[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Václav Bělohradský: Je naše společnost koncetrákem? (Právo)


2009-08-2, 15:12:00 • Komentáře / názory
Antikomunismus a velké prázdno
(Václav Bělohradský, Právo, 1. srpna 2009)

Václav Bělohradský Něco jiného je být odpůrcem moci nějaké strany, třeba komunistické, a něco jiného je být antikomunistou. Antikomunismus je ve svém jádře odmítnutí odpovědnosti za komunismus, jako by přicházel jen zvnějšku naší společnosti a nijak nesouvisel s tím, jak se v ní vládne.

Stál jsem nedávno v lékárně s jakousi penzistkou. Měla zánět středního ucha, zaplatila na poplatcích a doplatcích 460 korun a bylo to pro ni těžké.

Nesouvisí to s růstem preferencí komunistů? Jestliže si v této zemi dvacet procent lidí v reakci na politiku pravice zvolí komunisty, mají právo na účast ve vládě, pokud jejich program je slučitelný se stranami, s nimiž mohou dosáhnout většiny v parlamentu. Jejich úspěch je naše vina.

Udělejme krok zpět. Dějiny průmyslové civilizace začínají kolem roku 1800, komunismus byl státní mocí jen asi osmdesát let. Můžeme ho definovat (opakuji se tu záměrně) takto: úzká vojensky organizovaná oligarchie hájící hodnoty, na nichž průmyslová civilizace stojí, aplikuje koloniální metody na vlastní národ, aby dosáhla jeho rychlé modernizace. V SSSR byl komunismus úspěšný, pokud úspěch měříme průmyslovou a vojenskou mocí. V důsledku druhé světové války, kterou zavinilo sobectví evropských mocností, SSSR expandoval do střední Evropy a také do třetího světa, destabilizovaného pokryteckou lžidekolonizací. Komunismus je z tohoto hlediska a v tomto historickém měřítku jen jedním ze způsobů, jak rychle vybudovat průmyslový stát. Celkově o nic násilnější než jiné způsoby.

Na otázku Jaký je rozdíl mezi komunismem a kapitalismem? ostatně už český lidový mudřec odpověděl správně: V kapitalismu člověk vykořisťuje člověka, zatímco v komunismu je tomu naopak.

Návrat k malosti
Ve své kritice mé kritiky antikomunismu Ondřej Neff píše v LN: "Naše společnost... je bezradná... Chce patřit k Západu, ale nechce pro to nic udělat..."

Nedávno řekl prezident Obama, že smysl jednadvacátého století bude v největší míře určen dohodou mezi Čínou a USA a nukleárním odzbrojením. Je morálním skandálem, že hrozba nukleárním holocaustem je stále ještě rozhodujícím zdrojem světové politické moci. To nejmenší, co "naše společnost může udělat pro to, aby patřila k Západu", je uznat absolutní naléhavost nukleárního odzbrojení a ustavení multipolární governance globalizovaného světa – přestat překážet těmto cílům.

Antikomunismus, ten český zvláště, je především návratem k předlistopadové studenoválečnické malosti, v níž bylo jasno – za všechno mohli 'komančové' a 'Rusáci', na Západě byla svoboda, prodávaly se tam videopřehrávače a k vidění byly pornografické filmy.

Antikomunismus brutalizuje český veřejný diskurz. Ten pak vyznačují tři dominanty – archaická terminologie, rétorika polarizace a pranýřování.
V českých poměrech archaická terminologie má svůj zdroj jednak ve studené válce – Rusům nevěřte, chtějí si podmanit svět, komunismus není přesvědčení, ale geneticky určená úchylka! – jednak v laciné rétorice reaganismu a thatcherismu, jejímž jádrem byla nezodpovědná mytizace deregulace, soukromého vlastnictví a fungování trhu; polarizace pak čerpá především z české ideologičnosti, která vyžaduje jasné alternativy, nejlépe komunismus x antikomunismus, socialismus x kapitalismus, soukromé vlastnictví x socialistické rozkrádání. Nejčastější podobou pranýřování jsou pak různá obviňování z členství v KSČ či ze spolupráce s StB, jak nám to nedávno připomněla aféra 'Kunderova donašečství'.

Antikomunismus byl opakem komunismu jen pro komunisty, ve skutečnosti je pokračováním komunismu jinými prostředky. Komunisty a antikomunisty spojuje historicky především brutalizace veřejného diskurzu, jejímiž mistry byli nejen Lenin, ale i zfašizovaní katoličtí spisovatelé za druhé republiky, Julius Fučík, S. K. Neuman a třeba surrealisté.

Musíme pohřbít antikomunismus a komunismus současně, chceme-li zastavit postupnou brutalizaci českého veřejného diskurzu.

Rétorika polarizace a pranýřování
Časopis Reflex se pod vedením Pavla Šafra stal ukázkovým příkladem archaické terminologie, rétoriky polarizace a pranýřování. Dominantou obálky č. 30 je portrét ministra Kocába ve svěrací kazajce a pod tím rudě titulek Zbláznil se ve funkci? Ve spodním rohu obálky najdeme heslo Bývalý komunista? Bývalý černoch! z rozhovoru uvnitř čísla. O jednom lidském přesvědčení se tak tvrdí, že je jako 'rasa', člověk je jím navždy určen. Vykládejte ten slogan, jak chcete, na jeho dně bude vždy rasismus: jako je nezměnitelná barva kůže, je nezměnitelný i komunistický názor na svět, je určen geneticky, a dokud ti lidé nevymřou, jsou nebezpeční. O nepohodlných otázkách pak můžeme říci, že jsou příznakem 'komunismu'. Jak snadné!
Uvnitř tohoto čísla Reflexu pak vládne podobná rétorika: Kocáb pomáhá 'mladým flákačům' (dříve nemakačenkové nebo také běloručkové či později máničky), je to 'pravdoláskař'. – Existují také lžinenávistníci? A pak přijde vysvětlující úvaha o útěku Romů z Česka, její převažující tón je uklidňující – "důvod romské emigrace do Kanady je hlavně ekonomický", "rasismus slouží jako prostředek k udělení azylu", "nejhorší rasismus panuje uvnitř romské komunity", "i bílí Češi jdou do Kanady za prací, jenže tu nežádají o azyl a nepobírají dávky". Jako by celková situace romské komunity, na níž vydělávají různí romští bossové, nebyla důsledkem rozsáhlé diskriminace nepřizpůsobivých lidí v Česku. A nemůže tu chybět ani úvaha o nutnosti jednat s Ruskem jen z pozice síly, varuje se nepřímo před jaderným odzbrojením.

Věřím, že existuje přímá souvislost mezi brutalizací českého veřejného diskurzu, házením vajíček po představitelích sociální demokracie (ti ovšem sklízejí, co zaseli, když v roce 2005 označili „technaře“ za „nebezpečně úchylné lidi“) a házením zápalných láhví do romských domů. Archaická terminologie, rétorika polarizace a pranýřování – návrat k malosti – připravují půdu pro brutalitu fyzickou, nemůže tomu být jinak.

Neetický imperativ
Dva malé příklady z Šafrova úvodníku nazvaného Být antikomunistou je normální. Moje věty: Dvě třetiny současné demokracie například jsou odpověďmi na otázky, které nám položil Marx. Jsou to lepší odpovědi než ty, které navrhoval on sám, ale našli jsme je jen díky skandálním otázkám, které se díky jeho převratnému dílu nedaly obejít... shrnuje autor po bolševicku řízně: "Naše demokracie prý ze dvou třetin stojí na myšlenkách Karla Marxe, který svým ohromujícím dílem změnil svět." Nepodceňujme toto brutální zkreslování textu, věty kohokoli mohou být jednou 'shrnuty' podobně. Všichni se můžeme ocitnout v situaci, kdy to, že někdo mocnější než my shrne obsah našich vět tímto způsobem, nás významně ohrozí.

Takovéto zacházení s větami odpůrců se řídí něčím, co nazvu 'neetický imperativ'. Zní řekněme takto: Nepárejte se s obsahem, shrňte smysl textu, jak se vám to hodí! Neetický imperativ je klíčovým předpokladem brutalizace veřejného diskurzu.

"Jsou věci, které jednoduché jsou, a neměli bychom je dělat složité. Tak třeba. Idea koncentráku nestojí za to, aby člověk zkoumal, zda na té myšlence není i něco dobrého. Je to prostě od začátku až do konce zvrhlý projekt. A stejně to je i s komunismem" – nabádá nás Pavel Šafr.

Idea koncentráku
Idea koncentračního tábora je jednoduchá, ale není jednoduché pochopit, co všechno je koncentrákem v naší civilizaci. Každý politický systém, jehož cílem je rychlé vybudování 'průmyslové základny státu', je v pokušení koncentrační tábory využít – k budování, k převýchově, k hygieně obyvatelstva, k vyhlazení nepřizpůsobivých. Tu ideu v moderní formě vymysleli Britové ve válce s Búry o nadvládu v Jižní Africe, už nevím, jak se jmenovala statečná britská žena, která proti této „ideji“ bojovala, byla pomlouvána a pronásledována, ale nakonec zvítězila.
Koncentrační tábory a masové přemísťování obyvatel byly (a jsou) běžným nástrojem kontroly dobytých území. U nás je chtěli zavést pro „Čapky a Peroutky“ katoličtí pravičáci za druhé republiky. – „Každá shovívavost k těmto odporným lidem znamená naši sebevraždu… patří do koncentračního tábora“ – psal například Karel Schulz v Národní obnově (a podobně psali i jiní katolíci). Ne všechny jsou vyhlazovací, komunisté, především v SSSR, stavěli „budovatelské“ tábory, v nichž „lidské zdroje“ byly využívány bezohledně, až k smrti vysílením.
Do koncentračních táborů přemisťovali americké úřady občany japonského původu během druhé světové války, koncentračním táborem je i Guantánamo.
Mnozí američtí spisovatelé popsali například jako koncentrák i nekonečné řady domků v americkém maloměstě, kde je člověk pod dohledem „velkého souseda“. Pokud se nemýlím, Václav Havel řekl o továrnách, jako je Volkswagen, že je to koncentrák svého druhu, a já myslím, že má pravdu. Druhem koncentráku jsou často i různá polovojenská soustředění mládeže.
Idea koncentráku je nejen jednoduchá, ale také funkční, proto všechny organizační modely modernosti – včetně některých sídlišť – mají s ní hodně společného, vždyť funkčnost a jednoduchost je imperativem modernosti! Bojovat proti ideji koncentráku znamená bojovat proti redukci člověka na pouhý „lidský zdroj“. Není ale tato redukce imperativem svobodného trhu?

Ideje a stát
Slavný filozof politiky Giorgio Agamben uzavírá svou knihu Homo sacer tvrzením, že klíčovým prostorem modernosti není město, ale koncentrační tábor. Je to místo, v němž se moderní idea pravdy jako „maximalizace možnosti mít věci pod kontrolou, vyvolávat jevy a využívat je“ stává dějinnou silou: je to místo, kde máme lidi pod úplným dohledem, kde je vše bez výjimky přehledné a podřízené stanovenému plánu. Dohled, přehled a plán jsou klíčová slova moderní doby.
Rituální součástí brutalizovaného veřejného diskurzu jsou „milióny mrtvých, které komunismus připravil o život“. Ano, ale milióny lidí zemřely také v první i druhé světové válce, která byla pokračováním té první. Byla to vina komunistů, nebo to masové vraždění bylo naopak příčinou nástupu komunismu?
Největším vražděním v našich dějinách bylo šíření křesťanství – pokaždé, když jsem v Latinské Americe, strnu v úžasu nad jeho rozsahem. Ondřej Neff píše: „Žádný kardinál nebo papež nemůže nikoho poslat na smrt. O to tady jde.“ V papežském státě ale, z něhož dnes zbyl jen Vatikán, právo věznit a posílat na smrt měli a hojně je využívali.
Ta formulace je také pokrytecká, protože papež a kardinálové aktivně spolupracovali s represivní mašinérii generála Franka a v Itálii s fašistickou vládou, na níž si dokonce vynutili konkordátem status „státního náboženství“. Každá idea, která se definuje jako univerzálně platná a propojí se se státní mocí, „připravuje milióny lidí o život“. Takových idejí bylo mnoho, některé z nich ještě stále zastáváme a často se za ně musíme omlouvat. Kdo to není ochoten připustit, nemá právo kritizovat komunismus.
Nejdůležitějším obdobím brutalizace českého veřejného diskurzu byla druhá republika, pak léta 1947–1955 a 1971–1979. Myslím, že někdy kolem roku 2003 se vyčerpal program, který legitimizoval českou transformaci, a vzniklé prázdno se začalo zaplňovat antikomunismem.
Ten ale to velké prázdno, v němž se daří jen korupci, může jen na chvíli zakrýt.

***

Idea koncentračního tábora je jednoduchá, ale není jednoduché pochopit, co všechno je koncentrákem v naší civilizaci

zdroj: ..:. Právo.Novinky.cz :.
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] ergotoxin: (03.08.2009, 09:38:34)
Inteligentní článek, ze současné pravicové ideologie mi je skutečně blivno
[2] fa: fs (03.08.2009, 15:30:30)
Na ten reflex to sedí. Kupoval jsem si ho, páč byl trochu(na tu bidu co je v CR) alespon trochu liberalni. Ted si ho kupuju, abych byl kazdy tyden ohromovan, jak se zmenil na konzervatvne pravicovy platek...
[3] kanu: (03.08.2009, 17:22:06)
Inu, Šafr je Šafr, už takhle zboural pěknou řádku novin. Ten časopis smrdí vykonstruovaností a psaním na zakázku.
[4] grafopysk: Že bych se omylem posunul v čase? (03.08.2009, 21:19:52)
"před 25 lety" - Brrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
[5] vsichni se shodnem nejspis na tom, ze (03.08.2009, 22:51:08)
minulej rezim byl totalitni. Problem je v tom, ze dneska se pouziva komousi jako strasak, ktery ma odvest pozornost od problemu dnesnich a zacpava se jim pusa jakymkoliv kritikum dnesniho systemu. Z marginalnich komunistu se dela strasidelny vnitrni nepritel, misto toho, aby se jima neodvadelo od problemu a ukazovalo na fakticky problematicky skutecnosti. normalni demagogicka neschopnost snest kritiku a reflektovat na ni.
[6] Adolf: Přesně tak (22.11.2009, 14:37:40)
Názory pana prof. Bělohradského jsou mi velmi blízké, bude to asi tím, že má hlavu na správném místě. Na rozdíl od našich politiků, kteří ji mají buď v písku nebo v něčí prdeli.