[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Šmejdi z andrgraundu na filmovém plátně (Respekt)


2007-04-25, 7:46:00 • Alternativní kultura

Bez distribuce je underground

(Jan Gregor, Respekt, 1. dubna 2007)

Filmovou adaptaci Pelcova románu '...a bude hůř' jen tak snadno neuvidíte

V čítárně občanského sdružení Unijazz bylo minulé pondělí rušněji než jiné večery. Teprve třetí pražská a devátá česká projekce filmové adaptace kultovního románu českého undergroundu '...a bude hůř' od Jana Pelce se koná v útulném prostoru s několika stoly připomínajícím větší obývák. Před pár týdny se tenhle snímek na berlínském filmovém festivalu promítal čtyřikrát před stovkami diváků, na pražské promítání se víc než takových čtyřicet lidí nevejde.

Způsob distribuce filmového přepisu bestselleru, kterého se za posledních patnáct let prodalo na 120 tisíc kusů, je opravdu netradiční. Film se bude promítat z 16 mm kopie výhradně po hospodách, rockových klubech a festivalech. Například v dubnu bude po třináct večerů k vidění v alternativním holešovickém prostoru La Fabrika.

Báječná léta pod zemí

Nápad uvádět film výhradně mimo kina se zrodil v hlavě ostříleného producentského matadora Čestmíra Kopeckého. Plán popasovat se s Pelcovou předlohou měl už někdy na začátku 90. let, tehdy ale z projektu sešlo. O dobrých deset let později získal o látku zájem režisér Petr Nikolaev a dohodl se s Kopeckým na společném financování. Film byl po téměř tříletém shánění peněz natočen ve značně spartánských podmínkách. Tříapůlmilionový rozpočet by stačil leda tak na desetinu průměrného českého celovečerního filmu. Autoři proto vsadili z velké části na studentský štáb a na herecké naturščiky. Undergroundovou patinu dodává filmu také černobílý inverzní materiál, na který se běžně natáčelo už před čtyřiceti lety.

Nikolaev tvrdí, že je pro něj Pelcův román srdeční záležitostí. Je prý pro něj návratem do přelomu 70. a 80. let, kdy mu bylo dvacet a cítil podobný generační vztek jako Pelcovi outsideři. Někoho by mohlo zarazit, že má Nikolaev jako režisér na kontě zároveň adaptaci laskavé maloměšťácké rodinné ságy z normalizačního Československa Báječná léta pod psa (1997), kterou se ve filmu proslavil spisovatel Michal Viewegh – opravdu těžko si lze představit, že by si jeho autobiografický hrdina Kvido sedl s vlasatými floutky z Pelcova románu na pivo v hospodě za jeden stůl. Dnes Nikolaev říká, že pro něj byla práce na ...a bude hůř návratem k jeho opravdovým kořenům, do doby bouřlivých studií na FAMU.

Pelcův naturalistický příběh, který knižně poprvé vyšel v roce 1985 v západním Německu, vzbudil v polovině 80. let v Československu ostrou polemiku v samizdatovém časopise Vokno. Vyvolal nejen diskusi o samotném vymezení pojmu underground, ale i o vztahu domácích a exilových opozičních kruhů. Silné reakce vyvolal odsudek Pelcovy prózy levicovým filozofem Ivanem Svitákem, převzatý z Práva lidu: "Pozoruhodné je právě to, že autoři těchto vulgárností jsou nejen hrdi na svou vlastní stupiditu a jsou pyšni na absenci kultury, ale že povyšují svůj plevel na kulturní hodnotu," napsal Sviták na adresu Pelce v článku nazvaném 'Šmejd z andrgraundu'.

Na to reagoval Ivan Martin Jirous příspěvkem 'Jdi do hajzlu, sajrajte', v němž vyjádřil uspokojení, že "naštěstí o osudu undergroundu u nás již nerozhodne žádné skuhravé echo I. Svitáka ze zámoří". Jeho redakční kolega z Vokna Egon Bondy zase vyjádřil přesvědčení o výlučnosti generace, která pod jhem totalitního režimu trpěla více než jejich souputníci v demokratických zemích: "Je to umělecky zvládnutá výpověď o životě nepoměrně těžším, než si kdy dovedli představit všichni Kerouakové, Ginsbergové, Burroughsové a Bukowští."

Chlastání bez příkras

Generace dnešních dvacátníků, která v Unijazzu na pondělní projekci převažovala, si pamatuje život v reálném socialismu maximálně z pozice dítěte. Pozitivní reakce mladého publika ale dává tušit, že vzdor Olina a jeho kumpánů proti spořádanému životu v nesvobodné společnosti má nadčasový rozměr. Zástupci nakladatelství Maťa nabízejí čerstvé vydání knihy Jana Pelce (1957) s fotografiemi z natáčení a u rohového stolku u okna je u piva připraven podepisovat výtisky sám kmenový autor Mati a spoluautor scénáře. O filmu se ale příliš bavit nechce: "Film je vždycky jiný než knížka. Kdybych to natočil já, trvalo by to deset hodin."

Redukci dějových linií a postav filmu, který (jak tvůrci zdůrazňují) byl natočen pouze podle motivů druhého dílu Pelcovy trilogie s názvem Děti ráje, potvrzuje v úvodním slově organizátor projekce Zdeněk Kovář. A popisuje reakci jednoho z věrných fandů předlohy, který si po promítání na Malé Skále stěžoval, že ve snímku chybí některé jeho oblíbené postavy z knihy: "Tak jsme mu vysvětlili, ať si jde žádat do televize o grant na seriál."

Upřímně řečeno, je iluzorní předpokládat, že by Česká televize ochotně financovala seriál, který by (pokud by si udržel syrovost nynějšího filmu) nemohla do vysílání nasadit dříve než po dvaadvacáté hodině. Atmosféra marasmu husákovské normalizace je ve snímku vykreslena se vší autentičností. Ta přebíjí i mírné nedostatky ve výstavbě příběhu. Konec je překotný a vypomáhá si i takovou berličkou, jakou je dovyprávění dramatických osudů hrdinů vnitřním monologem Olina.

Ale chlastání do zavíračky na sekyru u bonzáckého hospodského, pití ironu a sexuální orgie ve vybydlených sklepech, zpívání vulgárních songů u táboráku, konflikty s žoviálním, otcovsky starostlivým policajtem a záblesky svobodného nadechnutí na rockové kalbě po fotbalovém turnaji se spřízněnou partou mániček – to je punková realita 70. let na industriálním severu bez jakýchkoli příkras.

Příběh depresivního putování životem bez cíle v prostředí panelákových krabic a siluet věčně kouřících komínů si člověk možná opravdu lépe než v kině vychutná za mírného chrčení šestnáctimilimetrové promítačky a silného praskání v reprobedně, díky němuž je občas špatně rozumět, co postavy na plátně zrovna říkají. V parafrázi na název proslulého knižního rozhovoru Jana Pelce s baskytaristou Plastic People of the Universe Mejlou Hlavsou by se chtělo říci: nejen bez ohňů, ale i bez klasické kinodistribuce je underground.

...a bude hůř, režie: Petr Nikolaev, česká premiéra: 3. března

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] Sviták: andergraund (25.04.2007, 10:08:12)
Ke konci této doby, v r. 1985, kdy jak o sobě sám tvrdí "trpěl" na zmíněných univerzitách, napadl v Právu lidu (4) spisovatele Jana Pelce za jeho román "Děti ráje", článkem "Šmejd z andrgraundu". Pro tento Svitákův pohled na underground jsou typické extramenty, střevní plyny, nadýmání, kanalizační závady a zápach. Rada dr. I. Svitáka: "Nechat šmejd v klidu hnít". Mějme na paměti, že v oné době se Sviták hlásil i k jakési podobě terminologicky rozkošatělého humanismu, a proto ten odpor ke všemu, "co z člověka vane", přesně v hesle těchto humanistů: "Vše lidské je mi cizí". V tomto duchu je tedy Svitákem Pelcovo dílo štítivě smetáno ze stolu. K jeho intelektuálním finesám pak patří i spojení výroku TGM, vysloveného kdysi v Českých Budějovicích: "Nebát se a nekrást!" s výrokem: "Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu", které použije demagogicky proti Dětem ráje. Neuvědomí si, že nikde v Pelcově románě není uvedeno, že by jeho hrdinové kradli. A onen jediný, který si založil rodinu, mentoruje podobně jako dr. Sviták. Dr. Sviták však knihu patrně nečetl celou, protože jinak by se musel zamyslet, jak se tento názor, tolik se kryjící s jeho vlastním, mohl v rámci kritizovaného "šmejdu" vůbec objevit.

Na jeho výpad se ozval hlavní protagonista českého undergroundu I. M. Jirous - Magor, který byl toho času na "prázdninách" mezi pobytem na "univerzitách" Bory, Ostrov, Valdice. Jeho článek, otištěný v samizdatovém časopise pro druhou kulturu Vokno, se jmenoval "Jdi do hajzlu sajrajte". Se skvělým postřehem v něm byla vystižena nejen Svitákova povýšenost nad tím, co on nazývá "andrgraundem", ale že pan profesor tomuto "šmejdu" není hoden zavázat ani tkaničku u bot. Článek končil optimistickou myšlenkou, že "naštěstí o osudu undergroundu u nás již nerozhodne žádné skuhravé echo I. Svitáka ze zámoří."

I na tomto případu sporu s undergroundem lze najít kořeny averze, o níž se zmiňuje již B. Denič a která má dvě stránky. Jednou z nich je záliba socialistických intelektuálů v hladce fungujících a dobře zorganizovaných plánech, které řídí experti, ne nepodobní jim samým. Druhou z nich je představa, že dostane-li se spotřebitelům nižších vrstev volnosti, nedokáží si vybrat to, co je pro ně dobré.

Autor: Vydra Luboš
Název: Svitákova cesta odnikud nikam
Zdroj: NN Ročník........: 0002/026 Str.: 008
Vyšlo: 01.01.1992 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1992
http://www.cibulka.net/nnoviny/nn1992/nn2692/obsah/12.htm
[2] Týden: Návrat mániček (26.04.2007, 21:58:27)
Návrat mániček

Týden 16.4. 2007

Když se filmová adaptace povede
Filmová verze románu ... a bude hůř naznačuje, co je potřeba k tomu, aby podle slavné knihy vznikl také dobrý film.

Ukazuje se, že ona metoda je podobná i u jiných povedených adaptací, ať jde o thrillery Alfreda Hitchcocka či žánrově i tematicky příbuznější Trainspotting. Neboli klíčové je porozumět náladě a převládajícímu pocitu z knihy a pak to vše přenést na plátno a předat třeba ve formě, která bude mít obsahově s předlohou společný jen zlomek. Režisér Petr Nikolaev se musel potýkat s tím, s čím se předtím popasoval jeho britský kolega Danny Boyle v případě Welshova Trainspottingu: valivým textem rozdrobeným do epizod, který nemá jasnou zápletku a který staví na (ve své době nepochybně šokujícím) jazykově i obsahově autentickém líčení života rebelující mládeže. Příběh Olina je do značné míry příběhem spisovatele Jana Pelce: jakmile Pelc nejzajímavější část svého života dovyprávěl, jako by neměl co říci dál; jeho následné knihy se krčí ve stínu prvotiny. Autentičnost v obsahu i formě byla tedy klíčová i pro filmovou verzi - a Nikolaev s kameramanem Divišem Markem se i proto v éře digitálních médií vrátili ke stařičkému šestnáctimilimetrovému černobílému formátu. Vzniká dojem, jako bychom se dívali na autentické záznamy koncertů, happeningů i obyčejných hospodských pijatyk " mániček" neboli rebelujících mladých, kteří se stylem života i vizáží radikálně vydělovali ze socialistické normy - a často za to tvrdě pykali v kriminálech, na policejních služebnách či alespoň v diagnostických či psychiatrických ústavech. Nikolaev si z knihy vybral epizody z prostřední části Děti ráje: a sleduje komunitu, která po svém a v českých normalizačních podmínkách napodobuje americké hippies. Kombinuje herce i neherce, vybírá si neobvyklé typy, kterým nechává dost prostoru k improvizaci. Spoléhá spíše na dojem a na atmosféru. Mladší generace, které nezažily dobu a nečetly knihu, asi nebudou některé pasáže " stíhat", protože Nikolaev nevysvětluje, proč byla za socialismu nezaměstnanost trestná a jak se máničky dostaly do blízkosti kriminálníků, nechá děj běžet velmi rychle. Některé zkratky a dějové skoky jsou sice obtížně srozumitelné i pro čtenáře knihy, výsledný dojem je přesto nanejvýš přesvědčivý: kdo ty časy pamatuje, zavzpomíná, jak to bylo dobrodružné a divoké, kdo ne, bude je vnímat jako drsně romantické. Když se to spojí s projekcí v hospodě, skoro to nemá chybu.

Pavel Mandys

Foto - www. filmabudehur. cz