[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Robert Fisk o Blízkém východě i poslušných novinářích (Právo)


2009-01-17, 14:57:00 • Média
Robert Fisk Robert Fisk: Jsem na straně obětí
(Břetislav Tureček, Právo – Salon, 15. ledna 2009)

ROBERT FISK (1946) – britský novinář, pracuje více než třicet let na Blízkém východě. Za sídlo si zvolil Bejrút, kde trvale žije. Zprvu byl zpravodajem londýnských The Times, v roce 1979 přešel do konkurenčního listu The Independent. Podával svědectví o občanském konfliktu v Libanonu, revoluci v Íránu, válce v Iráku a dalších přelomových událostech. Je držitelem řady prestižních ocenění, i konkurence oceňuje jeho hluboké znalosti a smysl pro detail. Zároveň ale vyvolává kontroverze – mnoho lidí například po 11. září 2001 kritizovalo jeho výzvu, že by Západ měl analyzovat pohnutky teroristických útoků a zabývat se tím, zda si nenávist muslimů sám nezpůsobuje svým počínáním na Blízkém východě.
* Velmi často kritizujete práci novinářů, kteří se zabývají Blízkým východem. Pokud tu práci dělají opravdu tak špatně, co je jejich největším prohřeškem?

Vidím tři základní problémy. Zaprvé západní novináři, a zejména ti američtí, mají naprosto nezdravý vztah s vládnoucí mocí. Nechtějí ji s ničím konfrontovat, vystavovat tvrdým otázkám, raději se k ní přimknou a vyhřívají se v jejím kožichu. Ne že bych vám to doporučoval – stačí se ale podívat na tiskové konference v Bílém domě ve Washingtonu. Novináři se hlásí: Pane prezidente, pane prezidente! A on nebo jeho mluvčí blahosklonně vyvolává: Ano, Barbaro! Ano, Martho! Stále více novinářů si prostě myslí, že čím blíže jsou k moci, tím více vědí. Ve skutečnosti ale čím blíže k moci jsou, tím více jsou využíváni. Je to samé „Prezident řekl“ nebo „Premiér řekl“, „Podle bezpečnostních zdrojů“… Přestáváme ale být reportéři, kteří by měli moc kontrolovat. Pokud jsou média takto poslušná, pak vlastně ani vlády nepotřebují cenzuru.

* Takže tvrdíte, že novináři jen posílají dál stanoviska vládnoucí skupiny?


Ano. I válku pak novináři prezentují tak, jak si přejí mocní. Mám výmluvný příklad z Iráku roku 2003. Do Bagdádu přijel štáb katarské televize al-Džazíra. Vraceli se z Basry s mimořádně znepokojujícími videonahrávkami. V nemocnici tam natáčeli spoustu ošklivě zraněných žen, dětí, ale samozřejmě také iráckých vojáků, které zasáhla britská dělostřelecká palba. Ženy s vyraženýma očima, děti s vyhřezlými vnitřnostmi – zkrátka děsivé. Technici al-Džazíry to začali přes satelit posílat do výměnné sítě, do londýnského ústředí agentury Reuters. A najednou se z Londýna ozval anglický hlas: „Přestaňte to posílat, tohle stejně nemůžeme žádné televizi nabízet, na tohle se nemůže nikdo při jídle dívat.“ Ti chlapíci z al-Džazíry – byli to dva Libanonci a Syřan – se ale nedali. Říkali: „Neblázněte, vrátili jsme se z Basry, kam se nikdo nedostane, podívejte, co se tam děje!“ A posílali to dál. Londýnský hlas se tedy vrátil a říká jim: „To nejde, to je obscénní, to je pornografie. Nemůžeme to odvysílat, musíme mít úctu k mrtvým a zraněným.“ Takže my jsme neměli k těm lidem respekt, když žili, neměli jsme k nim respekt, když jsme je bombardovali. Ale najednou se staneme uctivými, když jsme je rozsekali na kusy. A k tomu jsme se dostali od argumentu, že by se někdo mohl pozvracet u oběda. Podstata samozřejmě byla úplně jiná: zatajit před lidmi, jak ta válka ve skutečnosti vypadala. I vlivné televize prostě drží basu s lidmi u moci.

* Jaké další výtky máte? Mluvil jste o třech problémech…


Klasická poučka o novinářské objektivitě říká, že kde je nějaký spor, polovina článku musí dát prostor jedné straně, druhá část protistraně. To je ale pěkný nesmysl. Když píšete o fotbalovém zápase v Praze nebo o sporu o trasu nové dálnice, budiž. Blízký východ ale není fotbalový zápas. Je to jedná velká humanitární tragédie. A my musíme být objektivní na straně těch, kdo trpí.

* A vyváženost? Podívejte, kdybyste v 19. století psal o otrokářství, věnoval byste snad půlku článku tomu, co vypráví kapitán otrokářské lodi? Těžko – mluvil byste s otroky. Kdybyste byl u osvobozování nacistických vyhlazovacích táborů v Polsku, šel byste snad za esesáckým mluvčím? Nikoli – vaše morální rozhodnutí by přeci bylo psát o lidech, kteří tam trpěli.


V roce 2001 jsem byl v Jeruzalémě, když se palestinský sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu v pizzerii Sbarro. Viděl, že tam jsou děti, přesto šel vraždit a mrzačit. Hned jsem tam běžel – a myslíte, že jsem se snad šel ptát mluvčího Islámského džihádu, proč to udělali? A naopak, když tady v Bejrútu v září 1982 křesťanské milice zmasakrovaly stovky palestinských uprchlíků v táborech Sabra a Šátílá, měl jsem snad vyhradit polovinu článku stanovisku izraelské armády, která tam své křesťanské spojence pustila? Ne – mluvil jsem s oběťmi a psal o válečném zločinu. Někdy jdu na večeři s americkými kolegy z Los Angeles Times nebo The New York Times. Mají ohromné množství zkušeností a znalostí. Když pak ale druhý den otevřu ty jejich noviny, vidím sterilní, nic neříkající nudu. Oni prostě nemají dovoleno psát, o čem jsou přesvědčeni, že je pravda.

* Kdo jim v tom brání?


To souvisí s třetím velkým problémem zpravodajství z Blízkého východu. Tím je obrovský tlak lidí a skupin, kteří tvrdí, že podporují Izrael – i když si mimochodem nejsem jistý, že Izrael o tyto lidi stojí, že si mnohem lépe neporadí sám. Zejména ve Spojených státech tyto lobbistické skupiny očerňují noviny nebo jednotlivé reportéry, kteří kritizují Izrael. Obviňují je z antisemitismu, a to je prostě skandální. Mně když někdo řekne, že jsem antisemita, protože píšu něco kritického o Izraeli, pošle mu můj právník poprvé varování, podruhé už by to bylo na soud. VAmerice se toho nařčení ale novináři bojí. Jsou jak vystrašení králíci – jakmile na ně tahle lobby údajných přátel Izraele udeří, hned říkají: Já to tak nemyslel, to se moc omluvám. A tak se dostáváme do situace, kdy izraelská zeď, která je vyšší a delší než byla ta berlínská, se nazývá „plot“ nebo „bezpečnostní bariéra“. Když máte židovskou kolonii určenou výhradně pro Židy na arabské půdě, říká se tomu osada nebo čtvrť. A z Palestinců, kteří se proti stavbě té zdi brání třeba házením kamení, to dělá zvířata. Barbary, kteří útočí na Izrael úplně bez příčiny, kvůli malichernému sporu o pozemek.

* Nemá ale pravdu Izrael, když třeba říká: „Zabijeme-li nechtěně několik palestinských civilistů, když míříme na teroristy, nezůstane na nás nit suchá. Když ale Palestinci průběžně po celý rok zabíjejí jednoho dva Izraelce, nikdy si toho nevšimne.“


Když byla válka v Bosně, Západ a západní média se shodovaly, že špíny a zločinů se v té válce dopouštějí všichni, ale že hlavní obětí jsou bosenští Muslimové. Totéž říkal i Izrael. Proč tedy stejný přístup neuplatnit i v Gaze nebo na Západním břehu Jordánu? Pokud Palestinci mají mnohem více mrtvých než Izraelci, proč by se o tom nemohlo mluvit? To je přeci naprosto důležitý argument a není možné ho najednou zpochybňovat jen proto, že mluví v neprospěch Izraele. Kdybych řekl, že turecká genocida Arménů byla mnohem horší než nacistické vyhlazování Židů, Izraelci a židovské organizace by se okamžitě – a oprávněně – ozvali: „Počkej, Roberte, to máš asi špatná čísla! Zabitých Arménů bylo jen jeden a půl miliónu, zatímco Židů šest miliónů.“ Není tedy možné jednou čísla používat jako klíčový argument a vzápětí tvrdit, že nějaké číselné poměry vlastně nehrají roli.

* V Izraeli jsou novináři, kteří na útlak Palestinců i třeba brutalitu armády na okupovaných územích často poukazují. Nemáte ale pocit, že jsou spíš na okraji novinářského spektra?


To rozhodně odmítám. Třeba Amira Hasová z deníku Ha’arec píše o údělu Palestinců velmi často. Je tedy na okraji? A co její kolega z Ha’arecu Gideon Levy se svými články o surovosti vojáků a podobných věcech? Také je na okraji? A co autor knihy Etnické čistky Palestinců Ilan Pappe? To je zase okrajový profesor? Jak daleko ale chcete jít? To by za chvíli byla na okraji pěkná armáda žurnalistů! Není přeci možné o špičkových a poctivých reportérech, kteří se nebojí, říkat, že jsou na okraji, jen proto, že nejdou s hlavním proudem. Není možné říkat, že když patříš k menšině, nepočítáš se. S tímhle hlediskem by to byl konec poctivé novinařiny. VAmerice je třeba „na okraji“ špičkový reportér Seymour Hersh. V „hlavním proudu“ je naopak Thomas Friedman z The New York Times, který vydává rozmáchlé knihy o civilizaci a který si účtuje pětašedesát tisíc dolarů za přednášku. To snad má být špička novinařiny? Mimochodem, je velmi zajímavé, že izraelské noviny mohou psát věci, které třeba právě The New York Times psát nemohou. Zároveň ale platí, že i v Izraeli se většina médií snaží kolem dění v Gaze a kolem okupace vytvářet spíš mlhu. A novináři, kteří se tou mlhou snaží proniknout, jsou tedy okrajoví, nebo co?

* Proizraelští aktivisté vás hlavně v internetových diskusích často velmi tvrdě napadají. Dostáváte také nějaké reakce přímo na stůl?


V průměru mi týdně chodí asi 250 dopisů, a do toho nepočítám e-maily. Píší i lidé z Izraele. Někteří jsou velmi kritičtí, jiní zase říkají: Jen tak dál. Důležité je ale jedno: Nepamatuji si, že bych dostal jediný nenávistný dopis od Izraelců. Zato hromady od různých proizraelských lobbistických skupin na Západě, v Americe i v Londýně. Tyhle organizace jsou neuvěřitelně nenávistné. A je zajímavé, že čím dále od Izraele, tím sprostější jsou, což je nejlépe vidět třeba v Austrálii nebo na Novém Zélandu. Jeden židovský přítel v Austrálii mi k tomu řekl: „Možná je to z pocitu viny těch lidí, že také neudělali aliju, že se nevystěhovali do Izraele.“ Když třeba v USA mluvím s nějakými nezpolitizovanými Židy, často říkají: „Izrael vystupuje jménem všech Židů, jenže my s tím, co teď dělá, nesouhlasíme.“ Zároveň ale tihle lidé mnohdy dodávají, kolik příbuzných jim zabili nacisté, a že Izrael je vlastně pro Židy posledním útočištěm. Co se ale týká té nenávisti lobbistických skupin: Důležité je nenechat se zastrašit, a naopak proti téhle špíně udeřit zpátky. Já mám totiž svědomí naprosto čisté. Kritický jsem k Izraeli i k Arabům. Myslím, že z mé knihy The Great War for Civilisation vychází nejhůř Saddám Husajn, následovaný Jásirem Arafatem. Až na třetím místě je asi bývalý izraelský premiér a generál Ariel Šaron.

* Izraelské vedení vlastně ke všem válkám říká, že bojuje za bezpečnost státu. Vás by asi řadili k lidem, kteří to nechápou…


Já to chápu, jenže zároveň se ptám: Proč by měl být v bezpečí jen Izrael? Určitě si Izraelci bezpečnost zaslouží a Spojené státy jsou vlastně jediná síla, která jim ji může nějak zaručit. Ale copak si bezpečnost nezasluhují i Palestinci? Já bych také před dvěma le -ty uvítal bezpečnost, když Izraelci bombardovali silnice, mosty a elektrárnu v Libanonu. Je zajímavé, že už šíitský imám Alí v 7. století říkal: „Když potkáš člověka, je to buď tvůj bratr ve víře, nebo tvůj bratr v lidskosti.“ Myslím, že novináři by měli do válek jezdit s knihami o historii a ne jen s čerstvými výstřižky z konkurenčních novin. Novináři musejí znát některé zásadní věci, aby pochopili, proč se dnes muslimský svět staví k Západu tak, jak se staví. Že Západ po první světové válce dal dva protichůdné sliby: Arabům jejich nezávislý stát, když Británii pomohou rozbít osmanskou říši. A zároveň sionistům jejich stát na stejném území. Sionismus a jeho výsledek je tak v očích Arabů nejviditelnější důkaz západní proradnosti. Navíc novináři často nechápou obrovský rozdíl mezi námi a Blízkým východem. Zatímco my jsme už víru dávno ztratili a občas jen zaběhneme do kostela, muslimové ji pořád mají. Oni to vnímají tak, že si jediní zachovávají víru v Boha a že je okupují bezvěrci. To je ale cítit, až když se mezi ty lidi novinář dostane.

* Dostáváme se k tomu, že třeba v souvislosti s válkou v Iráku reportéry kritizujete za tzv. hotelovou novinařinu – že zkrátka nevycházejí z hotelů. Co ale mohou dělat, když v ulicích jde o život?


Je pravda, že tam mají velmi omezené možnosti pohybu. Mají rodiny, takže i strach z únosu. Pojišťovny také nechtějí nic riskovat, a tak tam novináři zůstávají v hotelech. To všechno je pochopitelné. Horší ale je, že když pak posílají zprávy, tuhle okolnost už svým divákům, posluchačům a čtenářům neříkají. Hlavně aby v záhlaví nebo ohlášení bylo „Bagdád“. Z hotelového pokoje toho ale pořídí stejně jako odněkud z Británie – stačilo by vzít telefon a zavolat si do Zelené zóny v centru Bagdádu. Jenže to už by ten Bagdád nemohl být v záhlaví zprávy a vyvolávat dojem, že ti reportéři u všeho osobně byli, že všechno ověřili. Přitom do terénu nanejvýš posílají irácké novináře, chudáky, kteří nastavují krk za ně.

* Sám říkáte, že to vychází z technických možností a rizik, kterým ti novináři čelí.


Ano, jenže navíc je v Iráku daleko zásadnější problém, který se vlastně týká celého Blízkého východu. Stovky novinářů, nejen z Ameriky, ale třeba z evropských zemí, se tam nechaly přidělit k vojenským jednotkám Spojených států. Ti reportéři byli takzvaně embeded. Nechápu, jak vůbec může žurnalista na tohle přistoupit – často se navlékli do maskovacích uniforem a jednoznačně se ztotožnili s jednou z válčících stran. Přitom u povstaleckých jednotek nikdo embeded nebyl. Novináři nemohou být v Iráku nebo v Afghánistánu jen v hotelu nebo s americkými či českými vojáky. Musejí mluvit i s druhou stranou, s rebely. Vím, že je to nebezpečné, že se válčí a novináři čelí stále většímu riziku. Ale s těmi povstalci je možné se scházet i třeba v Jordánsku a podobně. Novináři se prostě musejí vrátit do neutrální polohy. Tak jako nesmějí být agenty povstalců, nesmějí být ani agenty západních vlád nebo Izraele. Izrael neustále opakuje „Nebudeme mluvit s teroristy“, a přitom tajně jednal s Hamásem i s Islámským džihádem. Arabové vykřikují, že nebudou jednat se sionisty, a přitom jejich tajné služby vedou diskrétní rozhovory s Izraelci. Proč bychom se tedy my, novináři, měli nechat v tomto duchu zastrašovat a omezovat? Já mluvil s americkými generály, ale třikrát i s Usámou bin Ládinem. A myslím, že takový přístup by měl mít každý novinář.

***

O autorovi| BŘETISLAV TUREČEK, Bejrút
Autor je blízkovýchodní zpravodaj Českého rozhlasu.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: