[teknival, czechtek, policejní násilí, lidská práva, lži politiků]
englishprotestykulturavideomédiahumorczechtek

CzechTek WebLog

Návrat novověkých nomádů (Vokno '94)


2010-10-17, 21:12:00 • Retro
Summer Solstice Gathering – Stonehenge

New Age Travellers – návrat novověkých nomádů

(Richard Lowe a William Shaw, Vokno 29, 1994)

z knihy Travellers – Voices of the New Age Nomads...

Je začátek prosince a v osadě se objevil soudní vykonavatel a na nedaleký sloup vyvěsil příkaz k vystěhování. Soudní vystěhování je záležitostí důvěrně známou každému z 'novověkých nomádů'. 'Osoba neznámá' se má dostavit k soudu. Jako vlastník půdy je uvedena místní městská rada. Tento dokument je prvním krokem k vystěhování.

Takováto osada se svojí charakteristickou změtí nejroztodivnějších vozidel je nejobvyklejším způsobem, jak přečkat zimu. Z mlhy se tu a tam vynoří zelený dvouposchoďák, vedle kterého stojí červený autobus, na nějž předešlý majitel vyvedl velkými písmeny nápis Baptistický kostel. Všude tam, kde je jen trochu místa, stojí desítky karavanů, vyřazená sanitka a pár dalších autobusů. Na střechu jednoho z karavanů kdosi navršil hromadu pytlů s odpadky, tak aby na ně psi nemohli. Kolem dokola se povalují různé zrezivělé součástky motorů. Pes uvázaný u jednoho z karavanů poštěkává na náhodné kolemjdoucí. Z komínů, prostrčených dírami ve střechách, se k nebi zvedá kouř. K nejbližší vesnici je to asi kilometr.

'New Age Travellers' se stalo novým označením pro tisíce lidí, kteří se rozhodli pro polokočovný způsob života a porůznu se shromažďují okolo letních festivalů. Tito 'novověcí kočovníci' se stávají příčinou rostoucího morálního pobouření. Dříve se na ně pohlíželo jenom jako na neškodnou tlupu hippies, ale dnes se na ně snáší smršť mnohem bohatších a pejorativnějších názvů – jsou to špinavci, pobudové, pivaři a trhani. Stávají se terčem nepřátelských a často velice nesmyslných pomluv. Nikdo dnes nemá přesnou představu, o kolik lidí se ve skutečnosti jedná. Nikdo se ostatně ani nepokusil spočítat všechny ty desetitisíce lidí, kteří se pro tento způsob života rozhodli. Ostatně by to ani nebylo jednoduché.

Zatímco většinu tradičních cikánských osad najdete ve městech, většina 'novověkých' kočovníků dává přednost soukromí. Někteří popojíždějí z místa na místo v do očí bijících dodávkách a jiní obývají vigvamy a chýše vyrobené z proutí a celtoviny. Někteří z kočovníků dávají přednost životu na okrajích měst a vesnic, zatímco jiní se městům zdaleka vyhýbají a žijí o samotě v lesích a na neužívaných kouscích farmářské půdy.

Kočovníci většinou vyžadují přísnou anonymitu, jelikož jejich život vyžaduje téměř dennodenní překračování zákonů, nemluvě o hygienických nařízeních. Téměř každý z nich měl ve svém životě nějaké pletky se zákonem, ať už se týká ilegálního osídlení půdy, neoficiálního prodeje motorových vozidel, placení daní nebo i obchodu s měkkými drogami. I to je jeden z důvodů, proč se jen stěží dozvíte více než křestní jméno; a ani s ním si nemůžete být jisti. Panuje tu značná nedůvěra k jakémukoliv styku s vnějším světem – stejně to pro ně znamená většinou jenom potíže.

Při jednom z bezpočetných tažení na tyto nelegální uživatele půdy britský premiér John Major prohlásil: "Říkají, že jim nerozumíme – je mi líto, ale jestliže odmítání materialismu znamená destrukce majetku druhých, potom já nerozumím. Jestliže touha po vlastním životě znamená život na úkor sociálního pojištění a vysávání druhých, potom já nechci rozumět. Jestliže 'alternativní hodnoty' znamenají sobectví a zneužívání druhých, potom já nikdy nechci pochopit." A co na to oni sami?

Rave music a travellers

Během léta roku 1992 se z tradičních hippie-festivalů stalo centrum rave music. Mnoho tradičních 'travellers' pohlíží na 'ravers' tak trochu podezíravě. Nesnášejí hluk a často je jim proti srsti i nová, na drogy zaměřená kultura. Převážná většina je ale zděšena pozorností médií, kterou s sebou ravers přinesli. Roku 1992 festivaly nabyly doposud nebývalých rozměrů – a to vše jen díky novému přílivu ravers.

Historie rave se rodí u osmdesátých letech u opuštěných skladištích při ilegálních festivalech. Spiral Tribe byli jednou z prvních a dodneška nejznámějších part, které s sebou na festival přivezly mohutné zvukové a světelné aparatury a začaly hrát rave. Dnes už v žádném případě nejsou sami. Bedlam, Circus Warp, Circus Normal, Circus Irritant jsou jenom ty z nejznámějších. Přestože se většinou jedná pouze o volná sdružení lidí, které k sobě váže společný zájem, pořádané koncerty mají většinou dokonalou organizaci.

Pouhý jeden jediný den před vypuknutím festivalu se lidé dozví kontaktní telefonní číslo – ať už je to z letáku, od přátel a nebo z poslechu pirátských rádií. Pár hodin před samotným zahájením se lidé po telefonu dozví přibližné místo konání, tak aby se všichni mohli shromáždit v blízkosti stále přísně utajovaného místa. Přesná adresu je vyhlášena až v momentě, kdy organizátoři obsadí budoucí dějiště hudebních orgií. Dříve než policie zjiistí co se vlastně děje, místo je už obazené takovým množstvím lidí, že se dá jen stěží něco dělat.

Marek (20) je centrální postavou celé skupiny. Coby hlavní ideolog skupiny rozsévá podivné mystické krédo Spirály. Ve čtrnácti letech opustil školu a dnes žije v rozlehlém domě, který patří jednomu ze členů. Ve sklepě je umístěno nahrávací studio, z kterého je slyšet techno nahrávky téměř 24 hodin denně. Znakem skupiny je spirála a mystické číslo 23.

Všechno je to spirála. Je těžké vystopovat náš začátek, ale dá se říct, že zlom nastal v okamžiku, kdy jsme vzali naši zvukovou aparaturu, se kterou jsme doposud hráli jen v Londýně po různých skladištích, a rozjeli se ven, na festival. Nešlo tu o žádný vědomý záměr. Rozhodnutí u nás nikdy neměla moc místa. Každý moment má ale nekonečný dopad. Naším prvním festivalem byla slavnost letního slunovratu. V dávných dobách se letní slunovrat slavíval na Stonehenge, ale dnes, kdy se tam nesmí, se musíme spokojit alespoň s okolím. Já jsem k takovým věcem býval vždycky skeptický ale tam se ve mně něco zlomilo. Tam se to všechno stalo. Nikdy v životě jsem necítil tak silnou energii. Bylo to něco úžasného. Náš život se totálně změnil. Příští týden jsme jeli na další festival a potom na další a další... Stala se z toho nonstop akce. Z víkendů se postupně staly týdny.

Tehdy jsme měli jenom malou dodávku, která moc dobře nefungovala. Vždycky jsme jí ale nacpali aparaturou a někde si sehnali povolení, abychom se dostali přes policejní zátarasy, které se snažily zastavit příliv lidí směřujících na festival.

Všechno by bylo krásný, Kdyby se vždycky nenašlo pár lidí. Kteří si věčně stěžují – a stěžují si pěkně hlasitě! Věčně bědují a naříkají. Možná že mají i kousek své vlastní pravdy, ale pokud jde o nás, tak na festivalech se bude hrát nonstop. Techno se stalo lidovou hudbou dvacátého století a je to hudba, která se stala přístupnější a hlasitější než kdykoliv předtím.

Na našem prvním festivalu za námi přišel jeden člověk a chtěl. abychom to stáhli. Je sice pravda, že mnozí z nich cestují už dlouhá léta, ale jsme to my, kdo museli projít velkými potížemi jenom proto, aby se k nim hudba mohla dostat – a to všechno zadarmo! Takže se hrát bude! A když se něco takovýho přihodí, tak jsme sice slušní, ale – nasrat! Tolik lidí se to snaží držet nad vodou, že kdyby o to nikdo nestál, tak toho okamžitě necháme.

Technopop má úžasný karmický účinek na každého, kdo s ním přijde do styku. Myslím, že je tu určité pouto se šamanismem. Říkejte si, co chcete, ale v každým případě je tu obsažena velice fundamentální energie. Spiral Tribe se snaží o celkovou propojenost všeho toho, co nám naše převratná doba nabízí, protože je to právě dnes, kdy technologie, která nabrala neuvěřitelných obrátek. začíná být silně ovlivňována globálním procesem seberealizace. Na začátku nebyl mezi námi a těmi staršími kočovníky téměř žádný rozdíl. Vztahy se ale začaly kazit s narůstající publicitou. V roce 1992 se konala velká akce v Castlemorton Common, na kterou přijelo 20000 lidí. Na konci tohoto osmidenního festivalu policie zatkla třináct členů naší skupiny a s naším zatčením a následným soudem se v novinách začaly objevovat první zprávy o roztržkách mezi ravery, a kočovníky. A potom se začalo všechno kazit.

Při zatýkání se mnoho policistů hájilo, že dělají jenom svoji práci, a s postupem času jsem si i já uvědomil, že vlastně mluví pravdu. Jsou jenom obyčejnými mravenci na úpatí obrovského mraveniště společnosti. Nakonec nám zkonfiskovali všechny naše auta – celkem to bylo asi sedm nebo osm vozidel takže jsme skončili bez domova, stejně jako bez zvukové aparatury a světel. Přes noc nás drželi ve vazbě a hned ráno se konal soud. Nakonec nás propustili na podmínku. Snažili se nám ji ale co možná ztížit, takže to dopadlo tak, že jsme se museli třikrát týdně hlásit na policii v místě trvalého bydliště, ať už to bylo kdekoliv.

Ráno nás vykopli do deště bez peněz, bez jakékoliv možnosti dopravy bez oblečení. Téměř dva týdny jsme na protest kempovali před jejich dveřmi a lidé z okolí nás zásobovali jídlem a oblečením, protože tam nebyli jenom blázniví muzikanti, ale i rodiny s dětmi. Příští měsíc se koná soud. Obžaloba zní veřejné pobuřování. Je mi jasné, že nám mnozí vyčítají, že to přeháníme, a tím dáváme úřadům příležitost, aby zaváděly nové zákony, které pro mnoho lidí představují velké problémy. Na naše hlavy se ale snáší obrovské množství nespravedlností a křivd a my jen stojíme a jako ovce sebou necháme hýbat. Říká se, že rozsudky by mohly být těžké. Uvidíme. Může se stát, že nás zavřou i na dva roky, ale já se na to dívám tak, že v každé negativní skutečnosti je obsažen i její pozitivní protějšek.

Můj nejdelší festival trval čtrnáct dní – a to všechno bez přestávky! A když něco takového zažijete, otevírá se vám svět, o kterém jste dosud neměli ani potuchy. Slunce zapadá a zase vychází a vy vidíte, jak se zeměkoule otáčí. Můj osobní rekord je devět dní bez spánku a tehdy vstupujete do světa šamanů. Když někdo přijde s prosbou, abychom to ztlumili, tak bohužel nasrat! To leda zesílit. A jestli můžeš, tak to překřič!

Na konci cesty

Shanon dorazil na konec své cesty. Dnes je mu 30 let a na cestách je už od svých patnáctých narozenin. Procestoval celou Británii, Indii, Dálný východ, Austrálii. Procestoval téměř celý svět. Hra je ale pro něj u konce. Za všechno nakonec může jeho milovaná dodávka, která mu byla potěšením, pýchou i domovem na cestách Walesem i Anglií. Jednoho dne ji zaparkoval před kamarádovým domem a nevšiml si, že protiteroristická jednotka má právě napilno při hledání bomby. Cizí dodávka vypadá podezřele, a když je v ní navíc půl kila hašiše, tak už končí každá legrace.

Shanon se chtěl za prodaný hašiš dostat do Indie a potom na zimu do Španělska. Namísto toho skončil ve vězení, kde měl dost času na to, aby nad zatuchlými fazolemi přemýšlel o budoucnosti. Neměl moc na výběr – buď dokázat soudu, že hodlá začít něco pořádného dělat, a nebo skončit na několik let za mřížemi. A protože ve třiceti letech je nejvyšší čas něco podniknout, rozhodl se využít svých ideálů a zkušeností a začít dělat něco prospěšného. Přihlásil se tedy na univerzitu, aby tam studoval životní prostředí a namísto květnatých řečí o ekologii pro ni něco doopravdy dělal.

Dnes sedí v laciné ubytovně a čeká na soud. Dodávku, do které vložil tolik úsilí a peněz, bude muset levně prodat a za peníze zaplatit školné. Zdá se, že se všechno hroutí, ale Shanon věří v osud. Věří, že všechno má svůj skrytý význam – i smůla.

Můžu se na to dívat jako na smůlu, a nebo jako na požehnaní – na kopanec do zadku, a abych konečně namísto žvanění začal něco dělat. Kdybych nedostal přes držku, tak bych nedostal přes držku, tak bych se furt jen tak coural od ničeho k ničemu.

Možná to taky všechno přišlo s věkem. Znám hodně kočovníků, kteří okolo třicítky začínají pohodlnět, ale já v žádným případě neustupuju. Nemám pocit, že bych se stával pohodlným a konformním. Jsou tu ale jenom tři možnosti: Všechno to, co se tu děje, ignorovat, mlátit hlavou do zdi, a nebo se rozhodnout začít něco dělat.

V žádným případě si nehodlám koupit dům, auto a začít makat jako každý jiný. Neustoupil jsem od ničeho, v co jsem věřil. Nenávidím policii, vládu a neosobní umělý svět, v kterým jsem vyrostl, stejně jako když jsem byl mladší Moje zuřivost ale opadla a já jsem se stal mnohem klidnějším.Pochopil jsem, že zuřivostí nic nespravím a jenom si přidělám potíže.

Dodnes si dobře vzpomínám na svoje kočovnické začátky. V patnácti letech jsem se dostal do průšvihu a máma mě poslala za strýcem do Ameriky. Když jsem se po dvou letech vrátil zpátky do Anglie, tak jsem se doslechl o jednom muchomůrkovým festivalu, který se konal ve Walesu. Nakonec jsem tam vyrazil i se svojí holkou. Vzpomínám si, že jsme dohromady měli všeho všudy dvě libry. Šli jsme na stopa a zastavili nám dva hippies, kteří tam zrovna taky jeli. Dodnes se mi to živě vybavuje v paměti. Ze zatáčky se vynořilo údolí, zalité zapadajícím sluncem. Celé údolí bylo poseto vigvamy a plátěnými přístřešky, z kterých se k nebi zvedal kouř. Bylo to, jako by se svět vrátil o sto let nazpět. Smrk vigvamy, zapadající slunce – něco úžasnýho a pro mně úplně novýho. Lidé žili po celý rok ve vigvamech vyrobených jen z plachtoviny a snažili se žít naprosto odlišně od celé společnosti.

Někdo mi řekl: "Postavte si vigvam," a já jsem ani nevěděl, co to je. Nakonec mi to ukázali a já si ho z igelitu postavil; později jsme si sehnali i celtovinu. Skončilo to tak, že jsme tam zůstali skoro dva týdny – pořád s těma dvěma librama! Bylo mi tak akorát sedmnáct a mojí holce okolo šestnácti a lidé nám všemožně pomáhali, zásobovali nás jídlem a trávou – prostě nás naprosto přijali.

Když jdete na festival dnes, tak je to už něco úplně jinýho. Všude se vám snaží něco prodat. Stal se z toho byznys. A všude se prodává neskutečný množství drog. Tehdy to bylo ale něco úplně jinýho. Vzpomínám si na jednoho člověka, který vysedával před svým stanem s obrovskou konvicí čaje a nabízel každému, kdo šel právě okolo. Dnes za čaj zaplatíte padesát pencí a dostanete ho v polystyrenovým kelímku. Tehdy jste se ale jen posadili, pili čaj a povídali. Šlo mu jen o to, aby si mohl vyprávět s lidmi, a ten čaj byl jeho příspěvkem k dění. Za peníze se toho tehdy moc nepořídilo. Nikdo se s nimi nechtěl ani zatěžovat.

Myslím si ale, že to, co se stalo, bylo nevyhnutelný. S narůstající popularitou se muselo z oné idealistické cesty dříve nebo později sejít. Může se zdát, že dnešní kočovníky jenom odsuzuji a nemůžu zapomenout na to, jaký to bývávalo před deseti lety. Můžete říct, že jenom naříkám, jaký je to dnes špatný a jak to za nic nestojí, a i když je to svým způsobem pravda, je jasný, že kočovnictví bude hrát velíce důležitou rolí v budoucí společnosti. Nemám ani potuchy, kolik tisíců a možná i desetitisíců lidí dnes takto žije ale jsem si jistý, že kočovnický národ se rozrůstá. Příští, možná , přespříští rok jich už bude půl milionu a to představuje už značnou část populace. Takové množství lidí už jen stěží odstrčíte a popřete. Je to masa, která kašle na zákony, pravidla a vůbec na celou společnost i s jejíma automatickýma pračkama, šedivýma oblekama, bezhotovostníma půjčkama a nablýskanýma autama. Kašlou na samej základ splečnosti – na touhu po vlastnictví. Problémem ale zůstává, co si společnost s tak velkou částí populace počne.

Materialismus se stal novým opiem lidstva. Nutí lidi, aby chodili každé ráno do práce, kterou nenávidí, jen proto, aby mohli splatit staré půjčky a koupit si nové věci. Konzumním způsobem života dnes opovrhuje vzrůstající množství lidí. Samozřejmě že to není jenom pozitivním směrem, protože hromada kočovníků nemyslí na nic víc než jen na další pivo. Ale i to znamená značné nebezpečí pro chod celé společnosti, protože to jsou lidi, kteří se nezaleknou ani konfliktů s policií. Mnozí prošli vězením, prožili si své a ani policie jim nezůstala nic dlužna. Navíc kromě rozpadajícího se karavanu a pár drobností nemají co ztratit.

Nemyslím si, že se nad tím jen tak dá zavřít oči a dělat, jako by se nic nedělo. Podle mého názoru je to něco, čeho se má establishment proč obávat, protože jejich hlavní nebezpečí tkví v popření všeho toho, co je pokládáno za normální.

Je jasné, že pro otrhané špinavce popíjející před supermarketem pivo není v moderní Velké Británii místo, protože se nesluší, aby někdo byl v dnešní době o hladu, bez práce a bez domova. A to je právě to, co mnozí lidé tak těžce nesou. Představuje to pro ně nebezpečí a nejistotu, jelikož každý by na tuto část moderního světa nejradši zapoměl, a i když si mnozí uvědomují, že s touto společností to jde jak ekonomicky, tak sociálně z kopce, přesto se nikdo neodváží ani pohlédnout na všechny ty lidi spící na zápražích luxusních obchodů a bank, stejně jako nikdo nenajde dost odvahy, aby jen vkročil do jednoho z nespočetných londýnských sídlišť. Většina lidí nechce o realitě nic vědět. Hrozí se jí.

Kdo má právo odsuzovat kočovníky za to, že odmítli společnost ve které žijí? Když bydlíte v Londýně, tak jediné, co vidíte jsou lidé v šedivých oblecích, žijící ve sterilním světě. Nikdy si na poli nezašpiní ruce, nikdy si sami nenařežou dříví, stejně jako se neumyjí v ledovém potoce. Nic takového. Žijí si svůj život ve světě televizí, videoher, drahých aut a rodinných domků.

Můj způsob života, kdy přesně nevím, kde budu příští den, co budu jíst a co dělat, mi dává pocit osobní svobody a opravdového života. Rozhoduji se v něm jenom sám za sebe a nemusím se řídit nesmyslnými pravidly, která kdosi prohlásil za správná.

I když často nadávám na lhostejnost a ignorantství některých kočovníků, uvnitř jsem přesto štastný, že se pro tuto cestu rozhoduje čím dál větší množství lidí. Často potkáte děcka, který nikdy nevystrčily paty z města a jednoho dne se sbalily, sedly na autobus a nebo se vydaly na stopa a nikdy se už na ta svá paneláková sídliště nevrátily. Našly nový způsob života a objevily v sobě něco doposud neznámého.

Myslím si, že hodně nenávisti vůči kočovníkům pramení ze závisti, že si žijí svobodným životem bez dennodenní bezduché a nesmyslné dřiny a že mezi kočovníky najdete mnohem více radosti ze života než v ulicích velkoměsta. Stále se dá najít ona energie, která tu byla před deseti lety. Lidé se doopravdy snažili žít alternativně-chovali kozy, namísto aby si kupovali mléko v igelitových sáčcích, stejně jako odmítali sociální podporu a na živobytí si vydělávali drobným řemeslnictvím, uměním nebo příležitostnou prací na farmách.

Podle mého názoru by to neměl být zločin, když se někdo rozhodne pro takovýto způsob života a chce se přestěhovat na venkov. Dnes si ale stěží pronajmete chalupu nebo statek. Ceny jsou tak vysoké, že kromě lidí, kteří se tu narodí, si to mohou dovolit jenom boháči, kteří tam pak jezdí na víkendy nebo na penzi. Když ale já chci nějaký prostor kolem sebe, tak mi nezbývá nic jiného než si koupit karavan a bydlet v něm.

Dříve jsem svůj karavan parkovával někde na samotě. Hromadné osady se objevily až docela nedávno. Před léty jsem si vždycky našel kousek neužívaného pole nebo louky a byl jsem tam úplně sám. Dneska vás ale okamžitě ženou pryč, takže jediné, co zbývá, jsou společné osady. Právě tomu jsem se chtěl vyhnout. Chtěl jsem žít jen tak sám pro sebe. Bohužel to ale nešlo, nebylo kam jít. To je taky důvod, proč s tím vším chci skoncovat. Hromadné osady jsou často hrůza. Psi, děcka a špína. Drogy a alkohol. A toho všeho s přívalem lidí přibývá. Dříve, na začátku osmdesátých, let to byli většinou lidé s alternativními názory, kteří se , rozhodli pro netradiční způsob života, ale dnes to jsou převážně lidé, kteří mají po krk života ve městě. To je hlavním důvodem, proč se to všechno po kazilo. Už to nejsou 'duhoví' hippies, kteří se snaží žít v lásce a míru. S tím je konec. Společnost je krutá a zlá a lidé jsou jejím produktem.

V cizině je to něco jiného. V posledních deseti letech jsem přišel do styku s tzv. mezinárodním kočovnictvím. Najdete tu lidi, kteří jezdí každoročně do Japonska, kde dva měsíce vydělávají peníze, a potom putují po Indii. Thajsku. Bali, Ibaze. Tam se cítím doopravdy doma. To je ten můj celosvětový kmen. Znám se s lidmi, kteří do Indie jezdí každý rok. Centrem všeho je Goa – překrásné pláže na západním pobřeží Indie, které jsou už od šedesátých let útočištěm hippies. Jezdím tam každou zimu a je to pro mě domov jako kdekoliv jinde.

Přijde mi to zvláštní jít na tři roky do školy a opustit všechno to, co mi bylo tolik let domovem. Myslím si ale, že je čas něco dělat. Určitě zůstanu tulákem, protože to mám v krvi, a taky vím, že když tu školu dodělám, tak se mi otevřou naprosto nový možnosti. Můžu jet třeba do Jižní Ameriky nebo do Indie a namísto prázdnýho nadávání na devastaci přírody proti tomu něco dělat. Už patnáct let těžím ze svého štěstí a cítím, že je nejvyšší čas, abych změnil způsob života a začal konečně něco dělat.

Počátek novonomádství

Nedaleko v horách se usadil kmen, který si říká Dongas. Podle vzhledu se dá jen těžko uhádnout, v kterém století se právě nacházíte. Několik típí, z kterých se k nebi zvedá kouř, obklopuje ohniště.

Iniciátorka kmene, Sam, sedí právě na kraji postele ve svém típí a do ohně pozvolna hází kousíčky dřeva. Přestože je venku pořádná zima, v típí je útulno a teplo. Vybavení típí je velice prosté – postel, nízký stůl a dvě dřevěná polena na sezení. Přesto přese všechno tu panuje domácí atmosféra. Z podpůrných trámů visí rozličné pánve, sklenice, vlněné přehozy, svíčky a pestrobarevné kusy oblečení. Všude, kam jen oko pohlédne, leží roztodivné zboží, které Sam vyrábí a prodává po vesnických trzích. Plátěné čepice,malované obrázky, ručně vyráběné šperky, proutěné košíky, Sam se kromě prodeje svého vlastního zboží živí pouličním hraním na exotické hudební nástroje, které si sama vyrábí. Sam si také chová kozu, která ji zásobuje dostatečným množstvím mléka a jogurtů.

Sam působí pocitem klidu a sebejistoty. Její hlas je měkký, ale přesto pevný, se stopami londýnského přízvuku. Sedí naproti mně na posteli a při svém vyprávění zvolna přikládá do ohniště.

Nomádismus znamená harmonicky vztah k půdě, k přírodě. Celý svůj život jsem obdivovala tradici našich předků, lovců-sběračů. kteří žili v pravém souladu se zemí a kteří dokázali vytvořit všechny ty užasné kamenné kruhy a mohyly. Je obdivuhodné, jak naši předci přesně rozuměli celému kosmu, jeho funkci a jeho energii. To je to, co mne doopravdy zajímá a čím dnes žiji – uměním čarodějnic a léčitelů, kteří dopodrobna znali zákony bylin a vůbec potravin a kteří přesně chápali, co se na naší zemi nachází. Jejich znalost sahá tisíce a tisíce let na zpět. Naneštěstí byla tato moudrost ve starověku téměř zcela vymýcena křesťanskou církví. Naší předkové rozuměli mechanismu světa spíše z celkového kosmického pohledu. Věděli, k čemu slouží kdejaký minerál a kdejaká bylina, a navíc chápali jaká je jejich podstata a charakter. To všechno viděli jako živou věc, se svým vlastním životem, a ne jako neživý předmět, který je pouhým prostředkem k našemu blahobytu.

Myslím si, že je životně důležité, abychom se tuto tradici pokusili obnovit. Současný systém se tomu ale snaží všemožně zabránit a tváří se, jako by taková tradice nikdy ani neexistovala. Náš systém předstírá, že příroda je tu pouze pro naši (s)potřebu. Kdybychom ale zemskou energií přestali plýtvat, síla země by se zase obnovila a brzy by byla dvakrát tak velká, jako je dnes. Kdybychom přestali těžit ropu a kdybychom zastavili používání benzinu, jehož zplodiny znečišťují atmosféru, tak by země znovu ožila a zotavila se, protože regenarace je její přirozená vlastnost. Tomu všemu se ale převládající systém brání a všemožně se nám snaží ztížit návrat k zemi, ke kterému kočovnictví bezesporu patří. Náš způsob života by měl být prostý a jednoduchý, ale současná společnost nás nutí, abychom používali auta a silnice, protože jiný způsob dopravy tu neexistuje. Pro mě osobně by bylo ideální, kdybych mohla mít koně a povoz a nebo i jenom samotného koně či osla. Dnes se ale takto cestovat nedá, protože všude jsou ploty a ohrady. Mým velkým plánem je obnovit starověké pěšiny a pokusit se otevřít stezky nové. Velké množství pěšin, které tu jsou už od starověku a které mají být veřejné, se nechaly zarůst a zahradit farmami. Přála bych si, aby celkový způsob dopravy byl mnohem přístupnější a snadnější. Myslím si, že dnešní dopravní problém pramení ze skutečnosti, že každý cestuje po silnicích. Kdyby tu ale existovaly další způsoby dopravy, všechno by se usnadnilo. Cestování malými vozíky by bylo mnohem víc vzrušující, přátelštější a i zábavnější. Všechno by se krásně zpomalilo.

Když mi bylo osmnáct, tak jsem se s přítelem přestěhovala na Temži, na hausbót. Když jsme se rozešli, tak jsem se přestěhovala k sousedovi na vedlejší loď, a s ním žiji až dodneška. Za čas jsme se rozhodli odjet do Francie na sběr ovoce. Bydleli jsme na obrovské vinici, která patřila jakési hraběnce. Měla sice volné pokoje, ale les byl tak krásný a naprosto divoký, že nás nechala bydlet tam. Postavili jsme si malou chýši a v ní jsme se usadili. Seznámili jsme se tam s jedním člověkem, který vyráběl dřevěné hudební nástroje, a protože jsme sami hudebníci tak jsme je začali vyrábět taky. Všechny nástroje jsme vyráběli z materiálů, který jsme našli v lese. Kůži na bubny jsme dostávali od kamaráda, který měl obrovské stádo koz. Na nástroje, které vypadají jako kytary, jsme používali dýně. V lese bylo i spoustu bambusu, z kterého jsme vyráběli vlákna na smyčce.

Nakonec jsme tam zůstali něco přes rok. Byla to nádhera. Teplo a všude tolik jídla. Farmáři pronajímali půdu na pěstování zeleniny a dovolili nám, abychom si vzali, cokoliv potřebujeme – a to všechno zadarmo! Na nějakou dobu to bylo ideální místo, ale za čas jsme začali cítit potřebu kontaktu s lidmi, kteří by smýšleli stejným způsobem jako my, kteří by mluvili naším jazykem a kteří by rozuměli tomu, odkud pramení náš zájem o zemi a především neolitický land art: kamenné kruhy. Kamenné kruhy se jeden od druhého velice liší. Často to jsou pravděpodobně záznamy kosmických dějů, pohybů komet a podobně. Jindy kamenné kruhy slouží k zesilování vložené energie. Naši starověcí předci, kteří tyto kamenné kruhy postavili, měli velice blízko k přírodě a ke svým vzdáleným předkům, kteří jim předávali svoje vědomosti a příběhy po mnohá tisíciletí. Dnes jsme toto spojení s vlastní starověkou minulostí ztratili. Lidé už ani nemohou uvěřit, že naši předci žili v kmenech. Jsou přesvědčeni, že jsme vždycky byli civilizovanými křesťany.

Tak jsme se tedy vrátili zpátky do Anglie, abychom tu našli lidi, kteří tady tomu všemu chtějí hlouběji porozumět. Strávili jsme mnoho času návštěvami různých neolitických center energie. Uvědomili jsme si mnoho věcí a pochopili jsme úžasný vztah hudby a kamenných kruhů. Lidé, kteří tyto kameny používali, strávili hodně času hraním na hudební nástroje, protože hudba vytváří úžasné množství energie, a jestliže hrajete hudbu v kamenném kruhu, tak vytváříte auru mocné energie a všechny vaše činy se stávají magickými. A štastnými. Všechna ta pozitivní energie, která se hraním vytváří, vám přináší mnoho štěstí. Kameny mají tu vlastnost, že zesilují vloženou energii – je to něco na způsob neolitického kamenného počítače. To ostatně dokazuje i dnešní používáni krystalů v elektronice.

Vždycky jsme toužili žít v kmenu, ve skupině lidí, protože je to mnohem snazší a zábavnější způsob života. Chtěli jsme si postavit kruhové domy – chýše s kruhovou doškovou střechou a se stěnami z vrbového proutí a kravského trusu.

Při rozhodování mi hodně pomáhalo čtení z karet. Karty používám proto, abych se ujistila a abych měla určitý výchozí bod pro svoje rozhodování. Člověk potřebuje sem tam věštbu, směr cesty. Když jsem se ptala, jestli mám zůstat ve Francii, tak se objevil Ďábel, a potom, když jsme se rozhodovali jet zpátky do Anglie, tak se objevila Kněžka, což je vždycky dobrá karta -všestranná bohyně a vůdkyně. Po návratu do Anglie se věci začaly hýbat. Věděli jsme, že nejdůležitější je pro nás harmonický život s půdou. Vrátili jsme se zrovna na Dušičky a rozhodli jsme se, že je oslavíme na Silbury Hill ve Wiltshiru. Je to vůbec největší lidmi vytvořený kopec na světě a váže se k němu překrásný příběh. Je to obrovský násyp, zaplavený vodou; je to takové menší jezero ve tvaru starověké bohyně. Vlastně to spíše vypadá jako obrovská, těhotná ženská, s neskučně velkými prsy a obrovským břichem. Ve skutečnosti to nemá žádnou hlavu, jenom trochu prodloužený krk. Takový tvar, vytvořený z jílu, je vlastně nejběžnějším archeologickým nálezem na světě. Je to naše vševědoucí a všemohoucí kosmická matka, která dala zrod celému vesmíru. Je to matka, kterou kdysi všichni uctívali. Představa mužského Boha se zjevila mnohem později, protože když se podíváte podrobněji, tak je jasné, že na celém světě uctívali tuto představu kosmické matky. To je ostatně i patrné, uvědomíte-li si, že příroda, která všechno tvoří a všemu dává život, je rodu ženského.

A právě v Silbury Hill můžete takový útvar najít. Jezero je celé, až na malý ostrůvek, který je právě v místě jejího břicha, zalité vodou. Všechno je to spojené se srpnovým dožínkovým měsícem. Když v srpnu nad horizontem vychází měsíc, tak se měsíční světlo odráží přesně v místech, kde by byla její děloha, takže to vypadá, jako by na svět přiváděla měsíc. A jak měsíc putuje po nebi, tak to vypadá, jako by kojila. Je to úžasný kosmický land art, který naši neskutečně inteligentní předkové vytvořili. Když se nad tím zamyslíte, tak je jasné, že je to úžasně zajímavé a hravé. Lidé dnes mají představu poďivných a hříšných rituálů, ale ve skutečnosti to byla opravdová zábava, hravost a krása.

Myslím si, že vytvoření kmene bylo mým osudem. Osud vedl i všechny ty, kteří jsou tu dnes s námi. V současné době jádro kmene tvoří okolo dvaceti lidí. Ostatní přijdou, na čas zůstanou a zase putují někam jinam. Lidé zde ale našli to, co je zajímá. Většina z nich chtěla žít tradičním způsobem života, a když přišli, tak viděli, že to doopravdy jde.

Existuje starověký zákon, který říká, že když si mezi východem a západem slunce postavíte dům, chýši nebo něco podobného, tak můžete prohlásit půdu, na které dům stojí, za vaše vlastnictví. Celý dům ale musí být postavený z materiálu, který se nachází na půdě, o kterou žádáte, a navíc do západu slunce musí uvnitř domu hořet oheň. Několikrát jsme tu zkoušeli, ale zatím se nám to nepodařilo. Vždycky se něco pokazilo, scházel ten správný materiál a tak podobně. Je zřejmé, že tomu osud nechtěl, ale já vím, že se to jednou podaří. Chtěla bych mimo jiné vystavět osadu s kruhovými domy a vytvořit z ní vzdělávací projekt pro děti. Máme s tím mnoho plánů. Chceme si pěstovat i vlastní zeleninu i další potraviny a vůbec být co možná nejsoběstačnější.

Ráda bych se pokusila změnit to, jak dnešní zákony ve stále větší míře útočí na kočovný způsob života. Já osobně kočovnictví nevidím jako vzpouru, ale spíše jako nezbytnost, důležitou pro celkový ekosystém, protože podle mého názoru je naprosto nezbytné, aby lidé žili spolu se svojí zemí a podle toho ji i opatrovali. To je náš úkol, protože od chvíle, kdy lidé zpřetrhali všechna pouta se zemí a přestali ji uctívat, tak se všechno začalo rozpadat na kousky. Moderní způsob života ničí naši zemi a já bych chtěla, aby si to lidé uvědomili a začali proti tomu něco dělat. Ze všeho nejvíc bych si přála vrátit se trochu nazpět. Ale i kočovníci by se měli změnit, a ne se chovat jako stádo pivařů, trpících pod systémem. Byla by to nádhera, kdyby konečně začali něco dělat – třeba pořádali jarmarky a staré dobré festivaly, protože velké rockové festivaly většinou všechno jenom kazí, zatímco kdyby tu bylo více menších akustických festivalů, tak by to bylo mnohem zajímavější. Myslím si, že elektronická hudba nemá žádnou budoucnost a rave music znamená její naprostý úpadek. Zbytečná hudba. Dnešní festivaly jsou příšerné zaplněné nepřátelskými opilci. Nedávno jsem na jeden šla a bylo to něco hrozného. Potom jsem ale navštívila jeden z tradičních vesnických jarmarků, kam chodí jenom vesničané se svými zavařeninami, a všechno bylo tak studené a nudné. Myslím si, že bychom se doopravdy měli snažit uspořádat festivaly, které by byly zajímavé a každému by se líbily.

Náš kmen se nesnaží vrátit se zpátky a žít tak, jak lidé žili před staletími, jenom proto, že se to z dnešní perspektivy zdá přitažlivé. Jde tu spíše o pokračování některých živých a pozapomenutých tradic. Kmen musí mít určitý směr činnosti, hlubší smysl. Snažíme se pokračovat v tom, co jsme jako kmen začali, to znamená vytvořil systém, v kterém by bylo možné harmonicky žít. Kdosi nás nazval domorodými lidmi Británie a to je pravda, protože Británie bývala kdysi kmenovým národem. To jsou její pravé kořeny a historie a já to taky tak cítím, protože pro mě je normální moderní společnost něčím naprosto cizím, a ačkoliv jsem v tomto systému vyrostla a prošla jsem jeho vzdělávacím systémem, tak přesto k němu necítím žádný vztah.

Myslím si, že jsme schopni nabídnout lidem odlišný způsob života a nový pohled na náš svět. Něco se musí stát, protože mezi námi je stále více lidí, kteří sice žijí spořádaným životem, mají práci a tak podobně, ale přesto jsou zoufalí a nemohou najít smysl života. Touží žít s ostatními, ale nedokáží udělat onen rozhodující krok.

klíčová slova: historie, travellers, nomádi

pridej.cz

<= starší příspěvek   novější příspěvek => 
vaše komentáře: