[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Proč stále vlají pirátské vlajky (týdeník A2)


2007-09-23, 8:37:00 • Komentáře / názory
Piráti v době globalizace
(Felix Xaver, týdeník A2, 4. července 2007)


Piráti, korzáři, bukanýři či renegáti bývají někdy považováni za představenou hlídku obhájců nejrůznějších svobod, těžko myslitelných v jejich soudobých mateřských společnostech. Pirátské utopie, jak bývají jejich autonomní mikrospolečnosti nazývány, byly například tolerantní vůči homosexualitě více než tři století před tím, než se o ní začalo ve zvýšené míře hovořit v liberálních společnostech euroatlantického Západu. Jak souvisí středomořští či karibští piráti, existenčně závislí na parazitování na rodícím se námořním obchodu, se vztahem mezi produkcí a mocí? Jsou pirátské utopie slepým ramenem jak liberální, tak i marxistické společenské teorie? Jaká je dnešní možná inspirace jejich svobodnými společnostmi?



Johnny Depp nedávno předvedl, že zvládne opakovaně hrát piráta i ve vysloveně špatných filmech. Pirátskými utopiemi se v minulosti se zabývali z různých úhlů například William S. Burroughs, Peter L. Wilson ( aka Hakim Bey) nebo Peter Ludlow. Moje informace o pirátských společenstvech pocházejí od nich, z několika chlapeckých románů, dobrodružných filmů a z prvních dvou dílů zpatlané trilogie s Deppem. Zlatý věk pirátství chápu většinou v souvislosti s nastupujícím světovým tržním systémem jako jistou formu rezistence, která však byla na vznikající transkontinentální námořní dopravě bytostně závislá. Jak je známo, mezi jejich hlavní aktivity totiž patřilo přepadávání lodí, které kolonizátoři plnili kořistí z Nového světa. Zdá se, že řada pirátských osad postupně splynula s domorodým obyvatelstvem. Burroughs věnuje knihu ( Ohyzdný duch) pirátskému kapitánovi jménem Mission, jenž založil osadu na Madagaskaru. Jeho Libertaria, která bývá i v jiné literatuře dávána za příklad skutečné demokracie, se časem rozplynula v domorodé kmenové společnosti.
Osady typu Missionovy Libertarie, které se na omezenou dobu vyvázaly z formální kontroly státem, stojí za Beyovým konceptem Dočasné autonomní zóny. Bey chápe piráty právě především jako svobodu milující individua, která jsou schopna vynořit se prakticky z neznáma a pak zase zmizet. Jejich taktika nenadálé akce a bleskového zmizení pak ve zprostředkované rovině připomíná praktiky freetekno- soundsystémů ilegálního období rave parties a teknivalů. Různí autoři zmiňují pirátskou praxi přepadávání otrokářských lodí a osvobozování černých otroků. Další zmínky napovídají, že mezi piráty neexistovala ani rasová ani genderová segregace, příznačná pro tehdejší evropské námořní mocnosti. Piráti prý milovali hudbu a alkohol, jejich večírky byly pověstné a pro kocovinové indispozice byly často odkládány útoky. Při jedné obzvlášť bujaré akci pod sebou dokonce vyhodili do povětří vlastní loď ( kapitána Henryho Morgana u pobřeží Hispanioly v roce 1669). Hakim Bey v jedné z často diskutovaných pasáží své Dočasné autnonomní zóny píše o obsazení Rijeky ( italsky Fiume) Gabriellem d'Annunziem. Jeho Republiku Fiume pak Bey líčí jako poslední z pirátských utopií, jejímž základním principem byla hudba a večírek, který skončil spolu s republikou v momentě, kdy došlo víno.

Co však stojí za dnešní ohromnou popularitou pirátů, jejichž společenství ztělesňují většinu středostavovsky odsouzeníhodných vlastností ( např. nestřídmost, povalečství, nomádství)? Proč jsou vyprávěnky o pirátech nyní daleko populárnější než například zbojnické pověsti? Selský rozum napovídá, že velkou roli v oblíbenosti pirátských témat hraje exotičnost, jistý obdivný pocit k neznámému a neprobádanému, který je v současnosti, kdy i na nejzapadlejších koutech planety se lze připojit na GPS, čirou nostalgií. Jedni z nejobávanějších pirátů pocházeli tradičně z jižního pobřeží Středozemního moře, z dnešních přístavů Maroka, Alžírska a Tuniska. Námořní svatou válku, kterou vedli osmanští místodržící proti křesťanským mocnostem ze severního břehu, charakterizovalo zajímání protivníků do otroctví. Řada evropských otroků, která přijala islám, se stala " renegáty" ve službách sultána. Renegátská flexibilita v mnohém připomíná pružnost špičkových manažerů současnosti. Nejsou dobrodružné pirátské vyprávěnky náhodou návodem, jak se stát nomádským manažerem delokalizované nadnárodní firmy? Pirátské utopie však symbolizují spíše opak. Pakliže je špičkový manažer hedonistou, je to jeho soukromá věc, pro pirátskou utopii je však " užívání si" principem.

Pirátská ne- produkce je tedy spjatá s jistou revoltou proti hegemonii námořních velmocí, které si ve znamení rodícího se kapitalismu přisvojují právo pro sebe objevit a využít všechno, co jim umožní jejich technologická převaha. Manažerská ne- produkce naopak vychází z logiky pozdního kapitalismu, postfordismu, kdy produkce přísluší právě těm, kteří byli donedávna v technologicky podřízeném postavení. Moc tedy ani zde nesouvisí s produkcí, ale spíše s foucaultovským věděním. Protože pirátství lze hájit teoriemi založenými na ekonomickém determinismu jen těžko, musíme se zde vrátit k připomenutí jejich nejvýznamnějšího momentu, tedy hravě chaotickou a emotivní opozici vůči suchopárnému řádu, provázenou navíc oslavou každého večera, jako kdyby měl tento být večerem posledním. Ať teče rum!

Felix Xaver

Autor je doktorand FF UK a UPV v Montpellier

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: