík Vaculík. Landovský je odváží jen o pár stovek metrů dále - do ulice V Průhledu, kde bydlí o generaci starší překladatel Zdeněk Urbánek. Doma je ještě jeho dvacetiletá přítelkyně. StB zaznamenává, že Vaculík i Havel nesou do domu modrou sportovní tašku. Landovský musí ještě dojet „pro Chartu“ na Hradčanské náměstí ke Kohoutovi.
„On měl by t v mansardě nad švýcarským velvyslanectvím, tam estébáci nemohli chodit jako do chlíva. Kufřík s těmi originál podpisy Charty vytáhl z takové bedny na košťata, lopatky a hadry,“ popisuje Landovský.
Pavel Kohout ve své knize Kde je zakopán pes z konce 80. let popisuje skrýš důležitých písemností jako „neviditelný mrtvý prostor mezi kamenným schodištěm a mohutnou zdí“, do něhož spouštěl a vytahoval materiály „na rukojeti paraplat“. „Co píše Kohout, to není směrodatný. Jeho knížky spadají do resortu umění, kdežto já popisuju tvrdou skutečnost. Tyhle nejdůležitější lístečky byly u Kohouta v bedničce na čisticí prostředky,“ tvrdí Landovský. Když po pěti minutách od Kohouta odjížděl, všiml si rojení u arcibiskupského paláce. Bylo to poprvé, co zaregistroval nějaké sledování.
[4] pokrač.: (07.01.2007, 20:14:39)
Tříkrálová honička

„Přijel jsem k Urbánkovi a říkám: ,Pánové, před barákem stojí volha a v ní estébák.‘ A samozřejmě rebel Vaculík říká: ,Ty taky v každý volze vidíš hned fízla.‘ Všichni tam u Urbánka lepili obálky, až měli huby slepený. Když jsme po dvou hodinách vylezli na ulici, tak tu volhu ukazuju a Vaculík na to: ,To je nějakej strejc, kterej si čte.‘ Nastartoval jsem a ten strejc se za námi rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka. Vaculík ale furt tvrdil: ,No, to sú enem taková embéčka,‘“ říká Landovský.
V tuto chvíli začíná honička po klidných dejvických ulicích. Podle zápisu příslušníků StB bylo za pět minut dvanáct. „Pořádně jsem to osolil, nekoukal jsem nalevo ani napravo, pral jsem to brzda, plyn. Auto mělo náhon na přední kola. Nevnímal jsem nějaký semafory a normálně jsem jim ujel,“ popisuje herec. Na Evropskou třídu (tehdy Leninovu) se vyřítil z ulice Starodejvická, z ní pak zahnul doprava do ulice V Pískách, která vede nahoru vilovou čtvrtí Hanspaulka. Zpráva StB pouze suše konstatuje: „Pro riskantní jízdu BOHÁČKA nebyl jeho další směr jízdy zachycen.“ „Za hospodou Na Staré faře jsem to z hlavní ohnul doprava do ulice Na Fišerce. Tenkrát byl sníh, hlavní cesty byly protažený, ale ve vedlejších byly zmrzlý, tvrdý závěje. Dvě estébácký auta se tam srazily, ale styděli se za to, tak tu bouračku zapřeli,“ domnívá se Landovský. V ulici Na Šťáhlavce zastavil u poštovní schránky, která tam je dodnes, i když pochopitelně v modernějším provedení.
„Vašek Havel vyskočil z auta a začal cpát do poštovní schránky obálky pro chartisty. Dost jsem ho popoháněl. Stačil jich tam nastrkat asi čtyřicet, když jsem v zadním okénku uviděl jejich auta s třímetrovými anténami,“ vzpomíná Landovský.
Proto rychle pokračovali dolů na náměstí Na Santince, projeli kolem teologické fakulty, z Kolejní ulice se dostali na Leninovu třídu, kde zase hned zahnuli do Gymnasijní ulice. Tam byl podle zprávy tajné policie ve 12.15 „objekt spolu s VACULÍKEM a HAVLEM realizován OP“ (zatčen operativními pracovníky, pozn. red.). Pavel Kohout v memoárech vzpomíná, že zatčení se odehrávalo jen kousek od místa, kde před třiceti lety nesl svému národně socialistickému češtináři maturitní práci na téma „Proč jsem komunista“.

