[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Jan Keller: Volby a jiné karnevaly (Právo)


2008-10-19, 13:19:00 • Komentáře / názory
Rituály politiky
(Jan Keller, Salon, Pravo, 16. října 2008)


Sledujeme-li vývoj na české politické scéně, snadno bychom mohli podlehnout dojmu, že nejvyšším účelem politiky je směs přesně dávkovaného předvolebního kydání špíny na stranické soupeře spolu s povolebním hledáním kompromitujících důkazů na členy své vlastní strany. Čištění Augiášova chléva a jeho opětné zavážení pečlivě skladovaným hnojem spotřebovává stále větší část energie našich volených zástupců. Je třeba zbavit se prvého dojmu, důkladně si zacpat nos a snažit se proniknout hlouběji do tajů moderní politiky, této tajemné laboratoře, v níž ti nejpovolanější pracují na příchodu našeho společného blaha.
Kdesi hluboko pod krajně nevábným povrchem se skrývá jedinečný obsah. Pokud se dobereme až na samotné dno politiky rádoby vyspělé společnosti, odhalíme tam prastarou vrstvu archaických rituálů, které tak fascinují badatele zabývající se společnostmi ze všech nejméně vyspělými.
Jak fungují rituály

Četné spory, jimiž je naplněn vývoj kulturní antropologie a příbuzných disciplín, ukazují, jak riskantní je snažit se mluvit za ty, kdo kdysi dávno provozovali své tajemné rituály, a spekulovat, co je k tomu vedlo. Přesto nelze přehlédnout, že v nejrůznějších rituálních činnostech se stále znovu opakují tytéž motivy.
Prvním a jedním z nejhlubších je prvek zpochybnění existujícího řádu. Naši předkové tonuli v hluboké nejistotě ohledně toho, zda i napřesrok bude dostatek lovné zvěře, zda se dostaví hojná úroda, zda vůdce kmene nezeslábne a bude ještě schopen přepadat kmeny ostatní a čelit jejich útokům. Odtud význam kalendářních rituálů, které měly zaručit, že i napřesrok se bude dařit alespoň tak dobře jako letos.
Další vrstva rituálního jednání byla spojena s nejistotou, která doprovází životní cyklus každého jednotlivce. V průběhu dospívání a stárnutí opouští každý svoji dosavadní skupinu a stává se členem skupin nových. Kritickou fázi představuje údobí, kdy do bývalé skupiny již nepatří, členem nové se však ještě nestal. Iniciační rituály zmírňovaly nejistotu toho, kdo momentálně nikam nepatřil.
Dalším opakujícím se motivem rituálů je vykonání oběti. Sloužilo buďto k navázání kontaktu se silami dobra, bez nichž nebylo možno v žádném počínání uspět, anebo k potrestání sil zla, které úspěchu bránily.
A konečně se pravidelně opakuje motiv rituálního převrácení řádu. Mívá podobu nestřídmých hostin, výstředních karnevalů, divokých saturnálií. V jejich průběhu dochází k symbolickému převrácení rolí – sluhové poroučejí mocným, otroci se vysmívají svým pánům a po vymezenou dobu jsou překračována všechna obvyklá tabu. Cílem těchto svátků je revitalizace sociálního uspořádání, které se v průběhu minulého cyklu dokonale opotřebovalo.
Každá ze zmíněných nejistot vyvolává hluboký pocit úzkosti a viny u těch, kdo jsou jí vystaveni. V případě nejistoty spjaté s kalendářními cykly pocit viny za to, že nedokážou předjímat budoucí vývoj pro ně životně důležitých věcí. Vpřípadě životních přechodů vinu za to, že v jisté fázi nepatří do žádné z uznávaných skupin a kategorií. V případě nenadálé pohromy pak vinu za to, že byli postiženi a poskvrněni silami zla.
Má-li být opět nastolena víra v řád, je nutno odčinit vinu příslušnou obětí. Touto obětí budou zavázány síly, které mohou garantovat správný vývoj kosmických událostí, bude jí usnadněn přechod do vyššího stadia v rámci životního cyklu a budou jí potrestány síly zla, které nás fatálně ohrozily.
Žijeme v moderní společnosti. Prastaré rituály však jen zdánlivě zanikly spolu s dobou archaickou a tradiční. Skryti za rouškou nástupu nových technologií, vyměnili šamani příliš staromódní třásně na svém obleku za mnohem slušivější kravaty. Tance, které s každou novou sezónou s velkou vervou provozují snímáni okem nejmodernější digitální přenosové techniky, zůstávají však až překvapivě neměnné.

