[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Berlín – Politici volají po nové bytové politice až pod dojmem hořících aut (Respekt)


2010-01-27, 21:35:39 • Squatting
Berlín: až příliš sexy město
(Anneke Hudalla, Respekt, 24. ledna 2010)

Reportáž z metropole, která se chystá prohrát vlastní identitu


Hořící auta, létající kameny a zápach v luxusních restauracích. V loňském roce Berlín nezažil ani jednu noc bez politicky motivovaných násilností. A nejsou to jen radikálové, kdo pochybují, že se toto příjemné, ale zadlužené město ve snaze přilákat investory vydalo na správnou cestu. Nájmy letí nahoru a staré továrny plné originálního umění mají vystřídat naleštěné kanceláře. Spor se vede nad otázkou, která se pomalu začíná týkat i českých měst: komu prostor jejich ulic a dvorů vlastně patří?

obrázek


S tím jsem nepočítala
Žádná příjmení, prosím. A žádné fotky. Jinak se to všechno roztočí hned znovu. Anonymní volání. Výhrůžky. Jízlivosti na internetu. Kirsten už o tom vlastně nechce mluvit. Nemá to smysl. A bolí to – tak, jak holt bolí, když se životní sen čím dál víc mění v noční můru. Původně Kirsten rozhovor ani nechtěla poskytnout. Teď však tato tmavovlasá paní kolem čtyřiceti přece jen sedí v kavárně Marx v berlínské čtvrti Kreuzberg. Káva voní, kolem cinká nádobí a venku první vločky napovídají, že je tu konečně zima. Pro Kirsten, jejího manžela a dvě děti to bude poslední zima ve starém nájemním bytě. Příští rok se rodina chce přestěhovat do vlastního apartmá – za předpokladu, že dům, který si spolu s asi dvaceti dalšími lidmi momentálně staví v sousední čtvrti Treptow, mezitím nevzplane. A úplně vyloučit to nelze.
„Nepočítala jsem s tím, že narazíme na takový odpor,“ říká Kirsten. Podle ní neexistuje sebemenší důvod, proč proti novému domu v Treptowě protestovat. „Jsme skupinou velmi různorodých lidí,“ vypráví Kirsten. „Mladí a staří, učitelé, psychologové, truhláři, profesoři nebo zahradníci, několik rodin s dětmi, ale také například lesbický pár, Němci, Švédové i Mexičané.“ Každá partaj si může byt vytvořit podle vlastního vkusu a peněženky. A vedle toho v domě budou společné místnosti pro všechny. „Naším cílem je, abychom se navzájem podporovali, třeba při hlídání dětí či nakupování,“ vysvětluje Kirsten. „A samozřejmě stavíme ekologicky vzorně, s maximální izolací, s vlastní teplárnou, solárními panely a zařízením na recyklaci dešťové vody.“

Proti takovému domu, domnívali se Kirsten i ostatní, prostě nikdo nic mít nemůže. Ale mýlili se: už několikrát se v ulici Karla Kungera, kde se nový dům staví, objevily plakáty a letáky, které stavební skupině vyčítaly aroganci, egoismus, bezohlednost a pokrytectví. Když se loni v únoru Kirsten a ostatní chystali na svém stavebním pozemku nechat pokácet několik starých topolů, skupina sousedů pozemek prostě obsadila. „Těch stromů mi také bylo líto,“ říká Kirsten. „Za kácení jsme museli platit 13 tisíc eur jako kompenzaci. A chceme spolu se sousedy vysázet nové stromy jinde.“ Poté, co po hádkách topoly nakonec přece jen padly, naštvaní starousedlíci na internetu oznámili, že „toto zdánlivé vítězství bude mít vysokou cenu“. Nikdo neví přesně, co to znamená, ale už dnes je jasné, že jakmile zaschne omítka na fasádě domu, zasáhne ji první sáček s barvou.

Spor kolem domu v ulici Karla Kungera není v Berlíně žádnou výjimkou. Konflikty o nové stavební projekty jsou na denním pořádku téměř ve všech částech městského centra. A u nevinných letáků přitom často nezůstane.
Již více než rok se především v sousedním Kreuzbergu útoky na novostavby pravidelně opakují. Pachatelé přitom na luxusní „lofty“ házejí sáčky s barvou, ale také dlažební kostky, či dokonce zápalné nálože. Kdo za útoky stojí, policie zjistí jen vzácně. A to samé platí v případě zhruba pěti stovek aut, která loni po celém Berlíně padla za oběť žhářům. V městských částech Friedrichshain a Mitte, kam každý večer chodí „pařit“ jak Berlíňané, tak turisté, neznámí pachatelé několikrát zamořili úhledné „dražší“ restaurace odporně páchnoucí tekutinou. V červnu zhruba pět tisíc demonstrantů uposlechlo výzvu nazvanou Squat Tempelhof a snažilo se proniknout do areálu slavného – a dnes již uzavřeného – letiště v centru města, o jehož budoucí podobu se vedou vášnivé spory (policie plochu ubránila jen díky nasazení 1500 mužů). Konzervativní tisk v souvislosti s takovými akcemi mluví o „chaotech“ a „levicových extremistech“. Tak jednoduchá ovšem celá záležitost není. I když totiž většina z tří a půl milionu Berlíňanů násilí jako prostředek politického střetu odmítá, argumenty, které násilníci používají, se mezi obyvateli německého hlavního města setkávají s porozuměním: Komu patří město? To je otázka, o kterou tady jde. Stane se z centra Berlína zóna vyhrazená jen pro hezké a bohaté lidi, tak, jak to již dnes lze pozorovat v Hamburku nebo Düsseldorfu? Anebo si chce město zachovat svoji, v Evropě jedinečnou povahu metropole, ve které platí, že peníze příliš velkou váhu nemají, ale o to více se cení uvolněnost, originalita a dobré nápady?

Ošklivým vstup zakázán
Za to, že se Berlín stal obrovskou laboratoří pro všechny podoby lidské existence, město vděčí především své poválečné historii. Během studené války se v Berlíně sice nevyrábělo nic „pořádného“, protože průmysl se po rozdělení města uchýlil do bezpečnějšího západního Německa. Zároveň se ale tučné subvence, kterými politici v Bonnu chtěli obležený Západní Berlín udržet při životě, postaraly o to, že jeho obyvatelům bylo docela hej. Bohatá kulturní nabídka, velkorysá podpora pro vědecké, sociální či kulturní projekty a skutečnost, že obyvatelé města byli osvobozeni od služby v armádě, před pádem zdi přilákaly nekonvenční lidi z celého západního Německa. A po revoluci v roce 1989 tento trend ještě zesílil. Tok subvencí sice vysychal a průmysl se do města nevrátil, což je hlavním důvodem dnešní katastrofální zadluženosti města, ale Berlín takřka přes noc získal nejen 1,3 milionu obyvatel z východní části, ale také celý, pro „zápaďáky“ vzrušující svět „Divokého východu“.

Na začátku devadesátých let se ve zchátralých bytech východního Berlína dalo bydlet víceméně zadarmo. A tak na každém druhém zadním dvoře vznikl ilegální bar, galerie, ateliér nebo hudební klub. V troskách velkých předválečných továren a na obrovských opuštěných plochách mezi nimi si nadějní hudebníci a výtvarníci našli ideální podmínky, jak popustit uzdu své kreativitě. Často bolavý, avšak také zajímavý střet Východu a Západu, nepřehlednost města a z ní vyplývající pocit svobody způsobily, že německé hlavní město dnes není jen „sexy“ bydlištěm mladých Němců, nýbrž také velmi oblíbenou turistickou destinací. To všechno se však nyní zdá být v ohrožení. A na vině je fenomén, kterému sociologové říkají gentrifikace.

Jde o proces, během něhož se ze zchátralé části města najednou stane nejlepší adresa široko daleko – přičemž původní, chudé obyvatelstvo je novými, bohatšími lidmi ze čtvrti vytlačováno. Tento vývoj lze pozorovat ve všech prudce se rozvíjejících metropolích na světě, v New Yorku stejně jako v Barceloně či São Paulu. A je pravděpodobné, že se po zrušení regulovaných nájmů gentrifikace stane tématem také v Praze, Brně nebo Ostravě. Výsledkem gentrifikace jsou hezké, obnovené fasády a vkusné designové obchody na straně jedné, soustředění chudých a nevzdělaných lidí – často příslušníků menšin – v chudinských čtvrtích na straně druhé. V českých městech jsme zatím zaznamenali problémy, které vyvolal přesun chudých Romů z center mnoha měst na periferii. Obrazy hořících aut na pařížských předměstích, které v roce 2005 vyděsily celou Evropu, byly v neposlední řadě důsledkem gentrifikace městského centra, kterou pařížská vláda systematicky prováděla již od druhé poloviny 19. století.

Podstatné je, že gentrifikace – či naopak zbídačení městských částí – nejsou nevyhnutelné. Jedná se o proces, který politika může buď podporovat, nebo brzdit. A nikde se to nedá pozorovat lépe než právě tam, kde si Kirsten a její stavební skupina chtějí splnit sen o vlastním bytě: v ulici Karla Kungera ve východoberlínském Treptowě.

Utopte to v pivu
Ulice Karla Kungera je jednou z těch, které jsou všeobecně považovány za „klidné“. Jen výjimečně ulicí projíždí více než deset aut najednou. Fasády většinou čtyřpatrových činžovních domů ze všech architektonických epoch 20. století září bílou, žlutou či červenou. V létě koruny vysokých stromů podél vozovky zastiňují jak široké chodníky, tak stoly a židle kaváren na nich. Ve stavební proluce uprostřed ulice se dvakrát týdně konají trhy s biopotravinami. A v neděli obyvatelé čtvrti na bleším trhu prodávají hračky, knihy či oblečení. V přízemí téměř každého domu se nachází nějaký obchod – a to, co je za obrovskými výkladními skříněmi vidět, je docela pozoruhodné. V některých prodejnách stojí jen psací stůl s počítačem. V jiných sedí mladé ženy v chaotické spleti látek, knoflíků a tyčí na šaty a šijí. Zubaře lze pozorovat přímo při vrtání. A na druhé straně ulice izraelský sochař den co den vytváří jen a jen býky: z vosku, kamene či skla – zatímco jeho palestinský kolega hned vedle prezentuje díla, která se jmenují Výkřik nebo Utrpení.

„Tyhle malé obchody, ateliéry a galerie – to je teprve vývoj posledních dvou tří let.“ Ačkoli Sigrun Merkleová donedávna žila na západě, sousedství kolem ulice Karla Kungera zná již více než dvacet let. V roce 1988 se tato vysoká 49letá žena nastěhovala do domu v sousední městské části Neukölln a z okna měla výhled přímo na berlínskou zeď a za ní na východní oblast Karl-Kunger-Kiez (slovem „kiez“ se v Berlíně označuje malý městský okrsek). „V dobách NDR to tady byla zakázaná oblast,“ vypráví Sigrun. „Ulice Karla Kungera vedla přímo do zdi. Do některých ulic směli jen lidé s propustkou. Okna a dveře, které směřovaly ke zdi, byly zazděné. A všude se hemžili policajti, kteří kontrolovali, kdo se tu potuloval.“ To, že mezi obyvateli čtvrti převládali věrní příznivci socialismu, se rozumí samo sebou. „Hned po převratu tady bylo otevřeno docela hodně nových obchodů,“ vzpomíná Sigrun. „Protože ulice Karla Kungera najednou přestala být slepou uličkou.“ Potom však v roce 1999 vzniklo nedaleko obrovské obchodní centrum a malé pekárny, zlatnictví a papírnictví v ulici Karla Kungera zkrachovaly. Zároveň, stejně jako všude v bývalém východním Německu, také v Treptowě vyhlásila bankrot většina velkých podniků. Mužů, kteří své zoufalství před trafikami v ulici Karla Kungera utápěli v pivu a kořalce, bylo čím dále tím více. „V roce 2004 krize vrcholila,“ říká Sigrun Merkleová. Polovina obchodů zela prázdnotou a jediný příznak života byly pravidelné pouliční rvačky mezi opilci. Treptow byl všeobecně považován za „Problemkiez“. A přesně v tomto momentě dostal mladý muž jménem Christian prostý nápad. Jeho následky dnes pociťuje Kirsten a její stavební skupina na vlastní kůži.

Život je jinde
Dělnická čepice, tričko s límečkem pod svetrem a na klíně mopslík. Christian Hesse (31) má rozhodně jemný cit pro to, co je právě v módě. Nejen jeho vzhled, ale i vybavení jeho baru Manyo přesně odpovídá tomu, co v Berlíně momentálně frčí nejvíc: z tmavozelených a červených stěn svítí zlaté lampy, které by člověk ještě nedávno považoval za strašně nevkusné. V pološeru se tlačí nízká křesla a pohovky v nejrůznějších stylech. A barový pult zřejmě kdysi sloužil v hospodě té nejnižší kategorie. Baru se vede dobře. Christian do něj pravidelně zve hudební skupiny a jednou za měsíc se zadní část hospody promění v taneční plochu oblíbeného Klubu40Wattů. S tím, že bar bude mít takový úspěch, však v roce 2004 nikdo nepočítal. Nejméně sám Christian.

„Po střední škole jsem pracoval jako elektrotechnik ve firmě Bosch,“ vypráví Christian. „A jednoho rána jsem se probudil a pomyslel jsem si: Podívej se, je ti 25 a vůbec nežiješ.“ Při hledání cesty z pasti Christian rychle našel východisko: „Dům na druhé straně ulice, ve kterém jsem tenkrát bydlel, patřil k těm, které zůstávaly zpustlé. Obchod v přízemí byl nejen prázdný, ale také k mání, a to neuvěřitelně lacino. Tak jsem si ve vetešnictví pořídil pár židlí a stolů, postavil do toho pult – a otevřel jsem bar.“ To, že na začátku neměl ani licenci na prodej alkoholu, nikomu nevadilo. „Úředníci a policajti se o to nezajímali, protože měli dost práce se rvačkami mezi opilci. Navíc ten dům každý půlrok měnil vlastníka, tak jsme si tam prakticky mohli dělat, co jsme chtěli. A do baru od prvního dne chodilo hodně lidí, kterým tady něco takového prostě chybělo.“

Christian se měl pro ulici stát tím, čemu sociologové říkají „pionýr gentrifikace“. Jde o lidi, kteří sice nedisponují kapitálem, zato neobvyklými nápady – a ty se dají nejlépe zrealizovat v trochu zchátralém okolí, kde je lacino a finanční riziko podnikání je malé. Úspěch podnikání takových pionýrů může pak vyústit v situaci, kdy opuštěná čtvrť najednou přitahuje i takové lidi, kteří by se jí předtím obloukem vyhnuli. A tak tomu bylo i v případě ulice Karla Kungera.

Se svým podnikáním tu Christian totiž dlouho nezůstal osamocen. Prázdné obchody se najednou zase začaly plnit. Někdy to byli obyvatelé ulice, kteří si v přízemí svých domů zřídili kanceláře, ateliéry či obchody. Ale také mezi početnými „tvořivými lidmi“, kteří se za studené války soustředili v sousedním alternativním Kreuzbergu, se rychle rozšířila zpráva, že ve dříve vysmívaném Treptowě to zase není až tak špatné a že je tam lacino. Po umělcích, návrhářích a hezčích hospodách brzy přišli do Treptowa také noví obyvatelé. Ulice Karla Kungera se stala oblíbenou adresou mladších lidí s lepším vzděláním a lepším výdělkem, než měli starousedlíci. Čtvrť byla takzvaně gentrifikována. A mnoho obyvatel ulice Karla Kungera si tento vývoj nemůže vynachválit.

„Konečně má tady člověk večer kam jít,“ říká například třicetiletá Paula, která v ulici provozuje obchod se šaty ze čtyřicátých až osmdesátých let. „Náladě na ulici velice prospělo, že sem přišlo tolik dětí, už tady nejsou jen alkoholici,“ soudí Hannah, studentka z Rakouska. A Jürgen Albrecht, kterému v ulici patří obchod s jízdními koly, lapidárně podotýká, že „za každým novým majitelem bytu se skrývá kolo za tisíc eur“. Spousta sousedů ovšem tento optimismus nesdílí.

Ubytovna na kraji města
Anja dnes věnuje velkou část svého volného času boji proti nové „buržoazii“ v sousedství. V únoru patřila k těm, kdo se snažili zachránit topoly na pozemku vzorového kolektivního domu, a teď je zapojena do výroby letáků proti němu. Stejně jako Kirsten si ani Anja nepřeje vyfotit ani uvést pravé jméno. I ona totiž druhé straně vyčítá, že bojuje neférovými prostředky. Donedávna byla tato pětačtyřicetiletá žena nezaměstnaná a není vůbec jasné, jak dlouho její nová práce vydrží. Proto je Anja vděčná za levný byt, do kterého se před osmi lety nastěhovala. „Ti lidé profitují z chudoby tady ve čtvrti,“ říká Anja o Kerstin a jejích přátelích. „Vydělávají velké peníze nebo jim jejich luxus platí bohatí rodiče – a my už pomalu na život tady nemáme.“

V centru sporu, který se, jak bylo řečeno, vede v celém Berlíně, stojí rychle rostoucí nájmy. Více než 85 procent všech berlínských bytů tvoří nájemní byty – a v porovnání třeba s Hamburkem nebo Mnichovem je průměrné nájemné stále ještě velmi nízké. Hlavním důvodem je, že vedení města po roce 1989 mylně počítalo s velkým přílivem nových obyvatel, a proto horečně stavělo nové byty. Nejen, že noví obyvatelé nepřišli, ale od poloviny devadesátých let do roku 2000 navíc lidí v Berlíně ubylo, protože mnoho Berlíňanů se přestěhovalo do „vlastního domečku“ v levném okolním Braniborsku. Druhým důvodem nízkých nájmů je, že většina Berlíňanů vysoký nájem prostě nezaplatí. Typický obyvatel hlavního města totiž dosáhne jen na 83 procent německého průměrného příjmu. A navíc každý pátý Berlíňan je odkázán na sociální dávky (což je dvakrát tolik, než je běžné ve zbytku země).

Kdo disponuje kapitálem, řeší problém růstu činží tím, že si prostě koupí či postaví byt vlastní. Pro lidi, kteří žádnou šanci na půjčku z banky nemají, tento vývoj však může znamenat, že se budou muset přestěhovat tam, kde se za nájem platí méně – často tedy do částí města, kde bydlí přistěhovalci a nezaměstnaní, jako jsou třeba Neukölln, Wedding nebo panelová sídliště na okraji východní části města. Také Anja se bojí, že už brzy bude muset z ulice Karla Kungera pryč. Není totiž vyloučeno, že její měsíční činže 260 eur (což je i na berlínské poměry málo) brzy stoupne až o 40 procent. A kritici poměrů v ulici už dávno nepocházejí jen z řad těch, kterých se hrozba stěhování osobně týká.

Drahé děti krásných lidí
„Vytlačením sociálně slabších obyvatel do levnějších čtvrtí se vytvářejí problematické městské části. Dnes je to vidět třeba v některých oblastech Neuköllnu,“ říká Sigmar Gude. V soukromé agentuře pro městské plánování Topos se tento šedesátiletý sociolog už velmi dlouho zabývá vývojem jednotlivých částí Berlína. Reprodukce chudoby je všude podobná: většina lidí v problematické čtvrti žije z dávek, šance získat práci generaci od generace klesá a kriminalita roste. „Druhý problém vzniká v gentrifikovaných částech samotných,“ pokračuje Sigmar Gude a poukazuje na onu čtvrť, která je ikonou gentrifikace: ve východoberlínské části Prenzlauer Berg, která připomíná trochu větší Vinohrady, došlo od roku 1993 k výměně více než 80 procent původního obyvatelstva.

Za čerstvě opravenými fasádami velkolepých domů kolem Kollwitz- a Helmholtz-Platz se skrývá biotop mladé dobře vydělávající elity. Staré, nemocné či chudé lidi mezi prodejnami lahůdek, doplňků do bytu, drahými butiky a biokavárnami nepotkáte. Zato však čtvrť zažívá populační explozi. A právě v tom je problém. „Homogenní obyvatelstvo pro město způsobuje úplně nepřirozené a vysoké náklady,“ vysvětluje Sigmar Gude. „Všechny tyto děti teď najednou potřebují místo ve školce, za šest let město bude muset pro tyto masy dětí otevřít další základní školy, potom bude nedostatek středních škol – a za dvacet let je po všem a město bude všechno zase muset vrátit zpátky. Pro společnost je samozřejmě lepší, když se různé věkové a příjmové vrstvy obyvatelstva rozdělují po městě rovnoměrně,“ míní Gude.

S tím koneckonců souhlasí i Kirsten ze stavební skupiny. Její manžel pracuje na východním sídlišti v Marzahnu. Právě sem se v poslední době stěhují první turecké rodinné klany, které si byt v Kreuzbergu – přitažlivé čtvrti, kde se berlínští Turci léta skvěle prolínali s alternativci – už nemohou dovolit. „Vývoj ve městě směřuje k pařížským poměrům, a to mě docela štve. Městská vláda by totiž proti tomu zakročit mohla. Ale politici dělají, že se nic neděje,“ říká Kirsten.

Stejnou výčitku vyslovuje i Joachim Oellerich, šéfredaktor časopisu, který vydává berlínský spolek na ochranu nájemníků. „Náš hlavní požadavek zní: město zase musí stavět sociální byty. Z finančních důvodů se z toho městská vláda před několika lety stáhla a zároveň zprivatizovala velkou část obecních bytů. To byla velká chyba.“ Hlavní problém s byty dnes spočívá v tom, že na trhu je nedostatek malých a laciných bytů. Joachim Oellerich v této situaci propaguje strop na růst činže při změně nájemníka a další utažení předpisů, které v Berlíně svazují majitele domů při stanovování výše činží.

Jestli berlínská radnice tyto troufalé požadavky vyslyší, je zatím nejasné. Hella Dunger-Löperová, náměstkyně berlínské ministryně pro městský rozvoj (Berlín funguje jako spolková země), odmítá v e-mailu pro Respekt jak fenomén gentrifikace, tak problémy na berlínském bytovém trhu. Pod dojmem hořících aut a útoků na luxusní domy však čím dál více jejích kolegů z celého politického spektra volá po nové bytové politice, která v podstatě odpovídá představám Joachima Oellericha. A nehraje se zdaleka jen o vytlačení sociálně slabších z centra města.

Houpačky uprostřed džungle
Jedním z těch, kdo Kirsten připravil o klidný spánek, je také Zosch. I když právě jemu by nájmy mohly být ukradené. Už dvacet let žije tento padesátiletý štíhlý muž v jedné z asi dvaceti maringotek, které stojí naproti novému domu stavební skupiny, přímo u Landwehrkanalu. Od roku 1992 takzvaná „vozová hradba“ (jak se obyvatelům maringotek ve čtvrti říká) změnila pozemek o velikosti 6000 metrů čtverečních, který byl v dobách NDR součástí Mauerstreifenu (smrtící technikou prošpikovaného oraniště před zdí, které mělo zabránit útěkům), v zelenou oázu.

Tam, kde pohraničníci sypali tuny chemikálií, aby volnému pohledu nebránilo ani stéblo trávy, dnes bují džungle. Mezi romantickými maringotkami roste křoví, stromy a květiny. Dřevěné lavičky, malé stoly a houpačky hollywoodského typu svědčí o tom, že tady se život (alespoň v létě) odehrává venku. „Máme smlouvu s úřadem,“ vypráví Zosch. „Ten nám nechává pozemek za babku a my za to organizujeme bezplatný kulturní program pro veřejnost.“ Vystoupení hudebníků či artistů, letní kino a výstavy přitáhnou každý rok zhruba sto tisíc lidí. „Ale možná už brzo bude konec,“ říká Zosch. „Kvůli rostoucím nájmům tady ve čtvrti se náš pozemek totiž stane terčem zájmu investorů. Stavební proluka, kde se v ulici Karla Kungera dvakrát týdně konají trhy, už je na prodej.“

Podobnými starostmi trpí také cirkusáci a sociální pracovníci, kteří nedaleko vozové hradby provozují Circus Cabuwazi. I on vznikl tam, kde kdysi byla zeď, a dnes sem denně přichází čtyřicet dětí, většinou ze sociálně slabších rodin, aby si zkoušely balancovat na provaze, kouli nebo jednokole. Mezi dětmi je mnoho přistěhovalců a cirkus za práci s nimi dostal cenu „prevence násilí a kriminality“. Nedávno však město prodalo pozemek, na kterém cirkus stojí, a investor tady chce stavět supermarket.

Vozová hradba a Circus Cabuwazi jsou jen dva příklady z celé řady kulturních a sociálních projektů, které v těchto dnech bojují o přežití. Berlínské úřady ve velkém prodávají pozemky ve stavebních prolukách a plánují zastavovat nevyužitá prostranství, kterých je v kdysi vybombardovaném městě pořád ještě dost a dost. Radnice chce proměnit východoberlínské nábřeží Sprévy, kde po revoluci vznikla spousta plážových barů a malých klubů, v „město médií“ s vysokými hotely, kancelářemi a loftovými byty. Ani obrovský areál výše zmíněného letiště Tempelhof nemá sloužit veřejnosti. I tady se počítá s kancelářemi a exkluzivními byty. Důvod stavební horečky je jednoduchý: Berlín se až po krk topí v dluzích: na každého obyvatele dnes vychází dluh v podobě 17 tisíc eur (v Bavorsku jsou to necelé dva tisíce). A v příštích letech se situace ještě zhorší. Město naléhavě potřebuje investice, pracovní místa a růst a prodej atraktivních pozemků vypadá jako jasné řešení. Je jen otázkou, jestli zastavováním nevyužitých ploch město nezničí právě to, co ho činí atraktivním pro jeho obyvatele i pro miliony turistů.

Najít svou skulinu
„Berlín, to znamená něco vyzkoušet.“ Winfried Hammann ke kritikům gentrifikace zrovna nepatří. Jako spolupracovník developerské akciové společnosti Občanské město podporuje tento sociolog všechny, kteří mají na to vyměnit nájemní byt za vlastní. Také on si však dobře uvědomuje, že to nejsou dobře situovaní lidé, komu Berlín vděčí za svou dnešní tvář. „Když ve Frankfurtu či Stuttgartu chcete něco dělat, vždycky uslyšíte: Jdi k tomu a tomu člověku, ten se v tom vyzná. Proto v těchto městech všechno vždy zůstane při starém. V Berlíně onen člověk, který se vyzná, neexistuje, protože v důsledku rozdělení Německa město veškerý průmysl a veškeré know-how ztratilo. Tady musíte na všechno přijít sám, a proto je Berlín tak novátorské a vzrušující město.“

Něco vyzkoušet, vydat se novými cestami, budovat vše od nuly. Je pozoruhodné, kolik lidí na otázku, proč se jim v Berlíně líbí, vyjmenuje právě tyto věci. „Nic z toho, co život tady činí příjemným, nesouvisí s penězi,“ říká k tomu Mirco. Do července loňského roku byl učitelem angličtiny, biologie a divadelní vědy. Před několika týdny si však spolu s kamarády zřídil kancelář blízko ulice Karla Kungera, aby odtud řídili neobvyklý projekt: na stránkách www.mundraub.org nabízejí interaktivní mapu míst, kde si lze načesat ovoce, které jejich majitelé nesklízejí. „Chceme tím přispět k rozvoji venkova,“ vysvětluje Mirco. Jako svoje bydliště však rozhodně preferuje Berlín. A to právě kvůli jeho „neperfektnosti“. „Tady nezáleží na fasádě, a proto není nutné, aby všechno bylo restaurováno. Hezký dům má sice svůj půvab, ale trávit volný čas s příjemnými lidmi, to přece má mnohem vyšší hodnotu. V Berlíně si svoje místo najde naprosto každý. Ale tato kreativita vyžaduje volný prostor. A tady hrozí, že se to všude zabetonuje.“

Je opravdu možné, že si Berlín systematickým zastavováním volných ploch podřezává pod sebou větev. Kolektivní zahrádky, dobrodružná hřiště, plážové bary, hudební kluby a galerie, které po revoluci všude po městě vznikaly v průmyslových troskách, totiž už dlouho neslouží jen zábavě provozovatelů a jejich přátel. Tato střediska alternativní kultury dnes tvoří jeden z nejdůležitějších sektorů místní ekonomiky. Zatímco se vedení města během devadesátých let oddávalo iluzi o návratu průmyslu a služeb, za zády oficiální politiky vznikl „kulturní byznys“, který město dnes drží nad vodou. Ve městě se daří především firmám pohybujícím se na pomezí médií, reklamy a designu.

Byly to přitom právě nevyužívané průmyslové komplexy a levné bydlení, co umělcům a tvůrčím lidem všech typů umožnily, aby si mohli vyzkoušet všechno, co se jim zdálo být zajímavé. A rozkvět alternativní kultury má ještě další efekt. Dnes Berlín je, co se týká návštěvnosti, třetím nejoblíbenějším městem v Evropě (hned za Londýnem a Paříží) a je tomu tak evidentně nejen kvůli Braniborské bráně či Checkpointu Charlie. Za letních nocí se před slavným technoklubem Berghain ve Friedrichshainu tvoří dlouhé fronty mladých lidí ze všech koutů světa, kteří na vstup trpělivě čekají i několik hodin. Britský odborný časopis DJ Mag zvolil v dubnu loňského roku Berghain „nejlepším klubem na světě“, avšak toto označení by mohlo platit i pro spoustu dalších míst ve městě.

Vánoční zázrak v Hamburku
Gentrifikace Berlína prostě není jen problémem radikálů a sociálně slabých. Pokračující „zušlechtění“ vyvolává otázku ohledně identity a budoucnosti města. Dosud se Berlín vyznačoval tím, že poskytoval prostor i takovým lidem, jejichž životní styl neměl s modelem „tatínek-maminka-děti“ nic společného. Zosch z maringotky je například rád, že mu peníze, které vydělá během sedmi měsíců jako vrchní v místní kavárně, vystačí na celý rok. Jestli si bude moci takový životní styl dovolit i nadále, však není jisté. Pro Anju by zvýšení nájmu bylo velkou ranou i proto, že její pohlavní identita jí asi vždycky bude bránit v tom, aby vydělala velké peníze. Anja se totiž narodila jako muž. Ve „starém“ Berlíně si „skulinu“ pro sebe našla celkem bez problémů. Ve městě, ve kterém ten, kdo nechce být vytlačen na okraj, musí disponovat kapitálem, to bude těžší.

Podobné problémy se samozřejmě řeší ve všech metropolích na světě. A přestože tlak na „leštění“ je velký, v poslední době se množí známky toho, že boj o jiný způsob městského plánování a rozvoje není beznadějný. O tom svědčí především zázrak, který se nedávno stal v Hamburku. Tamní radnice v roce 2008 prodala poslední zachovalou historickou část centra nizozemskému investorovi. Poté, co koncem srpna budovy na protest proti tomuto kroku obsadila skupina dvou set umělců (a nabalila na sebe obrovskou podporu veřejnosti), město rozhodlo, že celou čtvrť koupí zpátky. Nyní radnice chce – spolu s umělci – zpracovat novou koncepci, jak budovy využívat. A také v berlínském Treptowě protesty proti „výprodeji“ města nezůstaly úplně nevyslyšené. Investor, který se na místech, kde zatím funguje Circus Cabuwazi, chystá stavět supermarket, nedávno cirkusu část pozemku daroval. A také Zosch má naději, že „vozová hradba“ ještě letos dostane novou smlouvu.

„Město musí vstoupit s obyvateli do dialogu,“ říká Kirsten. „To, co potřebujeme, jsou kompromisy.“ Ty však vyžadují toleranci a sebereflexi také ze strany kritiků gentrifikace. Koneckonců právo realizovat vlastní představy o „dobrém životě“ platí pro všechny stejně.

Nechceme vás tu
Pro Cornelii má tento „dobrý život“ konkrétní jméno: Il sogno (Sen). Takto se jmenuje obchod s italskými lahůdkami, který si 33letá drobná žena z Lipska otevřela v květnu loňského roku v ulici Karla Kungera. Mortadella, peccorino, pomerančová marmeláda ze Sicílie. Sedm let Cornelia pracovala jako ergoterapeutka, aby si našetřila nezbytné peníze na obchod. Několik týdnů potom vlastníma rukama natírala stěny, strhávala tapety a brousila prkna. „A pak jednoho dne vidím, jak jeden z těch kritiků gentrifikace jde kolem mého obchodu. Vezme si informační letáky, které jsem položila do koše venku na stolku, a prostě je hodí do nejbližší popelnice. Samozřejmě jsem hned vyběhla za ním, co se to děje. Neustále opakoval jen jedinou větu – takové obchody tady nechceme.“ Cornelia tedy začala vyprávět, že tento obchod je vše, po čem v životě toužila. Popisovala, jak dlouho o něj bojovala, a dodala, že její věci nejsou dražší než potraviny v supermarketu. „On se krátce zamyslel, šel zpátky k popelnici a letáky vrátil zpátky do koše.“
pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře:
[1] LFS: Berlýn (24.03.2011, 00:37:18)