Dopadení v Gymnasijní ulici

„Proti nám se v jednosměrce vyřítilo auto. Chtěl jsem vycouvat, ale jejich auta nás zablokovala i zezadu. Byli jsme v pasti. Naštěstí čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem jsme měli čtyřicet svědků, který nám mohli dokázat, co jsme vezli. Během chvilky bylo v ulici asi osm aut, z nich se vyřítilo asi dvacet chlapů. Jak jsme tam seděli zalígrovaný, tak Havel poznamenal památnou větu: ,Tak to nám ten boj za lidský prrráva pěkně začíná.‘ Bušili na nás pěstmi, ukazovali na sklo průkazy. A Havel říká: ,Ti pánové budou asi oprrravdu od policie.‘ Odšpuntoval se a už jel, už ho táhli ven jako pytel, jen jsem viděl jeho podrážky. Pak vytáhli Vaculíka. Nacpali je do aut. Já jsem za volantem řval jako tur, že znám předpisy, že neopustím auto, dokud nezaparkuju a nezajistím vůz. Celý to natáčel nějaký jejich ,Visconti‘. Slyšel jsem, jak lidi, co šli kolem, říkali: ,Pojďte se podívat, pan Landovský už zase něco filmuje.‘“
Velitel zásahu nakonec přidělil Landovskému do auta příslušníka, který měl s pistolí v ruce dohlížet, aby jel v koloně policejních aut do Bartolomějské ulice na výslech. „,Ty vole, co jste provedli? Ty jsou nasraný, od dvou hodin v noci je pohotovost,‘ říkal mi po cestě.“
On osobně je přesvědčen, že zpráva o tom, že se na Tři krále v Praze chystá zveřejnění zásadního dokumentu, přišla „od francouzského fízla“ z Paříže.
Kromě toho, že 6. ledna měl být text Charty 77 předán do Federálního shromáždění, bylo domluveno, že 7. ledna vyjde prohlášení najednou ve čtyřech světových denících. Tuto akci organizoval Pavel Kohout. Jak uvádí v memoárech z roku 2005 To byl můj život??, text se dostal přes hranice s pomocí Ilony Drumm, Češky, která se vdala do Bavorska. Koncem prosince 1976 se v bytě Kohoutových čerstvě dokončený text naučila nazpaměť a v Německu jej pak „odrecitovala“ spřátelenému novináři Deutschlandfunku. Hans-Peter Riese se znal s Kohoutem z dob svého působení v ČSSR, odkud byl posléze vyhoštěn. Riese přesvědčil všechny šéfredaktory (britské Timesy, americký deník New York Times, německé Frankfurter Allgemeine Zeitung a pařížský Le Monde), aby text vyšel s datem 7. ledna. Přitom zapomněl, že Le Monde vychází již v předvečer. Zpráva o Chartě se tak dostala do západních večerních zpráv už 6. ledna.
O půlnoci první tři zadržené propustili. „Odvezl jsem Havla a Vaculíka domů a šli jsme spát. Ráno nás zase zatkli a pak už to všechno běželo jako na drátkách. Rok 1977 byl takový veselý, byl jsem pořád v pohybu. Kdyby to postihlo nějakého kluka z fabriky, na tom by se víc vyskákali. Já měl krytí, byl jsem známej,“ dodává Pavel Landovský, který začátkem roku 1979 podobně jako významná část chartistů odešel do Rakouska.
[5] dokument: PROHLÁŠENÍ CHARTY 77 (07.01.2007, 20:15:50)
[6] Neviditelný Pes: Charta (08.01.2007, 07:58:27)
[7] CIA: Charta 77 (08.01.2007, 12:43:16)
Americká instituce NSA připomněla Chartu 77 na svých stránkách
Washington - Americká badatelská instituce National Security Archive ve Washingtonu, jež se zabývá nejvýznamnějšími periodami studené války, připomněla 30. výročí vzniku Charty 77 rozsáhlým dokumentačním materiálem, zveřejněným na svých internetových stránkách. Pod názvem Mezníky prosazování Deklarace lidských práv v něm shrnuje genezi vzniku Charty, represe režimu proti signatářům a přináší i rozsáhlý obrazový a dokumentační materiál.

Na editaci materiálu pro NSA se podílel Vilém Prečan z Československého dokumentačního střediska v Praze. Kromě původních rukopisných návrhů textu Charty přinášejí stránky NSA faksimile originálních kartiček s podpisy vůdčích představitelů hnutí, zprávy tajné československé policie o sledování a denunciaci chartistů i oficiální prohlášení komunistického režimu odsuzující tuto občanskou aktivitu jako "zcela bezdůvodnou".

Prostřednictvím NSA jsou zpřístupněny rovněž dobové tajné zprávy americké rozvědky CIA pro americké ministerstvo zahraničí o činnosti Charty 77. K dispozici jsou i oficiální prohlášení tehdejších amerických představitelů k událostem v Československu, vybrané ze záznamů Kongresu a z dokumentů úřadu amerického prezidenta. Soubor doplňuje Prečanův komentář o dopadech Charty z roku 1978 a vzpomínky Václava Havla na Chartu z roku 1990.

Materiál je přístupný na internetové adrese

http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB213/index.htm

http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/index_view.php?id=229712
[8] Chartisté: Vyzvali mladé lidi, aby posílili politické strany (08.01.2007, 12:49:06)
Někteří bývalí chartisté by přivítali, kdyby se na české politické scéně objevila nová politická generace. Vyzvali mladé lidi, aby posílili politické strany, které jsou jim nejbližší, a napomohli tomuto procesu. Vyplývá to z prohlášení, které zaslal dramatik Pavel Kohout.

http://www.denik.cz/z_domova/chartiste070107.html

[9] československý lid: Anticharta (08.01.2007, 13:03:14)
[10] CIA: svodky k chartě (09.01.2007, 13:11:49)
Charta SSSR zatopí, věřila CIA

Mezi zveřejněnými dokumenty je i osmistránková hodnotící zpráva o Chartě, kterou v říjnu 1979 zpracoval pro americké ministerstvo zahraničí Úřad pro zpravodajství a výzkum (Bureau of Intelligence and Research).

Zpráva příliš optimisticky nevyznívá.

„Výhled do budoucna je bezútěšný. Existuje malá šance, že by snahy Charty vedly samy o sobě ke zlepšení stavu lidských práv v Československu,“ zní hodnocení. Na vině je především permanentní teror ze strany režimu, názorové neshody mezi chartisty a obtíže při získávání lidové podpory.

Dokument přesto Chartu 77 hodnotí vysoko. „Hnutí si zaslouží respekt, obdiv a sympatie pro svoji schopnost přežít a postavit se režimu,“ končí materiál.


http://lidovky.zpravy.cz/charta-sssr-zatopi-verila-cia-d2d-/ln_domov.asp?c=A070109_074151_ln_domov_hlm
[11] chartisti: dopis (17.01.2007, 20:30:04)
Charta 77

Při přátelském setkání nás několika z mnohých, kdo stáli před třiceti lety nablízku zrodu Charty 77, zdravíme všechny její signatáře i sympatizanty a myslíme přitom na ty, kteří jí pomohli učinit, čím se stala, ale sami se pádu totality nedočkali.

Jsme rádi, že se Česká republika dokázala rychle stát fungující demokracií, která se zařadila do všech struktur svobodného světa a pomáhá v něm aktivně bránit svobodu vlastní i jiných.

Vážíme si především členství v Evropské unii. Právě v čase vnitropolitických krizí osvědčuje svůj smysl, když přes vlastní dosud nevyřešené problémy zaručuje občanům všech zemí naplňování demokratických principů v nadnárodním měřítku.

Jednu z hlavních příčin naší současné politické situace vidíme v nedostatečném počtu členů zdejších politických stran – například dvakrát menším než v srovnatelném Rakousku – v nichž proto nemůže dozrát reprezentace odpovídající úrovni a potřebám země. Přimlouváme se proto, aby zejména mladí spoluobčané posílili vedle nestátních organizací a občanských spolků sobě nejbližší strany demokratického spektra a napomohli v nich vzniku nové generace českých politiků.

Těší nás uznání prezidenta Rakouské republiky Heinze Fischera, ministra zahraničí Spolkové republiky Německo Franka-Waltera Steinmeiera a dalších evropských osobností, které ve svých pozdravech zdůraznily, v čem je poselství Charty 77 stále aktuální: ve spojení občanů nejrůznějších názorů, kteří chtějí společně řešit základní problémy civilizace.

V Praze dne 6. ledna 2007

Ivan Klíma, Alexandr Kliment, Pavel Kohout, Pavel Landovský, Jelena Mašínová, Pavel Rychetský, Anna Šabatová, Oldřich Škácha, Milan Uhde, Petr Uhl, Ludvík Vaculík

tydenik a2
[12] Lukáš Rychetský: Krok k Chartě 77 (17.01.2007, 20:43:23)
Tydenik A2

V této rubrice se má novinářská činnost pranýřovat a podrobovat kritice. V případě mediálního reflektování Charty 77 to ale vypadá spíš na přešlapování autora, jenž s údivem i radostí zjistil, že novináři splnili svou úlohu až na výjimky takřka dokonale. Bude se tedy výjimečně i chválit.

Skutečným přešlapem byl především v této oblasti jen novoroční projev prezidenta Václava Klause, který Chartu ani nezmínil, jelikož by musel vzpomenout své vlastní mlčení nebo ji dle svého přesvědčení odsoudit kamsi do propadliště dějin. A to se oslavenci nedělá.

Určitě největší prostor Chartě věnovaly Lidové noviny formou několikerých zvláštních příloh, ale i uvnitř listu. Lepší dárek mohla Charta těžko dostat. Kritiku zaslouží snad jen podivný nápad zabrat celé tři strany jedné z příloh fotokopiemi podpisů prvních 242 signatářů ve zhola nečitelné podobě. V tomto případě se asi nemuselo plýtvat místem a stačil by odkaz na internetové stránky knihovny Libri prohibiti, kde si každý může podpisy prohlédnout, aniž by konkrétní signaturu musel hledat pod lupou.

V Právu se tolik textů nesešlo a ty hlavní výroční se vcelku pochopitelně ocitly na stranách literární přílohy Salon. Zde redakce zvolila ojedinělý způsob reflexe: oslovila dva mimopražské, poměrně neznámé chartisty a požádala je o vzpomínku i dnešní reflexi této občanské iniciativy. Nápad je to výborný, stále slyšíme o stejných chartistech, ale v Salonu jako by posloužil (v případě jednoho ze vzpomínajících Jiřího Kostúra) k cibulkovskému vyřizování účtů s těmi slavnějšími (především s Václavem Havlem). Škoda, celý příspěvek vyznívá ublíženě a občas zaslechneme i hlas z pavlače. Třeba když je Havlovi vytýkána „špatně maskovaná touha“ po Nobelově ceně nebo „samoživitelsky financovaná exprezidenstká kancelář“. Shazování Havla je oblíbený sport, teď se mu ale namísto bolševiků věnují Havlovi bývalí spolubojovníci, kteří nepochopili, že jsme nežili v prezidentském systému – a tak mu házejí na hřbet vinu třeba za vytěžené Libkovice či „vysoké částky odstupujícím příslušníkům StB“.

Text, který bychom mohli přirovnat k těm, jež vycházely v Rudém právu krátce po zveřejnění Charty, se nepřekvapivě objevil jen v komunistických Haló novinách. Napsal ho Václav Jumr. Závěrem snad jen jednu citaci: „Husák, sám oběť politických procesů 50. let, si zakládal na společenském konsenzu, ve vedení strany prosazoval racionální linii a měl (oprávněný) pocit, že se konsolidace společnosti (dnes opět hanlivě nazývaná normalizací) zdařila.“
[13] ČTK: Historie Charty 77 v datech (19.01.2007, 18:48:05)

Září 1976 - Během soudního procesu s mladými hudebníky kolem kapely The Plastic People of the Universe se začalo tvořit společenství usilující o lidská práva.

13. října 1976 - Ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) byly zveřejněny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem ČSSR podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily v platnost v březnu 1976.

10. prosince 1976 - První přípravná schůzka ke vzniku Charty 77. V bytě Jaroslava Kořána v Praze se kromě majitele bytu schůzky zúčastnili Václav Havel, Pavel Kohout, Václav Vendelín Komeda, Jiří Němec a Zdeněk Mlynář.

Do Vánoc 1976 se pak konaly ještě dvě přípravné schůzky.

1. ledna 1977 - Byl vydán Dokument číslo 1, který podepsalo 242 osob. Text dokumentu, který obsahoval Prohlášení Charty 77, byl předán třem západoevropským listům ke zveřejnění.

6. ledna 1977 - Začalo rozesílání Charty v ČSSR. Chartisté se v tento den snažili vhodit do schránek 242 obálek s textem Charty 77, tři obálky chtěli doručit osobně ČTK, Federálnímu shromáždění a vládě. Podařilo se však poslat pouze 40 obálek, zbytek jim na Hanspaulce zabavila Státní bezpečnost. Text Charty distribuovali Václav Havel, Ludvík Vaculík a jako řidič Pavel Landovský.

7. ledna 1977 - Zveřejnění Dokumentu číslo 1: francouzský list Le Monde jej přinesl v listu datovaném 7. ledna již 6. ledna odpoledne; dále dokument zveřejnily The Times a Frankfurter Allgemeine Zeitung.

- V Rudém právu se objevil první článek o Chartě a o jejích signatářích pod titulkem Čí je to zájem.

8. ledna 1977 - Text Prohlášení Charty 77 obdržel prezident republiky a generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák.

12. ledna 1977 - V Rudém právu vyšel článek Ztroskotanci a samozvanci, který charakterizoval signatáře jako "sluhy a agenty imperialismu, zaprodance, sionisty" a podobně.

13. ledna 1977 - Západní tisk zveřejnil hlavní body stížnosti, kterou podali Jiří Hájek, Václav Havel a Jan Patočka československým úřadům proti nezákonnému postupu policie proti signatářům Charty 77.

14. ledna 1977 - Zatčení Václava Havla a Jiřího Lederera.

17. ledna 1977 - V Paříži byl vytvořen Mezinárodní výbor na podporu zásad Charty 77 v Československu.

23. ledna 1977 - Gustáv Husák a Alois Indra se poprvé veřejně zmínili o Chartě 77; Husák ji označil za "pamflet proti socialistickému Československu".

26. ledna 1977 - Ministerstvo zahraničních věcí USA vydalo prohlášení, v němž vyslovuje zneklidnění nad způsobem, jimž československá vláda zachází se stoupenci lidských a občanských práv.

28. ledna 1977 - Do Národního divadla byli pozváni umělci, herci a jiné osobnosti známé z kulturního života. Na shromáždění přečetla herečka Jiřina Švorcová Provolání československých výborů uměleckých svazů Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, které vyjadřovalo loajalitu komunistickému režimu.

29. ledna 1977 - Zahraniční dopisovatelé v Praze i další novináři dostali obálku nadepsanou Mein Kampf za lidská práva, obsahující fotografie inkriminující soukromý život Ludvíka Vaculíka. Dvě fotografie otiskl týdeník Ahoj na sobotu. Tento dokument na zakázku StB vyrobila ČTK v celkovém počtu asi 3500 kusů.

31. ledna 1977 - Mluvčí Charty 77 Jiří Hájek a Jan Patočka (Václav Havel byl ve vězení) byli předvoláni na generální prokuraturu v Praze, kde jim bylo sděleno, že Charta 77 a činnost s ní spojena "jsou v rozporu s platnými československými zákony".

5. února 1977 - Rudé právo uveřejnilo úvodník Co jim nemůže vyjít.

8. února 1977 - Mluvčí Charty 77 oznámili, že odeslali Federálnímu shromáždění ČSSR dopis, ve kterém odmítají varování generální prokuratury, že Charta je protiústavní dokument.

3. listopadu 1992 - Charta 77 ukončila činnost na setkání mluvčích v Praze. Ve svém závěrečném prohlášení konstatovala, že dohrála svou historickou úlohu. Péčí o odkaz Charty 77 byli pověřeni Rudolf Battěk, Dana Němcová a Josef Vohryzek.

Autor: ČTK

http://www.ceskenoviny.cz/iso/prilohy/odposlechy/index_view.php?id=224442