Kalendářní rituály růstu


Hovoří-li politici o prosperitě, kterou nám oni a jejich strana garantují, je to podobné, jako když kdysi šamani ujišťovali, že svými tajemnými kouzly dokážou přivodit hojnost úrody a bohatý lov.
Růst ekonomiky má jistě svůj význam hospodářský. To však není ani zdaleka to nejdůležitější. Jeho hlavní poselství je povahy čistě rituální. Ekonomický růst je jedinou zárukou toho, že nedojde k naprostému kolapsu, k trvalému zatmění, že se nebe v šílené křeči zadluženosti nezhroutí a s pekelným rachotem nesesype na naše hlavy.
Dosahované tempo růstu není jen známkou toho, že země se těší nejvyšší možné přízni tajemných bohů trhu, kynoucích nám významně svou neviditelnou rukou. Je vysvobozením z vyhublých pařátů, které po nás odevšad natahuje přízrak krize a stagnace. Je známkou toho, že patříme mezi vyvolené, kteří kráčejí cestou hospodářského oživení po pěšině vedoucí ke konzumní spáse. Ať již semknuti v hloučku za Václavem Klausem či jeho věrným druhem a dvojníkem Janem Švejnarem, postupujeme za věčným světlem prosperity, zatímco všude kolem nás padají do hlubin prokletí ti méně flexibilní, méně tržně bohabojní, méně konkurenceschopní.
Proč naši pravicoví politici neustále citují Friedricha Augusta von Hayek, Miltona Friedmana a další polobohy? Určitě ne kvůli tomu, že by snad v jejich spisech bylo možno nalézt návod, jak se vyhnout hospodářské krizi a jak zabránit nepředvídatelnému vývoji směnných kurzů. K těm, které tak úpěnlivě vzývají, jsou puzeni stejnými silami, jež Mircea Eliade nalézá přímo v základech mytologického myšlení. Každý mýtus nám slouží jako vzor a návod. Zpravuje nás o tom, jak kdysi dávno ustanovili pořádek samotní bohové a jak je tedy třeba provádět věci dodnes.
Božské pravzory, jež dnešní epigoni ve svých rituálech napodobují, jim spolehlivě pomáhají překonat pochybnosti o tom, co je třeba udělat a jak je zapotřebí se ve které situaci zachovat. Rituály tohoto druhu tak slouží jako periodicky aktualizované ujištění, že naši ekonomičtí experti dodnes nezapomněli trasu cesty, po které kráčeli kdysi dávno jejich bohové. Poselství je to natolik vznešené, že ani příliš nevadí, že s fungováním skutečné ekonomiky příliš společného nemá.

Teorie modernizace jako přechodový rituál


Zhruba před sto lety studoval Arnold van Gennep rituály, které doprovázejí narození člověka, jeho vstup do dospělosti, zásnuby, sňatek, těhotenství, otcovství a smrt. Zjistil přitom, že všechny mají podobnou strukturu. Jejich prvá fáze symbolizuje odloučení od skupiny, do které člověk dosud náležel, druhá je fáze pomezní, jež vyjadřuje stav dočasné, přechodové bezprizornosti. Následuje třetí a poslední fáze, v ní je daný jedinec opět pevně integrován do nového řádu.
Úlohou rituálů přechodu, konstatuje van Gennep, „je vytvořit jakýsi symbolický most, řetěz, pouto, zkrátka usnadnit změnu stavu bez velkých společenských otřesů nebo náhlých přeryvů v individuálním i kolektivním životě“.
Může být užitečné zahloubat se do života našich dávných předků, chceme-li pochopit jednání dnešních reformátorů a zvěstovatelů modernizace.
Součástí každého přechodového obřadu je nutnost vydržet po jistý čas určitou ritualizovanou formu utrpení. Tato oběť je součástí odloučení od starého řádu a vpravení se do nových poměrů. Zároveň je požadovaná oběť zárukou toho, že minulost bude spolehlivě oddělena mezerou, přes kterou už nikdy nebude možno přejít zpátky.
Utrpení, jímž je nutno v přechodné fázi projít, má usnadnit definitivní odloučení od minulosti a slouží k přijetí do budoucího stavu. Cílem je, aby novic symbolicky zemřel, zapomněl na svoji předchozí osobnost a stal se někým jiným, lepším.
Je vcelku jedno, jaký obraz o budoucnosti nám předkládají dnešní šamani modernizace. Důležité je, že nás ve jménu něčeho vyššího vyzývají k utahování opasků, k opatřením, která budou bolet, prostě k obětem, bez jejichž vykonání bychom si vzestup do nového stadia neza -sloužili. Uvízli bychom zcela bez opory kdesi na půli cesty, kdesi v zemi nikoho.
V pomezním období už neplatí staré zákony a ještě nejsou zažité zákony nové. Je to jakási doba vně zákona, a tedy doba nebezpečná. Teorie modernizace mají ospravedlnit destrukci vládnoucí v přechodném období právě důrazem na zrod nového a vyššího řádu.
Proto není důležité, jak je nám nový řád v dané době líčen. Podstatné je, aby cesta za ním byla prezentována jako trnitý vzestup z méně dokonalého stadia k vyššímu.
Pokud tomu uvěříme, pomáhá to redukovat nejistoty a obavy, jež jsou vždy s fází přechodu spjaty.
Modernizační teorie právě tento úkol plní tím, jak zdůrazňují žádoucnost změny tváří v tvář strádání doprovázející přelomové období. Zvláště sociálnědemokratická představa modernizovaného sociálního státu vykazuje všechny rysy toho nejryzejšího, tedy nejprimitivnějšího přechodového rituálu. Oběti v podobě většího úsilí, vyšší míry flexibilizace, nižších platů a delší práce, to vše doprovází přechodnou fázi přiškrcení sociálního státu, ze které posléze vyroste blahobyt pro všechny. Řada politiků zprava i zleva je připravena bít se za tento ideál až do poslední koruny daňových poplatníků.

Obětní rituály neoliberálů


Prosperita, která na nás téměř zaručeně čeká, nespadne z nebe sama od sebe. Pokud by ani utahování opasků nepomohlo a blahobyt se stále nedostavoval, je to jen důkazem toho, že nebyly vymýceny nečisté síly, které nám prosperitu nepřejí. Je nutno tyto síly ztrestat a cesta do globalizovaného nebe se otevře dokořán.
Na naprosto ideální model obětování má patent politika pravicová.
Pravice vymyslela způsob, jak najít obětního beránka, který by na sebe vzal všechny hříchy bankéřů a velkých nadnárodních firem. Jde o firmy, které nemají zájem zaměstnávat lidi dlouhodobě. V podmínkách globalizace se mohou kdykoliv a kdekoliv poohlédnout po někom lacinějším.
Pravicová politika dokáže přenést vinu za přelétavost firem na zaměstnance. Slouží k tomu rituály takzvaných „aktivizačních opatření“. Fungují tím způsobem, že ekonomický tlak, který je ve skutečnosti stupňován kvůli nemravnému zvyšování zisků nad jakoukoliv mez, je vydáván za vysoce mravné tažení proti lenosti.
Zatímco v případě nejvyšších majetkových skupin pravověrného neoliberála ani nenapadne pídit se po tom, jak ke svému majetku kdo přišel, u lidí nemajetných urputně hledá, čím se provinili ti, kdo nic nemají. Jsou buďto málo vzdělaní, anebo málo pracovití. Buďto si příliš užívají (na rozdíl od těch bohatých), anebo čerpají zbytečně velké sociální dávky. Jsou prostě zoufale pohodlní a žalostně málo flexibilní (ohební).
Všechny tyto své viny mohou smýt jedině tím, že vezmou za vděk mizerně placenou prací. Součástí jejich pokání je vděčnost, s níž tuto náhražku práce a tuto karikaturu mzdy přijmou.
Když je ve prospěch pana Tlustého obětován občan Tenký, vyřeší se tím hravě všechny problémy sociálního státu. Ten, komu už našli práci, nepotřebuje žádné sociální zajištění. A ten, kdo stále ještě práci nemá, si žádné sociální zajištění nezaslouží. Obětní beránek má, co chtěl. Ti, kdo nejvíce doplácejí na poměry v globalizované ekonomice, ponesou na sobě už stále cejch lenosti, neschopnosti, nepřizpůsobivosti. Navíc jsou – jako každý beránek – krajně nebezpeční. Nesou vinu nejen za svoji bídu, ale i za nízkou konkurenceschopnost celé země. Kde už bez nich ti skutečně bohatí dnes mohli být.
Tato forma rituálů má pro celou společnost nejen morálně očistnou funkci, ale je navíc velmi praktická. Když snižování daní bohatým vyprazdňuje veřejné kasy, takže ani na úklid obcí už nejsou peníze, mohou si obětní beránci svoji vinu alespoň částečně odpracovat. Bezplatná práce pro obec jim zvedne dvoutisícovou almužnu měsíčně o plných jedenáct set korun. Tak to aspoň navrhuje ministr práce a sociálních věcí, uznávaný expert na hledání obětních beránků Petr Nečas.

Volby a jiné karnevaly


Nepřehlédnutelný případ rituálů představují nevázané svátky a slavnosti, v jejichž průběhu si vládci a ovládaní vyměňují role. Po svátcích jsou pak otroci potrestáni, jejich páni se opět ujmou vlády a vše zapadne do starých osvědčených kolejí.
James Frazer vysvětloval povahu těchto podivných svátků poukazem na roli náhradníků obětovaných za vládce v rámci koloběhu smrti a znovuzrození. Roger Caillois zase považoval chaos karnevalů za pečlivě inscenovaný pokus o nápodobu bájného období prvotního chaosu, jež stálo podle řady mytologií kdesi dávno na samotném počátku světa. Skotský antropolog Victor Turner hovoří o rituálech statusové inverze.
V tomto periodicky se opakujícím výjimečném období si slabí nasazují masku vládnoucích a agresivních, zatímco silní jsou vybaveni maskou poníženosti a pasivity. V této pozici mocní pokorně přijímají rány, které jsou jinak zvyklí rozdávat. To, co si za pár dnů nejistoty mocní vytrpí, smývá jejich vinu a oni mohou i nadále vládnout tak, jako vládli dříve.
Jak si v této souvislosti nevzpomenout na rituály, ve které se tak snadno mění jinak úctyhodný princip demokratických voleb. V den voleb je volič pánem. Ti, kdo mu po léta vládli, se pár dnů před volbami proměňují v nejpokornějšího sluhu. Vystupují na pódiích, recitují a mazlí se s dětmi. Vaří guláš, čepují pivo a rozdávají pestrobarevné balónky a cukroví. Někdy dokonce – tak jako kandidáti zelených na severní Moravě – zatančí v žertovném rytmu hip hopu.
Zatímco se páni takto pitvoří a šaškují, lid obecný jim může spílat, pošklebovat se jim, anebo jim může klást otázky, ke kterým jindy jaksi nemá příležitost. Když pak velký svátek skončí, barvy jsou smyty a masky zahrabány. Vše se vrací do starých kolejí.

Na rituálech tohoto typu není podstatné to, že poddaní a páni si vyměňují role, takže ti první mohou dočasně poroučet a vládnout těm druhým. Mnohem podstatnější je skutečnost, že ten, kdo je (třeba jen přechodně a napůl komicky) uznán za pána, má právo kárat a trestat ty, kdo se ocitli v roli podřízených. Sugeruje se tím, že hierarchie je věčná a že vůbec nezávisí na tom, kdo v ní konkrétně zaujímá nakolik vysokou pozici. Ten, kdo je momentálně nahoře, má povinnost vládnout a trestat, stejně tak jako ti dole mají povinnost mlčet a poslouchat. Právě tím potvrzují rituály statusové inverze existující řád zdaleka nejúčinněji. „Tím, že povyšují ty, kdo jsou dole, a tím, že ponižují ty, kdo bývají nahoře, jen potvrzují princip hierarchie,“ konstatuje Victor Turner.
Volby, které by měly být nejvyšším výrazem rovnosti všech občanů, se tak proměňují v karikaturu hry na vládce a ovládané, jejíž další známé dějství započne hned vzápětí po sečtení volebních lístků.

Namísto happy endu


Moderní politika zcela rutinně rozehrává celou bohatou škálu těch nejprimitivnějších archaických rituálů. Náboženství růstu Růstu, jak to trefně pojmenovává Václav Bělohradský, funguje po dle všech pravidel kalendářních rituálů. Víře ve spásnost materiálního růstu jsou ve velkém obětovány neobnovitelné zdroje a mohutný oblak z obětních ohňů se vznáší k nebesům v podobě příspěvku ke klimatickým změnám. Této víře jsou obětovány celé kusy krajiny. Zaživa jsou znehybněny pod tlustými vrstvami asfaltu a betonu. Živá krajina je umrtvena, aby se ve jménu rostoucí prosperity a mobility stala obětištěm jatek silničního provozu. V laboratořích jsou po stovkách a tisících mučeni živí tvorové – mlčky trpící oběti pokroku vědy a kosmetického průmyslu. Oběť nejvyšší představují lidské zdroje odborně tvarované do podoby, která je z hlediska potřeb růstu ta nejpříhodnější.
Jelikož v zásadě stejné rituály růstu provozuje levice i pravice, mění se v obyčejný rituál bohužel také samotné volby. Poté, co jsou barvy politických stran opět smyty a předvolební sliby zahrabány někam hluboko do nepaměti, vrací se vše opět do normálních kolejí, tak jako tomu bylo vždy po skončení svátečních karnevalů.
Rituály byly odpradávna způsobem, jak mírnit úzkosti a strachy vyvolané nejistotou, aniž by se jakkoliv zasahovalo do příčin a zdrojů této nejistoty. Sloužily tak k manipulaci s lidmi. Nejinak je tomu i v případě rituálů politických.
Když dnes nejvyšší šamani konstatují, že politika se vyprazdňuje, ani si neuvědomují, jak hlubokou mají pravdu. Dát nový obsah politice by znamenalo přestat slepě věřit v blahodárnost růstu Růstu, ve spásnost modernizace a ve smysluplnost obětí, které činí vždy jen ti, jež bývá nejsnazší obětovat. Mohou však šamani překročit svůj stín?

***
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: