[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Martin Hekrdla: Demobilizaci lidské svobody režimy milují (Právo)


2009-10-28, 11:00:00

Pohřební slavnost

(Martin Hekrdla, Právo, 27. října 2009)

Vzniku samostaného Československa – tak to dnes nazýváme – se kdysi říkalo revoluce. Karel Kramář tehdy v Národním shromáždění s dobovou rétorikou (i gramatikou) hřímal, že "naplnily se dějiny tyranie." – "Padla, shroutila se v hrob, národ náš se revolucí dne 28. října rázem osvobodil."
Všichni věděli, proč ta razance a příslib republiky 'demokratické politicky i sociálně'. I konzervativec Kramář věděl: "Všude skoro okolo nás vysoko dmou se vlny revoluce, kterou otázky sociální buší na brány Evropy."

Letošní, beznadějně nekulaté 91. výročí 28. října k podobným projevům neponouká. Otázka sociální sice existuje a matka v nouzi šoupne dítě do babyboxu. Leč Putin není Lenin, a ani za krize nevidíme hladové pochody. Napínavý bude nanejvýš seznam vyznamenaných na Hradě. Možná pár národovců v ulicích. Zítřejší ohňostroj v Plzni s hudbou českých klasiků...
Určitě však tento svátek bude ozvláštněn kulatým výročím, které je na dohled a které dnes stále ještě nazýváme revolucí (byť od samého počátku sametovou).
Čas, kdy se k Listopadu jen řekne „vznik tržní ekonomiky“, ještě nenastal. Ale čas k hlubšímu zamyšlení snad ano.
Přelomové události, z nichž vznikly „státosvátky“ (a jednou i státostrana), mají totiž jedno společné: rozčarování těch, kdo je prožili a zhusta stáli na té „správné straně dějin“. Masarykova první republika byla tak již v průběhu svého dvacetiletí vymítána zprava i zleva. Vposled se „ideály humanitní“ jevily jako záminka „střelby do dělníků“. Privatizační „velké domů“ a „humanitární bombardování“ republiky Havlovy jsou denuncovány jako cíl revoluce.
Mezi válkami záhy platil 28. říjen za „měšťáckou operetu“, kterou orientovaný našinec nikdy „nebaštil“. Dnes mnozí Čechové tvrdí, že oni žádnými klíči nezvonili. A že tudíž v tomhle Augiášově chlévě „nejedou“.
Připouštím, že každá epocha a každý režim se vyznačují rubem, jenž občas pohltí všechno. Že se vždycky nějak utvoří binární dvojice „my a oni“. Že zpětné zrcátko schválně zakrývá výhled přes čelní sklo; po celou první republiku se vykládaly vtipy o habsburské monarchii, dvacet let po únoru 1948 (a dalších dvacet po dubnu 1969) dojímali nás žebračenkami kapitalismu. Už dvacet let nám přehrávají komunistické hrůzy.
Také vím, že oči takto vzad švidrající mají ochránit nějaký aktuální hnůj.
Jenže: kdo v říjnu nestrhl rakouského orla z policejního ředitelství, kdo v květnu nenaládoval pušku a nešel na pomoc rozhlasu, kdo v únoru netřímal rudý prapor (a v březnu už nebyl disident) a kdo ani těmi klíči nezazvonil (nebo se za to stydí), za jakých okolností hodlá v budoucnu cokoli učinit?
Takovou demobilizaci lidské svobody – lidského pokusu a omylu, pokusu a katastrofy, pokusu a pravdy – režimy milují. Proto snad kladou věnce k poctě svých vlastních revolucí. Aby je každoročně pohřbily.

zdroj: ..:. Právo.Novinky.cz :.

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: